Tři minuty po 23. hodině, kdy skončil závěrečný díl nazvaný Nashledanou, sbohem a amen, jemuž stanice CBS přidělila ve vysílání dvě a půl hodiny oproti dosavadním půlhodinovkám, zaznamenaly vodárny v New Yorku okamžitý bleskový nárůst spotřeby vody a následně ještě té noci nastala zvýšená poptávka po instalatérech, protože na mnoha místech nevydržely přetížené odpady. Diváci po celou dobu vysílání poctivě a mnohdy jistě i bolestně odkládali odchod na toaletu, aby nepřišli o jediný špílec, a jen co epizoda skončila, rozběhli se na WC a způsobili menší kalamitu.
Kdosi spočítal, že 77 procent newyorských domácností naráz v jednu chvíli spláchlo a do kanalizace v ten okamžik šplouchlo nečekaných 25 milionů litrů vody. Dnes se střízlivější jedinci kloní k názoru, že jde o nadsazené údaje; ne snad PR televizní stanice, ale spíš nafouknutou městskou legendu… Jedno je ale jisté: J. R. Ewing mohl jen tiše závidět. Závěrečný díl seriálu M.A.S.H. totiž sledovaností překonal dosavadní dílčí rekord z listopadu 1980, kdy se vysílal díl Dallasu, v němž diváci seznali, kdo v předchozím ději postřelil hlavní, nehodnou, ale oblíbenou postavu.
Zájem o finální epizodu předčil všechna očekávání, která byla už beztak vysoká. Ještě víc než na sledovanosti se to projevilo na zájmu inzerentů, kteří byli ochotni zaplatit za 30 vteřin reklamy bezprecedentních 450 000 dolarů, tedy ještě víc než za zcela nejdražší vysílací reklamní plochu, kterou stejně jako dnes už tehdy nabízel přenos zápasu o Superpohár. Zasvěcence to až tolik nepřekvapilo: M.A.S.H. si za jedenáct vysílacích sezon vybudoval pevné postavení mezi nejúspěšnějšími seriály všech dob a mezi touto elitou se drží dodnes.
Na počátku nebylo jen slovo
Na bezprostředním počátku byl film. Televize se totiž na podzim roku 1972 rozhodla jen recyklovat a důkladně rozvést stejnojmenný, celovečerní film, jenž dva roky předtím dovedně využil narůstajícího odporu americké veřejnosti k vietnamské válce, kterou jen průhledně maskoval za válku korejskou.
Protiválečná černá komedie využívající málo známé reálie neboli prostředí válečných zdravotníků; kdyby chtěl někdo původní název počeštit, musel by se seriál jmenovat nějak jako M.A.Ch.Ne, protože M.A.S.H. je v angličtině zkratka pro mobilní armádní chirurgickou nemocnici. Hned po uvedení se setkal s neobyčejně kladným ohlasem a nízké náklady na jeho výrobu se studiu 20th Century Fox velmi rychle vrátily v desetinásobku.
Asi nikdo z televizních tvůrců si v onom roce 1972 nevzpomněl (nechtěl vzpomenout?), že studio muselo překonat značné potíže, než dostalo film do výroby. Scénář Ringa Lardnera Jr., v tehdejším Hollywoodu ještě donedávna proskribovaného tvůrce, odmítlo patnáct režisérů, než se pro něj nadchl tehdy víceméně filmový začátečník Robert Altman, jemuž vyhovoval rebelující, sžíravě protisystémový a protivládní tón. Pro dobrou věc byl ochotný pracovat i za podměrečný honorář 25 000 dolarů.
Zní to neuvěřitelně, ale rozjezd k věčné slávě měl seriál M.A.S.H. rozpačitý. Po odvysílání pilotního a pár úvodních dílů stanice CBS dokonce uvažovala, že ho v tichosti stáhne z programu. Málokdo by si v té době troufal odhadovat, že deset let nato bude mít seriál v kapse čtrnáct televizních cen Emmy ❱❱ a bezpočet dalších ocenění. Televizním činovníkům tehdy jen vrtalo hlavou, že přece není možné, aby jejich produkt propadl, když stojí na solidním filmovém základu.
Samozřejmě, ani slovo na počátku nechybělo. Autor románové předlohy z roku 1968, lékař Richard Hooker (vlastním jménem Hiester Richard Hornberger), který do knihy vtělil své vzpomínky na službu v korejské válce, zkasíroval za filmová práva čtyřikrát víc než Robert Altman. „Ta kniha je strašná, špatná, a to nejen proto, že je místy rasistická,“ nechal se po letech slyšet režisér. Točil ale podle scénáře duchovně spřízněného Lardnera, který hlavní vady knihy eliminoval, tak se přes to přenesl. A scenárista se na oplátku volky nevolky přenesl přes to, že režisér dovolil hercům před kamerou improvizovat, ba je k tomu přímo vybízel, aby tak očistili scénář od podle něj přemíry dialogů.
Nápad převést úspěšný film do seriálové podoby vzešel od tehdejšího prezidenta 20th Century Fox Williama Selfa. Hlavouni televizních stanic se křižovali při představě, že by měli do bohabojných, spořádaných patriotických rodin pumpovat plné dávky nahoty, sexu, krve a vulgarit, jimiž film překypoval (Altman se pyšnil, že snímek byl v mainstreamu první, kde naplno zaznělo obávané „fuck“, univerzální termín, který se dá přeložit v zásadě kterýmkoli z nejsprostších slov, jež náš jazyk zná). Fred Silverman z televize CBS se nakonec nechal přesvědčit. Váhavější stanice ABC později ronila slzy nad ztracenými miliony.
Jak a s kým na to?
V úzké spolupráci se Selfem angažoval Silverman producenta Genea Reynoldse a ten si okamžitě vzpomněl na svého přítele, scenáristu Larryho Gelbarta. Ten byl v té době už pojem, měl divadelní cenu Tony za spoluautorství komedie Cestou na fórum se stala divná věc, na počátku 50. let psal monology pro jednoho z nejoblíbenějších amerických komiků Boba Hopea, který s nimi objížděl vojenské posádky a Gelbarta vzal i do Koreje, v Anglii vytvářel show Martyho Feldmana.
Gelbart souhlasil i proto, že se mu líbil Altmanův film, a netrvalo dlouho (přesně šest týdnů) a v listopadu 1971 dodal televizi scénář k pilotnímu dílu. Z plejády hlavních postav filmu některé vypadly (Duke Forrest), jiné dostaly větší prostor (Frank Burns).
Scénáře psal v Londýně a na druhé straně oceánu zatím probíhaly debaty a pře kvůli obsazení. Televizní tvůrci by rádi obsadili klíčové role stejnými představiteli jako Altman, ale ten pracoval s vytíženými filmovými herci, které by k seriálové nádeničině neupsal ani ďábel. A tak jediným hereckým pojítkem mezi filmem a seriálem se stal Gary Burghoff, který si zopakoval „Radara“ O’Reillyho. Probíhaly castingy na další role, hlavně představitel Johna „Trappera“ McIntyrea, který měl být stejně jako ve filmu stěžejní postavou.
Z téměř osmdesátky herců nakonec vyšel vítězně Wayne Rogers, který se nějakou dobu mylně radoval, že získal hlavní roli, než zjistil, že těžiště pozornosti se ve scénáři přesunulo k Hawkeyeovi. Televize hledala hlavního tahouna. Z New Yorku dolehla na západní pobřeží zvěst, že tamní, poměrně známý divadelní herec Alan Alda by nepohrdl nějakým seriálkem a byl by kvůli tomu ochotný pendlovat z jednoho konce kontinentu na druhý. Oslovili ho a on, ostatně sám válečný veterán z Koreje, přes určité pochyby a výhrady souhlasil.
Na velmi milosrdnou výši srazila výrobní náklady na pilotní díl (250 000 dolarů) skutečnost, že na pozemcích 20th Century Fox v jižní Kalifornii, která v Altmanově filmu simulovala hornaté korejské exteriéry, ještě stály filmové dekorace a daly se při natáčení pro televizi použít. Zůstaly tam a sloužily seriálu dalších téměř jedenáct let.
Největší zklamání sezony
Když se v září 1972 pilotní díl vysílal, měla CBS natočených dalších třináct půlhodinových dílů. Jenže přišla ledová sprcha. Časopis Time ho označil za jedno z největších zklamání televizní sezony. V žebříčcích sledovanosti levitoval někde v polovině pole. Žádný zázrak, na jaký se všichni těšili. Tvůrcům zatrnulo. Obávali se, že z M.A.S.H. se stane další z jepičích seriálových pokusů a dodýchá se závěrem roku.
Z vedení CBS však následovala objednávka na další díly a prostou aritmetikou bylo jasné, že jejich počet přesahuje do roku 1973. Úlevný výdech musel z Kalifornie dolehnout i ke Kim Ir-senovi. Sudičky dopřály seriálu přežít. Ten se snažil naplnit očekávání.
Producenti od počátku usilovali o to, aby „jejich dítě“ bylo od prvního pohledu jiné, než co nabízela konkurence, aby bylo na znatelně vyšší úrovni. Točilo se proto filmovou technikou, výrobní harmonogram poskytoval štědrý čas na zkoušení a značnou část rozpočtu pohltila nekašírovaná vojenská technika: používaly se autentické náklaďáky, ambulance i vrtulníky. Přes poměrně velkorysý časový harmonogram, i termíny M.A.S.H. byly neúprosné. Natáčecí den měl dvanáct i čtrnáct hodin a očekávalo se, že půlhodinová epizoda bude natočená za tři až čtyři dny. A to i za sužujících, vpravdě polních podmínek, štábu dávalo zabrat počasí, všichni svorně nadávali na nevyhovující šatny a toalety… A na nechutnou kávu. Kromě toho tvůrci čelili i umělejším překážkám, na něž si musí zvyknout snad každý filmař. Sváděli boje se členy vedení Foxu i CBS o obsah. Silný protiválečný náboj seriálu ještě jakž takž překousli; asi byl slabší, než by si námět zasloužil, což může být příčinou nelibosti režiséra Altmana, který na televizní M.A.S.H. nahlížel jako na nepokrytou propagandu a tvrdil, že jde přímo proti duchu filmu.
Vrchnosti se nelíbilo, že M.A.S.H. řeší témata překračující zažité, povrchní myšlenkové poslání seriálů. Podle nich formát sitcomu neunese závažná témata, jimiž se zabýval: důsledky brutality na lidskou psychiku, homosexualita, rasové záležitosti a podobně. Scenáristé po letech vzpomínali na žabomyší spory, které museli vést, kdy třeba byli nuceni škrtnout z textu slůvko „prsa“, jindy zase vadila zmínka o panenství… Místy zoufalý Gelbart si zapsal do deníčku chabý triumf, když jedné z postav přisoudil aspoň rodiště na Panenských ostrovech.
Mašina se rozjela
Jednu, naštěstí jen jednu jedinou epizodu vedení vyloženě zatrhlo. Doktor Hawkeye v ní měl tu drzost začít si na střídačku naráz hned se dvěma sestřičkami, jež mu pak obě nakukaly, že jsou s ním v jiném stavu. A to neprošlo. Frivolnost na bojišti měla své meze. Kritiku sklidila i epizoda Palba do vlastních řad, ačkoli šlo o zpracování skutečné, byť neblahé situace z bojiště. Díl Někdy kulku uslyšíš, v němž na operačním sále zemře Hawkeyeův kamarád, se zase „těm nahoře“ nelíbil proto, že se do něj nedalo přimíchat dostatek smíchu, protože byl prý příliš vážný.
Tvůrcům se dařilo reagovat na aktuální události a situace: když ve Vietnamu nastal roku 1973 klid zbraní, sešel se s příměřím v televizní korejské válce. Když ranč 20th Century Fox, kde se točilo, vyhořel, v ději podlehla požáru i televizní mobilní nemocnice.
Některé postavy nenávratně odcházely, chirurg a svérázný velitel jednotky plukovník Henry Blake, major Frank Burns alias Kuní ksicht nebo Trapper, jehož představitele Waynea Rogerse televize žalovala za porušení smlouvy, ale měla smůlu, protože se ukázalo, že jeho smlouva byla od začátku neplatná. Jiní přicházeli, třeba Maxwell Klinger ztělesněný Jamiem Farrem se měl původně objevit v jedné epizodě čtvrté sezony, ale scenáristům se postava, která se za každou cenu chce dostat z armády, zalíbila, a tak ji nechali v ději až do konce.
Výrobní náklady stoupaly a stejně tak honoráře: Alan Alda už nedostával deset tisíc dolarů jako za pilotní díl, ale v pozdních sezonách si za M.A.S.H. přišel na pět milionů dolarů ročně. Ve světle řečeného a stovek dalších nezmíněných potíží, nástrah a překážek, které často braly chuť do práce jako ono pověstné stonásobné nic, jež umoří osla, lze považovat za malý zázrak, že seriál přežil tak dlouho. Ale všechno má svůj konec.
Scenáristům už dávno nestačila Hornbergerova literární předloha, příběhy epizod si zčásti vymýšleli na základě psychologických profilů hlavních postav, zčásti je čerpali od pamětníků nebo z médií. Vyzpovídali na 250 účastníků hlavně korejské války a od některých příběhy i nakupovali za 250 dolarů za kus. I tak zkušený scenárista, jakým byl Larry Gelbart, už ale cítil, že mu dochází invence. Tvůrčí tým opustil po 97. epizodě. Spočítal si, že za tu dobu napsal materiál pro dvacet pět celovečerních filmů. V závěrečných sezonách se z M.A.S.H. stala tak trochu samoobsluha. Alan Alda si přilepšil k honoráři, když se zapojil i do psaní scénářů, a později některé díly dokonce režíroval.
Bylo ale stále jasnější, že takto vařit z vody nemůžou dlouho. Až přišlo ono smutné pondělí před čtyřiceti lety, 28. únor 1983, kdy v New Yorku měli napilno instalatéři i vodárníci, a seriál M.A.S.H. skončil.
Autor: Roman Lipčík
Zdroj: časopis Květy