Magdalenina Domácí kuchařka poprvé vyšla roku 1826 a já ji mám doma, ovšem vařit se podle ní nedá. Tedy dá, ale máte tam loty, pinty a libry a chybí údaje o tom, nakolik je potřeba rozpálit troubu a tak podobně. Takhle zní třeba recept na sázené vejce se sardelemi: „Nech máslo v rendlíčku rozehřát, vraz do něho vajec, kolik chceš, jedno vedle druhého, mezi každé vajíčko dej hromádku s máslem utřených sardelí, posol je trochu, dej vespod i navrch uhlí a nech je tak upéct; dej ale pozor, aby nepřešly, sice nejsou dobré.“ Zní to lákavě a není potřeba převádět míry, ale jak si poradit s uhlím?
Baví mě i její ponaučení, třeba že „měděné nádobí se musí buď popelem, nebo červenou hlínou drhnout, až se leskne jako zlato“, ale Magdalenina nesmrtelnost má trošku jiné důvody. Především ten, že stvořila kuchařku napsanou česky, která se hodila i pro venkov. Ony v té době sice kuchařky ke koupení byly, ovšem v němčině a použitelné kvůli surovinám jen ve velkých městech. O většině z nich běžný člověk ani v životě neslyšel. Magdalena to proto pojala jinak: v její kuchařce jsou recepty ze surovin, které se daly běžně koupit. Navíc k nim ale přidala něco dalšího, totiž rady pro hospodyňky, jak uspořádat slavnostní tabuli nebo co dělat, když se kuchařka řízne do prstu. Navíc se snažila využít i zbytky z vaření, k čemuž se teď po dvou stech letech s velkým boomem vracíme.
Čtyři pro Boženu
Ta kniha ji musela stát ohromné úsilí a pro peníze ji jistě nepsala. Honorářem pro autora byla tehdy často jen sláva a pár volných výtisků, které mohl prodávat (mimochodem ne že by to dneska bylo výrazně jinak). Magdalena ale plánovala něco jiného, myslela na dívky, které takovou kuchařku potřebují, a chtěla ji napsat právě česky, aby náš jazyk v době národního obrození podpořila. Podařilo se – jen za jejího života vyšla kuchařka čtyřikrát, výtisky si objednala i Božena Němcová a složila jí poklonu. Alois Jirásek o ní napsal hru. Myslím, že ani jeden z nich vášnivým kuchařem nebyl, takže ji určitě obdivovali kvůli něčemu jinému.
V hraběcí kuchyni
Můj osobní obdiv si Magdalena zaslouží už tím, jak se od dětství musela tvrdě snažit. Její matce zůstalo naživu jen tohle jediné dítě, ale přesto se k ní chovala drsně, a to i na tehdejší poměry. K pátým narozeninám dostala dívenka klubka a jehlice s tím, že odteď si na sebe bude plést sama. Otec, úředník ve Všeradicích, se jí sice zastával, ale bohužel zemřel, když jí bylo osm.
Vdovský důchod se matce získat nepodařilo, a tak už ve dvanácti musela holčička do služby k tetě do Prahy. Všude, kam přišla, ale získávala zkušenosti. Když pomáhala v kuchyni hraběnky Bredovské v Kamenné, zjistila, že důležitá je nejenom chuť, ale i vzhled jídla a taky způsob, jak je prostřeno. Po návratu do Prahy se učila paličkovat, a to důkladně, seděla u krajek víc než osm hodin denně. S dnešním přístupem k dětem si to neumím představit. Magdalena to viděla jinak: v pamětech napsala, že matce vděčí za to, že ji naučila pracovitosti a pokoře.
Student Alois
Byla to ovšem taky máma, kdo ji málem přivedl do neštěstí, i když asi v dobré víře. Když bylo dceři dvacet, bylo třeba ji provdat a maminka našla ženicha. Násobně staršího, bohatého, ale velmi krutého muže. Jako z romantického filmu vypadá fakt, že tento sňatek matce dokázal rozmluvit Jan Alois Rettig, student práv, který bydlel o patro nad nimi.
V jeho osobě našla o tři roky později Magdalena životní štěstí. Nebylo to jen tak, matka ke svatbě svolit nechtěla, až dívka na smrt onemocněla a lékař prohlásil, že se uzdraví, jen pokud bude mít chuť do života. Skoro dva roky bydleli všichni tři spolu, ale potom Jan dostal místo v Táboře a pak v Přelouči a mohli se konečně osamostatnit.
První knihovnice
Jan byl výjimečný, nejenže manželce nebránil psát a publikovat literární díla, ale přímo ji v tom podporoval! Po přestěhování do Ústí nad Orlicí se oba vrhli do vlasteneckého života a Magdalena, na kterou její matka mluvila výhradně německy, se snažila užívat jenom češtinu. Na jedné schůzce s přáteli navrhla systém pokut: „Za každé německé slovo zaplatí laskaví členové společnosti jeden groš. Ten nechť slouží k nákupu českých knih a jejich zapůjčování.“ O knihovnu se starala sama a byla tak možná první českou knihovnicí. V té době se stala i Dobromilou: jejich přítelem byl totiž Josef Liboslav Ziegler, který zaváděl „vlastenecký křest“. Kdo byl vlastenec a neměl pěkné české jméno, přidal si ještě jedno. Tak se zrodila Dobromila a její manžel Sudiprav.
Kafíčkové sešlosti
Pak se začala pokoušet psát. Povídku Arnošt a Bělinka nejdřív jenom četla přátelům, ale její další přítel, nakladatel Jan Hostivít Pospíšil, ji přiměl k jejímu vydání. Stála šesták, vždyť to byla taky „šestáková literatura“, sentimentální příběh. Ovšem v češtině! „Každý se musí snažit, jinak bychom se české literatury nikdy nedočkali,“ říkala.
Psala taky verše a divadelní hry (najděte si dílko Bílá růže) a mravoučné povídky. Znala Jungmanna a Palackého, psala si s každým, kdo něco znamenal v době národního obrození, a to i ve verších. Pořádala kafíčkové sešlosti pro vlastence i dámy, sepsala a stokrát osobně opsala Provolání k vlasteneckým dívkám, aby četly české knihy.
Byla nadšenou mineraložkou a turistkou a pověstnými se staly její kurzy pro dospívající děvčata. Kromě toho, jak loupat mrkev a pak ji krásně servírovat, v nich vysvětlovala i to, jak důležité jsou vzdělání a četba. Taky mezitím porodila pět dětí. Jediný, kdo si mohl stěžovat, byl snad manžel Jan, protože jak píše Jirásek: „Rettigová pořád zkoušela kuchařské recepty, až její muž Sudiprav, malý postavou, tratící se vedle impozantní své ženy, takže mu šnuptychlíček říkali, vzdychával, ach bože, jen kdybych se mohl alespoň kloudné polívky najíst, žena že pořád jen zkouší a zkouší nová jídla i z bramborové nati.“ Ale i tak ji podporoval.
Kdy to všechno vlastně stíhala? Trpěla nespavostí a psala v noci, přes den se starala o domácnost a vedla kurzy. Žila stylem první poloviny 19. století, který zdůrazňoval klid, umírněnost, měšťanské ctnosti a pracovitost. Všechny tyhle vlastnosti měla, a tak si mohla dovolit být k tomu i emancipovaná a veřejně činná. Respektovat ji musel prostě každý. Doufám, že někdo opravdu dobrý o ní napíše román.
Bábovka mramorová
Bábovka mramorová
Vemte největší mísu a formu, co máte. My jsme našli starou velkou formu, do které bylo těsta akorát. Jestli máte menší, radši udělejte poloviční dávku.
Udělej sníh z patnácti bílků, pak do toho vmíchej těch patnáct žloutků jeden po druhém, dej k tomu tři čtvrtě libry (385 g) tlučeného prosátého cukru, na kterém jsi dříve byla ostrouhala kůru z celého citronu, dobře to půl hodiny míchej, potom k tomu přidej tři čtvrtě libry (385 g) pěkné, dobře prosáté mouky a ještě to čtvrt hodiny míchej. Pak to rozděl na pět dílů, do jednoho dílu se dá čtvrt libry (128 g) drobně na struhadle ustrouhané čokolády, do druhého čtvrt libry (128 g) drobince rozkrájených pistácií, do třetího trochu karmínu a dva díly se nechají žluté; potom se vymaže forma a trochu žemličkovou kůrkou vysype a po lžících se dává těsto střídavě pěkně jedno vedle druhého, až je všechno ve formě, a nechá se to zlehounka péct; pak se vyklopí.
Víte, které květiny se dají jíst a kdy je sbírat? Podívejte se na naše video:
