Lubor miluje ptáky a stromy. Logicky tedy taky krajinu. Stejně jako každý z nás si už před pár lety musel všimnout, jak ji trápí sucho, ale pak už se jako každý z nás nechoval. Místo aby si nad každodenní oblohou bez dešťových mraků jenom povzdechl, začal zachraňovat, co se dá. Ve skutečnosti ale samozřejmě vílák není, a tak si místo kouzel objednal chlapa s bagrem. Žije blízko Kosovy Hory u Sedlčan v domě, kde vyrůstal, a před pěti lety, kdy už nevydržel jen nečinně přihlížet, začal na svém pozemku vytvářet tůně, hrázky a svody ze střech. Ano, to, co si myslíme, že se udělá samo, jenže ono se to samo dnes už bohužel spíš neudělá.

Kde je voda, tam je život

„Cíl byl, aby se tůně a jezírka na konci zimy a na jaře naplnily vodou a ta z nich pak pomalu až do podzimu odtékala do okolí,“ vysvětluje. „Nechtěl jsem čekat, až voda dojde úplně, i když ve studni jsme ji pořád ještě měli. Mám rád přírodu, zajímám se také o ornitologii a není mi cizí jakýkoli jiný živočich. Proto dobře vím, že kde je voda, tam je život. Řekl jsem si, proč to tady nezkusit, vždyť je to pro takový projekt vhodné území. Voda se sem stahuje, jsme totiž trochu pod úrovní terénu.“

Díky tomu, že vytvořil systém jezírek, tak zároveň vznikly i biotopy, které se líbí nejen živočichům, ale i novým rostlinám. „Něco se objevilo samo, třeba orobince, něco jsem přidal, třeba puškvorec. Sám jsem si ho namnožil, je užitečný i v léčitelství. Objevilo se několik druhů čolků a také skokanů, od zelených po skřehotavé. Daří se rosničkám, rozmnožily se ve velkém hned první rok poté, co jsem soustavu vytvořil. Co se začalo ten první rok dít, z toho mi doslova spadla brada. Je to důkaz, že příroda rychle regeneruje, když jí pomůžeme.“

Největší učitel je příroda

Přehrazovat strouhy a vytvářet tůňky sice Lubor začal už jako malý kluk (dneska je mu šestatřicet), ale pořád prý úplně nerozumí tomu, proč přesně voda z krajiny mizí. Tomu dokonale nerozumí nikdo. „Je celá řada věcí, které lidstvo na planetě mění, od kácení obrovských ploch pralesů přes znečišťování oceánů až po vysoušení pevnin,“ říká s tím, že jen v Česku se od poloviny minulého století odvodnilo kolem milionu hektarů mokřadů. Změnit se podle něj musí kompletně hospodaření v zemědělství, lesnictví i ve městech. „Největším učitelem je příroda sama. Když chci nějak k zadržení vody v krajině přispět, musím neustále v terénu pozorovat, jak se voda chová ve vzduchu, na povrchu i pod ním. Pak se nějakému pochopení můžu aspoň částečně přiblížit.“

Stojí to jen pár korun

O jeho systémy tůní se zajímají i další lidé, kteří nějaké pozemky vlastní nebo mají ve správě. „Dokážu v krajině zadržet velké množství vody při jarním tání sněhu, když nějaký je, a při přívalových deštích, které jsou kvůli změně klimatu čím dál častější. Rád bych inspiroval další lidi, kterým osud planety není lhostejný, aby neseděli se založenýma rukama a pustili se do svých projektů. A když už budou stát na konkrétním místě, neměli by pospíchat, ale spíš nejdřív pozorovat.“ Setkat se s Luborem můžete na jeho Facebooku, kam umístil i fotky z procesu vzniku tůněk. Nebo k vám možná přijde ošetřit stromy, je totiž povoláním arborista. (A navíc ve volném čase staví a opravuje hnízda pro černé čápy a orly mořské. A taky je šikovný truhlář.)

Lubor vyzdvihuje, že jeho projekt vybagrování a propojení tůněk a rybníka stál jenom minimum peněz, takže se do něj může pustit skoro každý, kdo má vhodný prostor. „Když mi to čas dovolí, chodím mezi děti, vyprávím o všem, co dělám, od ornitologie po projekty na pozemcích. Ony to pak donesou domů, rodiče jsou třeba zemědělci a začnou nad tím přemýšlet. Tím, že lidi informuju, bavím se s nimi, se mi podařilo změnit hospodaření na desítkách hektarů.“ Za své nejen vodní projekty získal Lubor ekologické ocenění Ivana Dejmala a taky nominaci na Laskavce roku v Nadaci Karla Janečka. Stoprocentně zaslouženě.