V tom případě se podívejte na stránky hedvaceskybrokat.cz a začnete toužit. A to nejenom nad brokáty pro církevní účely, ale taky nad těmi zámeckými nebo oděvními. Všechno tohle se v Rýmařově totiž pořád vyrábí a já to hrozně ráda píšu, protože jinak člověk slyší o stavu českého textilního průmyslu bohužel samé hrůzy. Prohlídka látek, kravat, šátků i zámeckých interiérů vám ale ukáže, že šikovní jsme v tomhle oboru pořád, i když se výroba smrskla na malinká procenta.

Slezský Manchester

Tušili jste, že okolí Krnova, Jeseníku a Rýmařova se říkalo „slezský Manchester“? Stejně jako britský Manchester proslul svými textiláky, mohlo se tohle území pyšnit zase těmi místními. V 19. století tady bylo tolik firem, které látky z různých materiálů tkaly, bělily a barvily, že by jejich popis vydal na diplomku. V Rýmařově byly hlavní podniky dva, jeden rodiny Schielů a druhý Flemmichů. Oba dávaly práci stovkám lidí a měly mezinárodní věhlas.

Sláva u Flemmichů

Flemmichové to do Rýmařova vzali z Krnova přes Vídeň. Už jejich praprapředek v tom Krnově v 17. století soukeničil, ve Vídni pak o dvě stě let později začali tkát z hedvábí, příznačně ve Webgasse, v Tkalcovské uličce. Už tehdy byli mistry v uměleckém tkalcovství a tkali právě i paramenta, tedy církevní textilie, ovšem také látky na deštníky a slunečníky nebo na šaty. Ferdinand Flemmich pak hledal nové možnosti pro výrobu a našel je právě v Rýmařově. Svůj podnik miloval, na rozdíl od jiných majitelů textilek si nechal vystavět bydlení přímo nalepené na výrobní halu, i když v jednom kuse slyšel kravál strojů.

Staral se i o zaměstnance a jejich děti, což byla naprostá nevídanost, založil textilní školu. Látky se tady pak nejenom tkaly, ale přímo se z nich šilo, například právě církevní oděvy, ale také skutečnými zlatými nitkami protkávané šerpy pro orientální monarchy. Na barvení měli Flemmichové inženýra, který barvy v prášku nevážil, ale odhadoval podle množství prášku v dlani, a přece zvládal dokonale stovky odstínů, jen v černé jich uměl sto čtyřicet. Poslední z Flemmichů zůstal v Česku stařičký Otto, který si nedal říct, a když se blížil konec války, přes varování přátel i zaměstnanců neutekl ze země. O podnik přišel, nahnali ho na nádraží tahat těžké klády a odsunu ušel jen díky vysokému věku. Co dodat? Jen to, že potomci rakouské části rodiny dneska tkají hedvábí ve Vídni.

„Tkalounkáři“

V Rýmařově byli zásadní ještě bratři Schielové. Ti přišli do města roku 1890 z Moravské Třebové, říkalo se jim tkalounkáři, protože jejich rodina původně vyráběla stuhy. Jejich pozdější specialitou byl satén na kravaty a plastrony na gumičkách, to jsou takové ty široké kravaty, které se nevážou do uzlu. Vyráběli ale i šatovky a světovým hitem se stal taft, tuhá hustá látka z umělého hedvábí. To pravé nakupovali v Číně, Japonsku i Itálii. I jejich podnik byl ovšem nakonec zestátněn.

Dobré je ale určitě to, že právě tam, kde sídlila továrna Schielů, se brokát tká dál, a nejen ten, a sice ve skvělé kvalitě. Když navštívila ještě prezidenta Havla blahé paměti prezidentka Malty, okouzlily ji na Hradě rýmařovské repliky hnědých barokních tapet natolik, že hned požádala o dotkání několika stovek metrů a vyzdobila jimi prezidentský palác ve Valettě. Nemusíte si pořídit zrovna stovky metrů tapet jako ona, ale luxusní šátek nebo ubrus by se jistě hodil i vám. A navíc vás bude těšit, že víte přesně, kde ho české ruce utkaly a ušily. O historii zdejších látek se můžete dozvědět třeba na pěkném rodinném výletě, expozici nabízí rýmařovské muzeum i přímo textilka při speciálních prohlídkách.

Baví vás ruční práce? Vyzkoušejte si techniku makramé neboli drhání podle našeho videonávodu: