Kdo by neznal britského spisovatele Charlese Dickense. Vždyť je považován za jednoho z největších romanopisců 19. století. Z jeho pera vznikla taková díla jako je David Copperfield, Ponurý dům, Oliver Twist, Vánoční koleda či Kronika Pickwickova klubu. Tušíte ale vůbec, jaký byl doopravdy?

Už v mládí byl nucen pracovat

Rodištěm Charlese Dickense je britský Portsmouth. Byl nejstarším synem Elizabeth a Johna Dickensových. V dětství se jeho rodina hodně stěhovala, nejprve do Yorkshiru a následně do Londýna. Tam se jeho otec stal úředníkem v námořním platebním úřadě. Bohužel ale nasekal tolik dluhů, že byla celá rodina, kromě Charlese a jeho starší sestry Fanny, poslána do vězení pro dlužníky Marshalsea (později dějiště jeho románu Malá Dorritka). Tehdy dvanáctiletý Charles tak byl odkázán sám na sebe, musel opustit soukromou školu a pracovat ve skladišti černidel. Tehdy vydělával šest šilinků týdně za lepení etiket na černidla používaná ke krému na boty.

Zdroj: Youtube

Psát se naučil v advokátní kanceláři

Práce ve skladišti ale Dickense nenaplňovala a věděl, že se musí v životě někam posunout. Coby patnáctiletý mladík si našel práci nižšího úředníka v advokátní kanceláři Eliss a Blackmore. Jenže práva ho nezajímala a místo toho, aby se v nich zdokonaloval, pilně studoval metodu těsnopisu, kterou vyvinul Thomas Gurney. Tu si rychle osvojil a díky tomu ve 30. letech 19. století začal pracovat jako reportér. Věnoval se zpravodajství z parlamentu a britských voleb pro noviny The Morning Chronicle. 

Zakázaná láska

V roce 1830 se Charles Dickens poprvé zamiloval, a to do Marie Beadnell, která byla dcerou bankéře. Její rodiče ale bohužel s námluvami nesouhlasili, a jelikož o svou lásku Dickens hodně bojoval, nezbylo jim nic jiného než Marii poslat studovat do Paříže. Dickensovi rozchod zlomil srdce a Marie se stala předobrazem několika postav v jeho románech, například Dory v Davidu Copperfieldovi. 

Vše začalo povídkami pod pseudonymem

Svou literární dráhu začal Dickens v roce 1833 drobnými povídkami, které si čtenáři rychle oblíbili, což ho motivovalo pracovat na větších dílech. Když roku 1836 své črty vydal knižně, dostal od nakladatele objednávku na Kroniku Pickwickova klubu. Bylo to jeho první rozsáhlé dílo, které jej následně proslavilo. 

Deset dětí s manželkou, kterou chtěl dostat do blázince

V roce 1836 se Dickens poprvé oženil, a to s Catherine Hogarth. Společně zplodili deset dětí a velmi se milovali. Jenže brzy začal Charles obviňovat svou ženu, že jen kvůli ní mají tolik dětí a on je nemůže uživit. Dokonce se neštítil ani toho, prohlašovat o ní, že je psychicky nemocná, a pokoušet se ji dostat do blázince. Měli velkou krizi, dokonce tehdy v ložnici spisovatel vrazil mezi jejich postele polici s knihami. Rozvod nepřicházel v úvahu, Catherine se však v roce 1858 odstěhovala. Vytočilo ji totiž, že měl její muž více než přátelský vztah s její sestrou Georgine. 

Náramek pro mladší milenku

Nebyla to ale Georgine, do které se Dickens bezhlavě zamiloval. Catherine Hogart na jeho skutečnou milenku narazila vlastně náhodou. Tehdy přišel domů balíček dodaný londýnským klenotníkem, ve kterém byl náramek s věnováním. Catherine tehdy doufala, že je to dárek pro ni od Charlese jako omluva za bolest, kterou jí způsobil. Bohužel ale rychle zjistila, že je pravda úplně jinde. Krásný náramek byl pro mladičkou herečku Ellen Ternan. V roce 1858 následoval rozvod, nicméně možná s odstupem času trochu zbytečný. Dickensův vztah s Ellen Ternan je dodnes opředen rouškou tajemství. Pravda ale je, že láska trvala až do jeho smrti. Dickens ji dokonce zahrnul i do své závěti.

Měl snad epilepsii?

Ačkoli nikdo nikdy nepotvrdil, že Charles Dickens trpěl epilepsií, existuje spousta náznaků, že tomu tak skutečně bylo. Dickens se této neurologické poruše často věnoval ve svých dílech. Postavy jako Guster z Ponurého domu, mnich z Olivera Twista či Bradley Headstone z Našeho společného přítele epilepsii skutečně měli. 

Na svého havrana nedal dopustit

Dickens byl velkým milovníkem zvířat, zbožňoval zejména svého havrana Gripa. Ten se dokonce objevil v jeho románu Barnaby Rudge. V roce 1841 mu ale zemřel, a to nejspíš na otravu olověnými úlomky barvy, které pozřel. Smutný Dickens vše vyřešil šalamounsky, jednoduše si koupil nového havrana a pojmenoval ho úplně stejně. Jeho havran byl dokonce inspirací pro Edgara Allana Poea k napsání básně „Havran“. Když mu zemřel i druhý havran, nechal si ho Dickens vycpat a upevnit ve své vitríně, která je nyní součástí sbírky Free Library v americké Filadelfii.

Nechal si vycpat tlapku své kočky

„Co je větším darem než láska kočky,“ prohlásil jednou Charles Dickens. Jeho dcera se nechala slyšet, že jeho kocour Bob za ním chodil po zahradě jako pejsek a sedával vedle něj dlouhé hodiny, když psal svá velká díla. Když kocour v roce 1862 zemřel, nechal Charles vycpat jeho tlapku a připevnil si ji na otvírák na dopisy ze slonoviny. Zmíněný otvírák je nyní součástí Berg Collection of English and American Literature v knihovně Public Library v New Yorku. 

Druhá mrtvice ho poslala do uměleckého nebe

Legendární spisovatel dál plodil svá skvělá díla, ale jakmile se v roce 1868 vrátil z Ameriky, kde měl čtenářské turné, zpátky do Anglie, začalo to s ním jít z kopce. Ztrácel paměť a měl první příznaky mrtvice. V červnu roku 1870 ho postihla další mrtvice, a to po celodenní práci na románu Záhada Edina Drooda. Zemřel 8. června 1870. Pohřben je v koutě básníků Westminsterského opatství v Londýně. 

Zdroj: Vlasta.cz, Mentalfloss.com, Wikipedia.com, Casjenprome.cz

Související články