Beránek
Jan Křtitel nazval Ježíše beránkem Božím, Agnus Dei, protože beránek byl starozákonním obětním zvířetem a zároveň symbolem nevinnosti, mírnosti a poslušnosti jako součást Božího stáda. Proto beránek provází celé Velikonoce. Dříve bylo zvykem mimo jiné to, že kmotrové a kmotry dávali svým kmotřencům „agnusky“, mosazné medailonky s jeho vyobrazením.
Kříž
Symbolizuje smrt a vzkříšení Ježíše. Ukřižování bylo v jeho době běžnou popravou pro vzbouřence. Kříž vážil kolem šedesáti kil a lidé k němu byli připevnění hřeby dlouhými až osmnáct centimetrů. Nošení křížku proto symbolizuje křesťanství.
Kočičky
Součástí velikonočních oslav je žehnání palmových ratolestí, protože jimi vítali lidé Ježíše při příjezdu do Jeruzaléma. Jenže my u nás palmy nemáme. V zemích, kde nerostly palmy ani olivovníky, se proto začaly používat jiné zelenající se výhonky. V Čechách byly dostupné vrbové proutky, a navíc se stromové vrby tvarem podobají palmám. Požehnané ratolesti si lidé z kostela odnášejí domů. Víra v jejich moc bývala tak silná, že se posvěcené kočičky jedly jako lék proti nemocem a jako ochrana před bouřkou se zastrkávaly za kříže a svaté obrázky.
Popel
Posypání se popelem znamená lítost, bolest a kajícnost. Dnes stejně jako před staletími uděluje o Popeleční středě kněz věřícím popelec se slovy: „Pamatuj, člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš.“ Znamením je na čele kříž z popele ze spálených ratolestí posvěcených na Květnou neděli předcházejícího roku. (Popeleční středa je středa předcházející první postní neděli.)
Zajíc
Tohle zvířátko mělo významnou roli dávno před křesťanstvím, třeba ve starém Egyptě symbolizoval zmrtvýchvstání boha Osirise nebo v Řecku provázel jako symbol štěstí bohyni Afroditu. Středověcí malíři ho malovali vedle Panny Marie jako symbol čistoty, a protože lidé věřili, že nikdy nespí, viděli ho také jako symbol věčného života. O Velikonocích se pak stal představitelem Krista, který přemohl spánek smrti. Dětem nosí zajíček vajíčka minimálně od 17. století, kdy byl tenhle zvyk popsán v Německu.
Hrkačka
Těmi nahrazovali chlapci po tři dny svatého týdne zvuk kostelních zvonů, které „odletěly do Říma“. Už za pohanských dob ale lidé zjara vydávali na polích hlasité zvuky, aby zahnali zlé síly, které by ohrozily úrodu. A možná mají řehtačky souvislost i s tím, že ve středověku během bohoslužby kněží tloukli o Velkém pátku do lavic, aby tak vyjádřili chaos, který nastal po Kristově smrti. Tak či onak, hrkání se klukům vždycky líbilo a vyplatilo: vytvářeli dokonce konkurenční skupiny, které soutěžili o to, kdo získá za hrkání nejlepší koledu. Některé hrkačky byly tak velké, že se musely vozit na trakaři!
Zkuste si letos uplést pomlázku sami podle našeho návodu:
