Neuvěřitelných 110 let v těchto dnech uplynulo od okamžiku, kdy se narodil známý český spisovatel Bohumil Hrabal. Jeho díla jako Ostře sledované vlaky, Obsluhoval jsem anglického krále, Slavnosti sněženek či Postřižiny všichni nejspíš známe, ale co jeho život? Tušíte, jaký byl Bohumil ve skutečnosti?
Nemanželský syn
Jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně. Narodil se mamince Marii Kyliánové.
Bylo jí dvacet, když se jí za svobodna chlapec narodil. Otcem byl jen o rok starší přítel ze sousedství Bohumil Blecha, po němž ho matka pojmenovala. Mariin pozdější manžel František Hrabal ale synka adoptoval.
Dětství prožil malý Bohumil v Polné a později v Nymburce, kde také složil maturitní zkoušku. Ve studiích pokračoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a po uzavření českých škol v době protektorátu Čechy a Morava si vyzkoušel řadu různých profesí.
Nejbližší mu ale bylo povolání výpravčího v Kostomlatech u Nymburka. Jeho zkušenost se později propsala do díla Ostře sledované vlaky.
Právníkem nikdy nebyl
Ačkoli po skončení 2. světové války dokončil právnická studia a získal akademický titul „JUDr.“, povolání nikdy nevykonával.
Raději vzal zavděk prací dělníka v kladenských ocelárnách Poldi, později byl také baličem papíru v pražských Sběrných surovinách a od roku 1959 rovněž kulisákem v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou).
Vrcholná díla sypal z rukávu
Bohumil Hrabal se stal spisovatelem z povolání až v roce 1963 a začal vskutku velkolepě, a to povídkovou prvotinou Perlička na dně, která v sobě zachycuje základní charakteristiky Hrabalova díla.
O rok později na Perličku navázal knihou Pábitelé, v níž pojmenoval typ lidí, kteří jsou prostí a svébytní, nicméně mají schopnost lyrického pohledu na svět.
Novela Ostře sledované vlaky pak spatřila světlo světa v roce 1965. Později byly zdrojem pro natočení stejnojmenného filmu, který si vzal pod taktovku režisér Jiří Menzel, a dokonce za něj získal filmového Oscara.
Nymburk ho hodně ovlivnil
Hrabalova díla pochopitelně ovlivnil jeho život na Nymbursku. První knihou ze vzpomínkové série ze sedmdesátých let byly Postřižiny. Ty pojednávají o pitoreskních událostech z nymburského pivovaru, o správci, jeho manželce a zvláštním bratru Pepinovi.
Na pobyt v Kersku zase reaguje povídkovou knihou Slavnosti sněženek, které se také později dočkaly filmového zpracování a znovu u toho byl Jiří Menzel.
Následovala další úchvatná díla – Obsluhoval jsem anglického krále či Příliš hlučná samota, která je považována za pomyslný vrchol jeho spisovatelské kariéry.
Jiřina z Nymburka mu zlomila srdce
První velkou láskou Bohumila Hrabala byla dcera dělníka ze státních dílen v Nymburce Jiřina Georgina Sokolová. Bylo jí teprve šestnáct let a byla tehdy o šest let mladší než Hrabal.
Krásná Jiřina mu dokonale zamotala hlavu, denně jí psal zamilované dopisy, a dokonce si nechával šít obleky na míru, aby vypadal co nejlépe. Láska jim ale vydržela pouze čtyři roky, poté ho Jiřina vyměnila za jiného muže.
Vdaná Jarmila šla na potrat
Hrabalovou láskou byla ve čtyřicátých letech také Jarmila Holečková z Nymburka. Jenže byla vdaná a s Bohumilem se scházela potají. V roce 1947 se spisovatelem otěhotněla, ale nakonec se rozhodla pro potrat.
Znásilněná Eliška
Svou životní lásku potkal Hrabal vlastně úplnou náhodou. Spatřil ji na dvorku domu, kde bydlel, když přijela navštívit své známé. Jmenovala se Eliška Plevová a byla to dívka, kterou osud rozhodně nešetřil.
Krutě s ní otřáslo hlavně znásilnění několika sovětskými vojáky na konci války. Právě kvůli tomu nemohla mít s Hrabalem později děti.
Hrabal se do ní zamiloval na první pohled a už po pětiměsíční známosti se v roce 1956 vzali. Pipsi, jak jí Bohumil s láskou přezdíval, mu byla v začátcích jeho spisovatelské kariéry velkou oporou, a dokonce ho i finančně podporovala. V té době pracovala jako kasírka v hotelu Paříž, on byl „pouhým“ dělníkem.
S manželkou se jim žilo krásně, volný čas trávili na chatě v Kersku. Když však Eliška v roce 1987 předčasně zemřela, Bohumil byl zdrcen. Uzavřel se do sebe a čas trávil na chalupě obklopen nostalgickými vzpomínkami.
Smrt dodnes s otazníkem
Poslední měsíce života byl Bohumil Hrabal hospitalizován v pátém patře Ortopedické kliniky Fakultní nemocnice Bulovka, a to kvůli pohmožděným zádům. Ovšem z nemocnice už se nevrátil, protože 3. února 1997 zemřel na následky pádu z okna.
Hrabal rád krmil z okna ptáky, a tak se tehdy vše uzavřelo jako tragická nešťastná náhoda. Dodnes se ale spekuluje, jestli nešlo náhodou o sebevraždu.
Přednosta kliniky Pavel Dungl s ním totiž v onen den ráno mluvil a z rozhovoru měl špatné tušení. „Ráno jsem k němu přišel a zeptal jsem se: Jak jsi se vyspal? Jen zabručel: Vyspal, vyspal… a pak řekl: Dneska na mě Hlaváček mává. — Cože?! — Hlaváček na mě mává ze hřbitova, zve mě k sobě, zopakoval,“ řekl Dungl před lety v rozhovoru pro Reflex.
Jak to tehdy ve skutečnosti bylo, už se nejspíš nikdy nedozvíme, co ale víme, je to, že jsme před sedmnácti lety přišli o jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů historie.
Naštěstí na něj můžeme pravidelně vzpomínat, protože se jeho zfilmované povídky objevují dodnes na televizních obrazovkách.
Zdroj: Vlasta.cz, Magazin.aktualne.cz, Seniortip.cz, csfd.cz
