Profese manekýnky existovala již za první republiky, kdy si krásné dívky (mezi nimi i budoucí herečky Adina Mandlová nebo Eliška Pleyová) přivydělávaly v předních módních salonech, jako byla Podolská nebo Rosenbaum. Předváděly šaty na módních přehlídkách pro předem zvanou společnost anebo přímo pro klientku, která si vyžádala předvedení určitých šatů. Manekýny ale využívaly i některé zavedené oděvní závody, a dokonce si je někteří obchodní agenti brali s sebou na služební cesty, aby jim pomáhaly lépe prodat konfekční zboží u zahraničních partnerů. I po roce 1945 textilní podniky, jako byl třeba Jitex Písek, využívaly některých zaměstnankyň pro příležitostné předvádění svých výrobků nebo na focení reklamních snímků. Jen pár vybraných žen mělo tuto práci jako hlavní zaměstnání. A muži? Těch se v této oblasti vyskytovalo jako šafránu.
Výjimečný grafik
Možná to bude pro mnohé překvapující, ale i v jinak šedých a uniformních padesátých letech vycházel módní časopis Žena a móda na velkém formátu a s neotřelou grafickou úpravou. Do značné míry to byla zásluha jeho šéfredaktora Vojtěcha Michala. Byl jedním z prvních výtvarníků, který dal své nadání do služeb módy možná i proto, že vyrůstal v krejčovské dílně svého tatínka. Po absolvování Akademie výtvarných umění u Maxe Švabinského odjel na zkušenou do Paříže, navštěvoval přednášky malíře Františka Kupky a zapojil se do práce v podniku Maison Damour, kde se zabýval módní tvorbou a získal mnoho cenných poznatků. Po návratu do Čech je uplatnil jako šéf grafického ateliéru vydavatelství Melantrich, kde mj. vytvářel konečnou podobu prvorepublikového časopisu Eva. Je téměř s podivem, že mohl ve své práci po válce pokračovat (víme, jaké čistky čekaly mnohé osobnosti spjaté s předchozí érou) a pracovat v nově vzniklém vývojovém ústavu Textilní tvorba, který se stal spoluvydavatelem časopisů zabývajících se kulturou oděvu. Když v roce 1954 přešlo právo vydávat ženské a módní časopisy na Výbor čs. žen, Michalovi bylo svěřeno vedení měsíčníku Žena a móda. A právě tady vycházela většina módních fotografií pořízených s manekýnkami.
Módní přehlídka v roce 1960
Dvorní dámy u Wericha
Díky Dagmar Janečkové, za svobodna Moulíkové, jsem se dozvěděla, že několik manekýn zaměstnávala v roce 1950 již zmíněná Textilní tvorba, která se později transformovala v ÚBOK (Ústav bytové a oděvní kultury). A právě v té době vybíral režisér Jiří Krejčík krásné mladé ženy jako dvorní dámy pro chystaný film Císařův pekař. Režii sice nakonec převzal Martin Frič, ale Krejčíkem a jeho asistentem Ladislavem Rychmanem vybrané manekýny si už ponechal. A tak se po boku císaře Rudolfa II. v podání Jana Wericha objevila budoucí režisérka Věra Chytilová, která si rovněž přivydělávala předváděním modelů, manekýna Anna Pitašová, Věra Waldhansová, Ida Lahodová a Dagmar Janečková. Ušili jim dobové róby podle návrhů Jiřího Trnky a správné chůzi je učil šéf baletu Národního divadla Saša Machov. Natáčení ovlivnilo i jejich soukromé životy. Ida Lahodová, ač v té době vdaná za brněnského advokáta, se zamilovala do filmového architekta Jana Zázvorky, rozvedla se a posléze se stala švagrovou herečky Stelly Zázvorkové. Pro Věru Chytilovou byl film mezníkem – uvědomila si, že ji baví filmařina, a uchytila se na Barrandově jako klapka a skriptka a podala si přihlášku na FAMU. Věra Waldhansová byla mezi manekýnkami výjimkou – byla totiž hluchoněmá a věnovala se výuce začínajících modelek. Ta se během natáčení rovněž zamilovala a vdala za asistenta Brožíka, manželství jim ale nevydrželo.
Předváděly i zástěry
Jak se ale žilo manekýnám v běžné praxi? I o tom mi vyprávěla Dagmar Janečková: „Do Textilní tvorby jsme chodily každý den jako do normálního zaměstnání, měly jsme také pevný plat. Na nás se zkoušely modely, které se pak nabízely továrnám. Dvakrát do roka bylo nákupní předvádění přímo v Textilní tvorbě a jinak jsme jezdily po celé republice. Na přehlídky jsme se kodrcaly v nevytopeném autobuse a samy si nosily igelitové pytle s oblečením. Jako jedinou pomocnici jsme měly švadlenu, která nám vyžehlila pomačkané kousky a pomáhala nás oblékat. Nepředváděly jsme jen elegantní módu, ale i zástěry nebo pracovní oděvy. Česat a líčit jsme se musely samy. Při převlékání jsme si vlasy zavázaly do šátku, aby se nám účes neponičil. My blondýny jsme to měly jednodušší než brunetky. Když jsme měly mastné vlasy, prostě jsme si je zasypaly hladkou moukou. Z pudru a krému jsme si vyráběly make-up, ale dělal fleky na kůži. Některé holky si malovaly řasy krémem na boty, ale to já nemohla – pálily by mě oči. Měla jsem naštěstí k dispozici šminky od své tety. Vozily se z ciziny nebo se nakupovaly v Tuzexu, který ale vznikl až v roce 1957. Měly jsme ale i určité výhody – každý měsíc jsme měly nárok na dvoje punčochy na podvazek – perlonky a jednou měsíčně nám zaplatili kadeřníka.“ Tehdejší manekýny vypadaly jinak než ty současné. Dagmar měřila 168 centimetrů a vážila 62 kilo. Míry ale měla ideální 90–60–90. „Nemusely jsme být tak vysoké jako dnes. A při přehlídce jsme mohly mít příjemný výraz, dívaly jsme se na diváky, snažily jsme se o dobrou atmosféru. Žádní fotografové u toho nebyli. Fotili nás pouze v ateliérech pro módní časopisy, ale nikdy neuváděli naše jména,“ dodává Dagmar Janečková.
Zapomenutá krásná Anna
Na jméno Anna Pitašová (+2011) mě prvně upozornila fotografka Zuzana Kostiuková, když mi přinesla fotky svého tatínka Oldřicha Straky, které pořídil s manekýnkami v 50. letech. Anna pocházela ze zajímavé rodiny. Její maminka Milada Wachsmanová byla příbuzná Jiřího Voskovce, strýc Alois Wachsman byl malíř a architekt, tatínek zase známý právník Ludvík Vaněk, kterého nacisté pro jeho odbojovou činnost zavraždili za heydrichiády. Na začátku protektorátu Anna studovala na anglickém gymnáziu, které ale Němci zavřeli, a tak i z finančních důvodů přešla na školu pro ženská zaměstnání a vyučila se modistkou. Když kdesi předváděla vlastnoručně zhotovené klobouky, zaujala svým zjevem někoho z profese. Od roku 1950 dostávala drobné, někdy i větší role ve filmu. V roce 1958 si zahrála maminku v dětském filmu Brankář bydlí v naší ulici a dva roky nato se stala opět maminkou ochrnutého chlapce v podání Karla Smyczka ve Vláčilově lyrickém snímku Holubice. V roce 1961 dostala krásnou příležitost od režiséra Vladimíra Čecha, který ji obsadil do role nevěrné manželky ředitele hotelu Oldřicha Nového v detektivce Kde alibi nestačí. Jejím svůdcem byl Jan Tříska, jemuž prý padla do oka i ve skutečnosti, a dokonce jí psal dopisy. Když se jí v roce 1965 narodila dvojčata Anna a Eva, svou kariéru víceméně ukončila.
Dobytí Montrealu
Manekýnky, které nastoupily na módní mola v 60. letech, už zažívaly poněkud jiné časy. Především se mohly podívat i do západních zemí, což dřív nebylo myslitelné. V roce 1967 oslnily návštěvníky Světové výstavy Expo v Montrealu, kde předváděly na 200 modelů, které sklízely obdiv díky kvalitním látkám, originálním střihům a preciznímu ušití. Do Kanady jich odjelo šest: Alexandra Heribanová, Renata Jirousová, Marie Pátková, Růžena Poláková, Dana Silvínová (naše tehdejší první královna krásy) a Marta Šafránková.
S návrhářem Zdeňkem Křečkem přijela na zahájení a posléze měsíc předváděla po celé Kanadě ještě Jana Jobová, která byla zaměstnaná v Centrotexu, podniku zahraničního obchodu, jenž se zabýval vývozem textilních výrobků. Jak probíhal výběr manekýn pro Expo? Marta Šafránková, známá též pod dívčím jménem Kaňovská, musela podstoupit několik výběrových kol. Byla přitom kmenovou manekýnou Ústavu bytové a oděvní kultury, což byla tehdy vlastně jediná modelingová agentura, a právě tam castingy probíhaly. Jako manekýnka začala pracovat v roce 1959 pro Dům módy a chodila předvádět také do protějšího hotelu Jalta. Tam se seznámila s Milošem Kopeckým, s nímž pak několik let žila a který ji ovlivnil na celý život. Jiná krásná manekýnka Olga Hlavová okouzlila Jiřího Hrzána, za nějž se posléze provdala. Do Melanie Lepší se zase zamiloval Darek Vostřel a později zpěvák Jan Vančura z Plavců. Také hudební skladatel Karel Svoboda si vzal manekýnku, stejně jako scenárista Jiří Melíšek. Některé se provdaly za cizince, tak jako Eva Mrázová Fiedlerová, která po sňatku s Čechofrancouzem zvítězila v soutěži Nejkrásnější oči Evropy a následně ve Španělsku byla první v soutěži Miss Maja International. Díky tomuto úspěchu pak dvacet let působila jako členka poroty soutěže Miss World.
