Blanka Waleská ostatně ani nebyla prototypem filmové hvězdy. Byla spíš zajímavá než krásná a neměla dostatečně dravou povahu pro to, aby si cílevědomě prorážela cestu. Přitom byla velmi talentovaná a dobrá herečka. Byla ovšem pravý opak Adiny Mandlové, která pro kariéru udělala cokoli, a tak získala i hlavní roli Karly v psychologickém filmu Pacientka dr. Hegla, o niž by Blanka bývala moc stála. Adina však byla za války pro producenty zárukou úspěchu a zisku.

Dívka s červenými vlasy

Kde se vzala tahle zvláštní, až éterická dívka, plná emocí, předurčená svým typem pro postavy naivek? Narodila se v roce 1910 v Cerhenicích na Kolínsku, kde dodnes stojí domek jejích rodičů a cerheničtí na něj umístili pamětní desku. O odkaz herečky se postarali víc než důstojně, když před časem na své náklady převezli její ostatky na zdejší hřbitov, pojmenovali po ní také ulici a vydali její životopisnou knížku Dívka s červenými vlasy. Na jejím sepsání se podílel Joseph F. Vedlich, hereččin prasynovec, který měl k dispozici i její deníky. Psala si je od svých sedmnácti celkem osm let a vypovídají o její citové hloubce i spisovatelských vlohách.

Škoda, že po ní nezbyly paměti, protože její poválečná éra už nikde zachycena není, a i v knížce je pojednaná jen stručně. Přitom právě v letech 1948–76 působila v Národním divadle a zároveň žila svůj tak trochu tajný soukromý život s dr. Evou Soukupovou. Obojí by z pohledu dnešních čtenářů bylo velmi atraktivní, za socialismu nebylo radno něco takového zveřejňovat.

Přihláška do Erotikonu

Vraťme se ale zpátky v čase do Blančina dětství. Pocházela ze staré sudetoněmecké rodiny Wedlichů, někdy psaných v počeštěné verzi s jednoduchým V (jako herečka si zvolila pseudonym Waleská). Patřila do první generace, která se už učila němčinu jako cizí jazyk. Její otec Alois Wedlich byl nadaný malíř a básník, jenže kvůli obživě rodiny začal vést obchod a hospodu a později, ve 30. letech, si koupil hotel v Lázních Železnice u Jičína. V letech hospodářské krize to byl velký risk, který se mu bohužel nevyplatil a zkrachoval, což znamenalo, že Blanka nemohla počítat s jeho finanční podporou na studiích.

U své matky pak nenacházela porozumění vůbec žádné, protože ta ji poslala pouze na rodinnou školu a chtěla ji přinutit k brzkému sňatku, jímž by se existenčně zajistila. To ale rozhodně nebylo nic pro něžnou duši, která tíhla podobně jako její otec k umění. Milovala hudbu, literaturu, ráda kreslila. Nejvíc ji ale lákal film. Když našla v novinách inzerát, v němž sháněl režisér Gustav Machatý představitelku hlavní role pro film Erotikon, neváhala ani chvíli a šla se vyfotit, aby poslala fotografii do soutěže. S herectvím přitom neměla prakticky žádné zkušenosti, zatím zkoušela jen tanec ve sboru ve smíchovské Aréně. „V květnu mi bylo osmnáct let. Jsem veliká a silná (měřím 165 cm a vážím 60,5 kg). Mám rezavé vlasy a hnědé oči. Statovala jsem v A-B, když jsem byla loni u babičky,“ napsala Blanka v průvodním dopise. Jak je vidět, už se jednou účastnila komparsu ve starých filmových ateliérech na Vinohradech. V Erotikonu nakonec statovala a vydělala si 50 korun.

Do školy s Baarovou

Potřebovala se osamostatnit, a tak definitivně odešla z domova do Prahy. Protloukala se všelijak. Našla si ubytování na Smíchově u strýce Josefa Vedlicha, projektanta mnoha českých přehrad, a živila se jako služka v rodině německého profesora. Když zjistila, že musí denně tahat uhlí ze sklepa do čtvrtého patra, přešla do jiné rodiny, kde se starala o dvouletého chlapce. Sny o herectví ji ale neopouštěly.

Pomohla jí kamarádka, která ji představila známému malíři Františku Naskemu, manželu herečky Národního divadla Růženy Naskové. Takovou modelku s ryšavými vlasy a perleťovou bílou pletí právě potřeboval! Namaloval snad tři desítky jejích portrétů, výborně se prodávaly a Blanka od něj dostávala slušný honorář. Jeho žena jí přitom pomáhala s přípravou na zkoušky na konzervatoř, kterou jí sama doporučila.

Blanka mezitím flirtovala s různými ctiteli. S žádným však nechtěla začít vážný vztah, i když ji těšil jejich zájem a psala jim dlouhé dopisy. Na konzervatoř ji nakonec přijali, dostala se do ročníku s Lídou Baarovou, tehdy ještě Babkovou, a poměrně dlouho se s ní poměřovala.

Vztah s Evou

Během studií se sblížila se spolužákem Zdeňkem Šavrdou. V roce 1933 s ním otěhotněla a zároveň dostala první větší roli ve filmu Ze světa lesních samot. Zvolila potrat a matkou se pak už nikdy nestala. S Šavrdou přitom žila poměrně dlouho, prošli společně několika divadly (Blanka chvíli účinkovala u Vlasty Buriana a také u Voskovce s Werichem) a našli si posléze v Praze společné bydlení v Korunní ulici na Vinohradech.

V protektorátních letech 1941–44 byla členkou divadla Uranie v Holešovicích, kde se setkala se svými osudovými přáteli – režisérem Václavem Krškou a herečkou Marií Vášovou. Oba měli velmi svobodomyslné názory – Krška se nijak netajil svou homosexualitou a Vášová si zase pořídila oba syny se ženatým architektem Josefem Hesounem (po vzájemné dohodě s jeho manželkou).

Zřejmě tehdy si i Blanka uvědomila, že je jí s Šavrdou těsno, a rozešla se s ním. Přátelům sice tvrdila, že je jí nejlíp samotné, ale dlouho tak nezůstala. Po válce, když si pořídila malý byt na Zvonařce, se k ní přistěhovala Eva Soukupová. Byla o osm let mladší, narodila se v Písku (stejně jako Krška, k němuž měla rovněž blízko), brzy osiřela a podobně jako Blanka se o sebe musela starat sama. Při studiích na filozofické fakultě proto začala pracovat na Ministerstvu informací a osvěty. Vstoupila do strany, což udělala i Blanka, a to je možná chránilo před možnými represemi. Ani lesbické lásce doba nepřála.

Role židovské lékařky

Waleská našla ve své přítelkyni praktickou ženu, která ale zároveň milovala divadlo a také se jí později, koncem 50. let podařilo založit Divadelní ústav a nadlouho být jeho ředitelkou. Když po válce z různých důvodů prořídly řady hereček Blančiny generace, zdálo se, že právě na ni budou čekat ty nejlepší příležitosti. Martin Frič ji v roce 1946 obsadil do výrazné role v detektivním příběhu z předválečné pražské periférie 13. revír a vzápětí do Čapkových povídek, rok nato si ji Jiří Krejčík vybral do svého prvního celovečerního filmu Týden v tichém domě a Vladimír Čech do dramatu Nerozumím, kde si zahrála manželku válečného pilota v podání Jana Pivce.

Nejvýznamnější roli dostala v roce 1948 od Alfréda Radoka, který si jako režisér odskočil z divadla k filmu Daleká cesta. Blanka hrála židovskou lékařku, která se na počátku okupace provdá za rasově čistého kolegu, aby si zachránila život. Strhující příběh s tematikou holocaustu se po komunistickém puči promítal v našich kinech jen krátce, o to větší však měl úspěch v mnoha evropských zemích, i v Americe. V televizi se u nás objevil až v roce 1991. Zato s Radokem setrvalo hereččino přátelství až do konce jeho života. Zemřel předčasně v 61 letech v emigraci, odkud Blance psal upřímné dopisy o svém stesku po domově a nepříliš velkých úspěších na zahraničních jevištích.

Pomoc pro Štěpničkovou

Waleská se v roce 1948 stala členkou činohry Národního divadla a byla tak opět nablízku přítelkyni Marii Vášové. Spolu s Evou Soukupovou se ve volných chvílích setkávaly na Smetiprachu u Otavy, uprostřed přírody na chatách, které tu okupovali významní herci, hudebníci, režiséři i architekti. V 60. letech sem začala jezdit také Jiřina Štěpničková. To už bylo po jejím propuštění z vězení, kam byla v roce 1952 poslána za pokus o ilegální přechod hranic. A právě Waleská se zasloužila o návrat Štěpničkové k profesi (soudruzi ji chtěli zaměstnat jako prodavačku).

Požádala Evu Soukupovou o pomoc a ta jí našla místo nejprve v divadle na Kladně, odkud později přešla do pražského Realistického divadla. Po srpnové okupaci vojsk Varšavské smlouvy Blanka vrátila stranickou legitimaci a symbolicky v té době dostala od Otakara Vávry krásnou roli hraběnky de Galle v Kladivu na čarodějnice. Další charakterní roli, baronky Riessigové, si zahrála v roce 1973 v detektivním filmu Tajemství zlatého Buddhy. Ostatně různé šlechtičny ztvárnila i v pohádkách, pokud zrovna nehrála vlídné a moudré babičky. To už ji čím dál víc zlobilo srdce a svůj čas dělila mezi vycházky s pejskem a večery s přítelkyní. Zemřela 6. července 1986. Eva Soukupová ji přežila o 20 let.

Zdroj: časopis Vlasta, Joseph Franciscus Vedlich: Dívka s červenými vlasy (z neznámých deníků a života Blanky Waleské)

Související články