Dagmar je velmi elegantní a vždy upravená mladá žena, která má na první pohled osobitý styl. Když ji vidíte, říkáte si, že je sama sebou, ale úplně to tak není. Doma byla vedená k tomu, že žena má vypadat dobře, má to skvěle naučené.
Její cesta k sobě samé ale není jednoduchá. Zásadní moment, kdy se projevila jako rebelka, byla koupě tenisek. Pořídila si krásné s leskem, které se skvěle hodí k jejím outfitům, proto byste si té změny na první pohled ani nevšimli.
Pro ni je to ale velký krok k sobě. Nosí je místo bot na podpatcích a je jí konečně jedno, co tomu kdo říká...
VIDEO: Jak barvy působí na naši psychiku? Jak nás ovlivňují barvy?
Martina, další z klientek Jany Horákové, během období psychoterapie zásadně proměnila svůj šatník. Oblečení sama přirozeně vytřídila do dvou skříní, a když je obě otevře, je v šoku z tak velkého rozdílu „před a po“.
Martina se stydí za své tělo a sama k sobě umí být velmi tvrdá. I tričko s krátkým rukávem pro ni bylo nemyslitelné, dnes se odváží obléknout si minisukni nebo top na ramínka.
Dřív by zatnula zuby a přinutila se vydržet v něm celý den, byť by jí bylo nepříjemně. Dnes si s sebou vezme svetřík a odhalená ramena na chvíli schová, a to bez vlastních výčitek.
„Naučila se pracovat s oděvem citlivě, což krásně zrcadlí, s jakou jemností a laskavostí se začíná chovat sama k sobě,“ vysvětluje psycholožka.
Během pěti let psychologické praxe prošlo Janě „pod rukama“ mnoho lidí, kteří ji svými příběhy utvrdili v tom, že oblečení hraje v našich životech mnohem větší roli, než se může zdát.
„Změna, kterou klient prochází během terapie, jde ruku v ruce s přirozenou změnou jeho stylu. Někdy se to děje nevědomky, jindy cíleně. Často jsou to ty první změny, kterým oděv dává okamžitě prostor. Cítíme je intenzivně, přitom to ale pro okolí nemusí být až tak velká rebelie.“
Můžou šaty léčit?
Jak velkou moc mají šaty, známe všichni. Když si oblečeme něco pěkného (a stačí slušivé spodní prádlo, které ani není vidět), cítíme se najednou skvěle. Je tedy možné skrz oděv působit na člověka terapeuticky?
„Tento potenciál oblečení určitě má, ale ještě nevíme, jak s ním pracovat. Žádný takový psychoterapeutický směr zatím neexistuje,“ říká Jana Horáková.
Jako odbornice proto upozorňuje na takzvané fashionterapie a módní ordinace, kde vám za nemalé částky poradí, co a jak nosit, abyste vyléčili svou duši.
„Pokud vám toto někdo řekne, byť je to dobře míněná rada (třeba na základě vhodně zvolené barevné typologie), už vás tím hodnotí a jako vnější autorita vám diktuje, co máte dělat. Takový přístup jde ale zcela proti principu psychoterapie!“
Jejím úkolem je naopak pomoci člověku vytvořit si takzvaný vnitřní zdroj hodnocení – tedy najít vlastní cestu k tomu, jak to chceme mít my sami a jak se neřídit tím, co nám říkají druzí: „Máš být taková či maková.“
Dodnes si vzpomínám na nevyžádanou radu, kterou mi kolem dvaceti dala majitelka bylinkářství, kam jsem si zašla jen pro čaj na podporu menstruace. „Vy jste taková šedá myš, musíte nosit víc barev. Vždyť i vypadáte nežensky!“
Stojím tam v šedém kabátě, volných šedých manšestrákách a šedé čepici à la letecká kukla – v barvě, kterou zbožňuju doteď a je mi v ní pořád dobře. Možná jsem tím chlapeckým outfitem maskovala svou křehkost, protože jsem se zrovna trápila rozpadem dlouholetého vztahu s první láskou…
Umíte si asi představit, jak hořkou pilulkou pro mě byla v tu chvíli její dobře míněná „terapeutická“ rada.
Šaty nás mění
Psychologie odívání je složitá věda, která se teprve vyvíjí. Víme, že šaty a osobnost člověka spolu úzce souvisejí. Jejich vztahem se Jana Horáková nezabývá jen ve své ambulanci a při terapeutickém výcviku, ale už od roku 2016 na vědecké úrovni.
Dlouhodobě hledá odpovědi na otázky: Skutečně šaty dělají člověka? Poznáme podle nich jednoznačně jeho povahu? A naopak, ovlivňuje naši psychiku to, co nosíme?
Některé odpovědi už známe. Vztah mezi námi a naším oblečením je oboustranný. „Jak se cítíme a jaké máme preference a hodnoty, ovlivňuje, co si pak oblékáme. Někdo nad tím vůbec nepřemýšlí, někdo to dělá zcela záměrně. A opačně – náš oděv má vliv na naši psychiku.“
Zářným příkladem je americký herec Edward Norton, který přistihl sám sebe, jak během natáčení telefonuje a vlivem kostýmu se při hovoru celkově chová jinak, aniž by se snažil jakkoli stylizovat.
Šaty na chvíli změnily jeho chování i přemýšlení, dodává psycholožka. Když jsme u těch kostýmů, česká herečka Elizaveta Maximová, kterou jsme anketně oslovili, si k nim sama dokupuje symbolické drobnůstky, díky kterým dokáže líp porozumět postavám, které hraje.
„Oblékání je druh tělesného myšlení. Jinými slovy, oblečení hraje důležitou roli při hledání sebe sama, a to už v dětství, kdy se začíná formovat naše sebepojetí. Skrz šaty pátráme po vlastních pocitech a vytváříme si identitu.“
Jen si vzpomeňte na svou pubertu, jak jste se oblečením vymezovali vůči autoritám! Přesně na to vzpomíná kostýmní výtvarnice Eva Kotková: „Potřebovaly jsme říct celému světu, že jsme jiné a že nás nedostanou.“
S kamarádkou si šily vlastní divoké modely, mému synovi na prahu puberty zatím stačí jen kapuce. „Vejde se do ní všechno! Smutek, hněv, strach, žal, ale i radosti, sny, tužby a lásky,“ shodli se teenageři v projektu Kapuce od mikiny (Celé Česko čte dětem).
Pozor na první dojem!
Na mnoho otázek, které psychologie odívání klade, odpovědi stále nemáme. Přinést je může rozsáhlý výzkum mezi českými ženami, který Jana Horáková už rozjela v rámci svého doktorátu.
Jak se zapojit, se dočtete na konci článku. „Co ale víme určitě – dnešní móda je eklektická, to znamená, že přináší největší svobodu v dějinách lidstva. Módní diktát končí a každý může nosit, co chce. Tolerance v oblékání je nevídaně velká a to je výhoda pro všechny,“ míní psycholožka.
Psychologie odívání se podle ní týká nás všech – bez ohledu na módní trendy, protože nikdo nechodíme nahý. Na druhou stranu, naše životy dramaticky nezmění. „Když do ní ale pronikneme, může nám ulehčit život a udělat ho hravějším a pestřejším. Oblékání nemusí být jen nudná povinnost, kdy je potřeba přetrpět nepohodlí.“
Důležité je ale nevnímat oblékání zjednodušeně a nedělat ukvapené závěry při hodnocení vzhledu na první dobrou (úskalí tzv. haló efektu). „Buďme v tom střízliví. Nesmíme zapomínat, že lidé jsou složití a žádné jednoduché odpovědi neexistují,“ připomíná psycholožka.
Zdroj: časopis Vlasta
