Je možné vypozorovat, že se v našem okolí něco takového děje? Že někdo o něčem podobném uvažuje?
Ano, to lze. Dá se říct, že jsou tři fáze suicidálního (sebevražedného, pozn. red.) rozvoje: nejprve chvíle, kdy to člověk zvažuje, pak nastává fáze rozpolcenosti, ambivalence, což je doba, kdy o svém záměru mluví, neskrývá ho a pak přijde fáze rozhodnutí. V té nastává zdánlivá úleva pro jeho okolí, ten člověk už je ale rozhodnutý. V poslední fázi už je to těžko odhadnutelné, mnozí dokonce často říkají, jak se ten člověk zlepšil, jak se dal do kupy, ale on už je víceméně připravený, už má zkrátka vybraný ten most, ze kterého skočí. Během dnů poslední fáze může na své okolí dokonce působit velmi šťastně.
Jak může vypadat druhá fáze, kdy o záměru mluví? Zmiňuje svou touhu po ukončení života nebo mluví všeobecně o sebevraždách?
Nikdy to neříkají na rovinu, ale jsou tam různé náznaky. Takové to: a víte, kam dávám peníze, že ano. Nebo: „Řešení by bylo, kdybych tady vůbec nebyl“ či „Stejně pro nikoho nic neznamenám.“
Co bychom v takovém případě měli dělat?
Zbystřit a začít s takovým člověkem mluvit o tom, co ho trápí. V podstatě se snažit, aby nebyl sám. Nevím, jak to bylo v tomto případě, ale hypoteticky tam mohl být manželský rozkol a já z praxe znám výhrůžky typu: připravím tě o dítě, už ho neuvidíš. Ta hrozba izolace dotyčného zasáhne, může vyvolat strach, bezradnost, která vede ke stagnaci. Člověk může dojít k tomu, že sebevražda je účelové jednání – smrt není cílem, ale prostředkem. Netuším, jak to bylo v tomto případě, proto opakuji, že toto jsou hypotetické úvahy, ale rozpad rodiny je jedna ze základních ztrát, kdy se člověku může zcela zhroutit hodnotový žebříček.
Jak reagovat, když v našem okolí někdo prohlašuje věty typu – kdyby mě opustil, zabiju sebe i děti?
To může být jedna z fází. Jedno z řešení. Může také říct – seberu se a začnu nový život v Austrálii. Jenže to první je samozřejmě o dost jednodušší. Každopádně my bychom měli reagovat na všechny tyto náznaky, které takový člověk vysílá. Oni cítí potřebu to říct, často ale ne těm nejbližším, spíš to třeba zmíní v práci. Důležité je signály zachytit a nebagatelizovat je. Nereagovat slovy: „Prosím tě, co bys dělala, vždyť jsi mladá, hezká.“ Člověk se pak může stáhnout a už nic neříct. Někdo na to může upozornit demonstrativní sebevraždou a tady se často míní a je to jen neplatný mýtus, že ten, kdo mluví o sebevraždě, ji nikdy neprovede a demonstrativní sebevražda je jen hysterie a upozornění na sebe. Jenže opak je pravdou. Ten, kdo o tom mluví, je ve fázi rozvah a je potřeba ho vnímat. Vždyť když se podíváte ve svém okolí, tak zřejmě žádná z vašich kamarádek běžně nemluví o tom, že by se chtěla zabít. Ve fázi, kdy o tom někdo mluví, je dobré, když ho nasměrujete do krizového centra, ke krizovému interventovi. Lidé jsou často ochotnější mluvit tam než doma s rodinou.
Jaké jsou nejčastější motivy u asistované sebevraždy?
Tady mohl hrát roli ochranitelský pud. Té paní bylo čtyřicet let, takže rodila ve 37 letech, už patřila do kategorie starší matky, měla jedno dítě. Do tří let má člověk s dítětem extrémně silné citové pouto, dovedu si představit, že když se pak někdo dostane pod nějaký tlak hrozby, třeba něco jako – „já tě zničím“, tak jediné, co ho napadne, je ochránit sebe a to dítě. Odejít s ním někam, kde budou spolu, šťastní, třeba na jiném světě. Racionální úvahou nedovedeme pochopit, jak člověk v hluboké krizi uvažuje. Tam jsou extrémní emoce, takže i myšlenky jdou extrémním směrem. Matka se chce zabít, ale nemá jistotu, co pak bude s dítětem, jestli se otec postará, jestli neskončí v sirotčinci, mohou se tam fabulovat úplné bludy, takže to chce mít pod kontrolou a někdy to může skončit tím, že dítě podle ní „zabezpečí“ smrtí.
Někdy se v takových případech skloňuje i pomsta partnerovi. Může to hrát roli?
Ano, tomu se říká Médein komplex, přání matky zabít své dítě jako prostředek pomsty otci, takto jej definuje americká psychologická asociace. Co si ale pamatuji, tak v těchto případech – i u nás – matka většinou sama sebevraždu nespáchala. Zůstala naživu, aby si mohla vychutnat reakci otce na její pomstu. U nás je ale častější spíše ta bilanční sebevražda, kdy člověk dojde k bodu, že už dál nemůže. A dítě si bere s sebou ze strachu, že ho po sebevraždě už nebude mít pod kontrolou. Když se někdo rozhodne zabít v důsledku depresí, tak tak učiní většinou sám, ze zoufalství, jen výjimečně přistoupí k asistované sebevraždě s dítětem.
Takže nejčastěji jde o strach z budoucnosti?
U tak malého dítěte si umím představit, že hlavním motivem bylo, co by se s ním pak dělo. Ale nevím, jak to v tomto případě probíhalo v rámci rodiny a také – znovu zcela hypoteticky – mohla být matka duševně chorá, do toho se ale nechci pouštět.
Liší se sebevraždy mužů a žen?
Kdysi jsem četl studii o sebevraždách ve východoevropských zemích, kde poměry od dokonaných sebevražd vycházely od 1 ku 1,35 ve prospěch mužů. Je to ale také tím, že muž volí většinou účelnější prostředky, jistoty. Zjednodušeně řečeno, muži se věší a střílí, zatímco ženy inklinují například k práškům nebo si podřežou žíly. Tam je ale riziko, že to nevyjde. Způsob, kterým spáchala sebevraždu i ta paní, je spíše mužský styl. Myslím, že šla bilančně, jela na místo, které znala, kde jí nejspíš bylo i dobře a líbilo se jí tam. Zabila dítě – zkontrolovala si to a potom spáchala vlastní sebevraždu. Kdyby si vzala prášky, tak by si nemohla být jistá, zda to bude fungovat, zda by třeba podchlazení neovlivnilo metabolizaci léků. Sebevrah se nebojí smrti, ale bojí se bolesti.
Může se stát, že takový případ někoho inspiruje, jak se někdy děje po masakrech na školách?
Tomu se říká Wertherův syndrom podle Goetheova Utrpení mladého Werthera. Poté, co Goethe napsal příběh nešťastně zamilovaného mladíka, romantické smrti, tak v zemi skokově vzrostla sebevražednost mladých mužů. A vzpomínám, jak se před několika lety jeden muž rozhodl pro opravdu bolestivý a málo častý způsob sebevraždy – upálil se poblíž benzinové pumpy, po čemž následovalo několik podobných případů. Indikací a nebezpečným faktorem ale může být i sebevražda v rodině. Oběsil se strýc a pak vidíte, že to někdo další v rodině posléze taky tak udělal. Měl jsem klienta, který chtěl ukončit život dokonce úplně stejným způsobem jako jeho otec.
Může hrát kromě nápodoby roli rodinná dispozice?
Geneticky sebevražda určitě determinovaná není, genetická ale může být nějaká psychopatologie, deprese, a to už k takovému činu není daleko. „Táta měl deprese, zabil se, já je mám také, udělám to stejně.“ Je tam jistý návod. Člověk má ale silný pud přežití, musí být v úplně jiném stavu vědomí, aby ho překonal. Každopádně sebevražda v rodině je vždy stigma.
Jaké to je pro příbuzné s něčím takovým žít? Zvlášť v takovém případě, jaký nastal o Vánocích?
Bohužel rodiny jsou vždy sekundárními oběťmi sebevraždy. Zde jsou v naprosto extrémním stavu, zabil se jim člen rodiny, a ještě je označený za vraha. Okolí si může říkat, a často říká, že u nich asi něco nebylo v pořádku, když tam někdo někoho zabil. Tohle je pro mnohé nepochopitelné a je snazší začít nálepkovat celou rodinu a považovat ji za divnou.
Jak se s tím v takové rodině vyrovnat?
Tohle je extrémní trauma, co zažijí. Vyrovnání může trvat velmi dlouho, někdy k němu nedojde až do konce života. Vyrovnat se s úmrtím dítěte, které si s sebou na onen svět vzalo ještě svoje dítě, je strašně těžké. A určitě jim nepřidá okolí, které jim to bude připomínat, nahlížet na ně zle, házet jim anonymy do schránky, to bolest jen zvýší. V tomto případě je dobré, když si uvědomí, že je potřeba odborná pomoc – chodit na terapie a trauma integrovat.
Související články
Můžete tohle prosím vysvětlit laickými slovy?
Trauma si můžete představit jako řeznou ránu, která bolí a krvácí. Tělo má ale samoléčící účinky, a když mu pomůžeme, ránu vymyjeme, ošetříme, zavážeme a postaráme se o ni, tak se postupem času zacelí a zůstane po ní pevná jizva. Navždy o té jizvě budeme vědět, ale už nás nebude tolik sužovat. Pokud se ale o tu ránu nestaráme, tak začne hnisat, stále se otevírá, je zarudlá a pořád nám tou bolestí bude připomínat, že tam je. Podobné je to s traumatem, pokud se ho podaří ošetřit, navždy o něm budeme vědět, samozřejmě, ale nějakým způsobem můžeme být schopní žít. Stejně jako tělo i psychika má samoléčící účinky, musíme jí ale pomoci. Pokud se tak nestane, trauma přetrvá a může být hnisající ranou do konce života.
MICHAL KŘÍŽ
- V 90. letech působil na zahraniční misi SFOR v bývalé Jugoslávii.
- Po návratu se rozhodl pro studium psychologie.
- Studoval Palackého univerzitu v Olomouci, titul PhDr. získal na UK v Praze.
- Vede terapie, mediace, koučink.