Moc důležité je první potkávání se světem, tam je člověk zakotvený. Měla jsem kliku, protože když si vzpomenu na dětství, tak se mi vybaví okraj Prahy a les. Bydleli jsme ve Lhotce, což byla tehdy vesnice a tak trochu dětský ráj.
Láska k venkovu
Žila jsem jako venkovan a myslím, že když je člověk na malebné prostředí citlivý, zapíše se mu do duše a moc ho ovlivní. Vždy když jsem se léčila z nějaké bolesti, z nějakého traumatu, vzpomněla jsem si na náš les, na jeho ticho, na jeho velebnost, na jeho vůni a najednou jsem věděla, že někam patřím, že nejsem ztracená. Chodili jsme tam s tátou a bráškou skoro denně. Měli jsme naši mýtinku, tam jsme cvičili a pak se vyřádili lezením po stromech, stopovali jsme jeden druhého a schovávali se navzájem.
Milovaná maminka
Když mluvím o dětství, nemůže chybět vzpomínka na maminku. Pamatuji se na sousedku, která mi jednou řekla: „Ty máš maminku, ta se usmívá jako sluníčko.“ Do té doby jsem si ani neuvědomovala, že je tomu tak. No a podívala jsem se na ni a zjistila jsem, jak je hezká, když se směje.
Babička, léčitelka těla i duše
A pak je tu moje babička od Kolína, babička z tatínkovy strany. Byla typ paní Kurandové, s drdůlkem, buclatá, vlídnost sama. Zní to idylicky, ale je to pravda. Babička celý život sbírala bylinky. Každé prázdniny nás často vozívala na dvoukoláku do terénu. Naložila plátěné ruksaky, svačinu a vyrazili jsme na celý den do lesa.
Jsem na bylinách odkojená, protože jsem k smrti nenáviděla mléko. Takže moje zdraví měly ohlídat svařené bylinky, smíchané podle babiččina receptu. Konvici bylinek na ráno i odpoledne, pili jsme odvary lahodné a zajisté také zdravé, dříve, než se k tomu lidi začali vracet. Ale babička dovedla také léčit duši, stesky malých slečen. Občas jsem se zamilovala do nějakého kluka a stávalo se, že mě nechtěl. Potom říkala: „Pamatuj si, když tě nechce, tak si tě nezaslouží.“ Už tenkrát jsem věděla, že je to tvrzení, co zrovna nemusí být pravdivé, ale moc to pomáhalo.
Holka knihomolka
Nemůžu pominout další štěstí, které mě cestou za dospělostí potkalo. Doma jsme dlouho neměli televizi, nebyly peníze, ale pro mě se trocha odříkání stala požehnáním. Místo pohyblivých obrázků nás zajímal rozhlas, který probouzel fantazii, a nejvíce volného času zabíraly knížky. Milovala jsem je a četla moc a moc. Nejkrásnějším dárkem pod stromečkem byla knížka. Sedla jsem si někam do koutku a nešla spát dříve, dokud jsem ji celou nepřečetla.
Hudba je všelék
Další mou velkou láskou se stalo zpívání. Jak už jsem říkala, bydleli jsme na vesnici, kde fungoval pěvecký soubor Dalibor. Naši mě k nim zavedli, zpívala jsem docela slušně, ale to byl jen začátek. Dozvěděli jsme se o konkurzu do dětského rozhlasového sboru pana Kulínského, dnes ho mnozí znají pod názvem Bambini di Praga. A když se ta novina donesla do rodiny, tatínek povídá: „Chtěla bys tam zpívat?“ Řekla jsem, že je mi to jedno. Přesto jsme jeli přes půl Prahy na konkurz. Popravdě řečeno, nic moc. Přijali mě. Realita zpočátku vypadala docela obyčejně. Dvakrát v týdnu zkouška, jednou natáčení pro rozhlas, případně koncert.
Božský hlas
Soubor měl vynikající pověst, často jsme hostovali v zahraničí a vzpomínám si na okamžik, kdy mi hudba dala něco dosud nepoznaného, takový dotyk s absolutní krásou. Jeli jsme do Francie na oslavy stoletého výročí založení chrámu Mont Saint Michel, v mezinárodním obsazení jsme se zúčastnili koncertu, na jehož programu byla slavná Bachova Mše h-moll. Sólový part zpívala Irka s nádherným altem, který se klenul v tom prastarém chrámu, padal z výše na kamenné sloupy, zaplňoval celý ten obrovský prostor a já jsem tam stála a mrazilo mě, chtělo se mi plakat a stále jsem si opakovala, že jestli je nějaká krása na světě, je to právě tahle hudba, ten hlas, a i když je skutečný, musí být snad od Boha. Když jsem v osmnácti musela zpívání v dětském souboru zanechat, limitem byl věk, cítila jsem v sobě jakési prázdno.
Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta 1995
