Naďa Urbánková patřila k nejpopulárnějším zpěvačkám 70. let minulého století. Proslavila se nejen jako zpěvačka, ale taky jako herečka. Od svých kolegyň se velmi výrazně odlišovala tím, že nosila brýle. Kdysi je sice považovala za handicap, později si na nich vybudovala slávu. Patřila bezesporu k nejslavnějším brýlatým zpěvačkám. Co všechno jste o ní možná nevěděli?
Zdravotní sestra
Narodila se jako Naděžda Balabánová v Nové Pace. Původně chtěla studovat gymnázium, kde ale nebylo místo, tak nastoupila na Střední zdravotnickou školu, kterou úspěšně dokončila a stala se diplomovanou sestrou. Ve zdravotnictví pracovala dva roky. Nejprve na interně, později na neurologii v nemocnice v Josefově nedaleko Hradce Králové. Původní profesi později mnohokrát ocenila a využila, například když jezdila na zájezdy s Václavem Hybšem, kde byl i herec Vladimár Menšík, píchla mu do žíly injekci s lékem při astmatickém záchvatu. Poznala i zánět slepého střeva u režiséra Viktora Polesného při televizním natáčení.
Zpěvačka Semaforu
V roce 1964 dostala nabídku do Semaforu, kam přišla ze Státního souboru písní a tanců. Do Semaforu přišla na konkurz kvůli filmu Kdyby tisíc klarinetů. Zaujala Jiřího Šlitra a další osobnosti tehdejšího Semaforu, a přestože ve filmu hrála „jen“ křoví, v divadle Semafor zůstala. V divadle se stala brzo výraznou osobností, pravidelně vystupovala v rámci Návštěvních dnů Šimka a Grossmanna, zpívala a hrála s Pavlem Bobkem, Jitkou Molavcovou, Miluší Voborníkovou. Důležitou pěveckou érou bylo i její vystupování s Country beatem Jiřího Brabce.
Zlatá éra plná hitů
Za svou kariéru nazpívala spoustu hitů, například Vilém peče housky, Drahý můj, Svatební průvod či Závidím. Nejznámější hit té doby se stala píseň Drahý můj, který zpívala v duetu s Jiřím Grossmannem. Ten pro Naďu napsal i skladbu Závidím, která měla premiéru den poté, co se Jiří Grossmann dozvěděl, že je vážně nemocný. Tutéž píseň pak Naďa Urbánková zazpívala na jeho pohřbu, o což ji požádala jeho maminka. Jako zpěvačka získala 5x Zlatého slavíka (od roku 1972 do roku 1976).
Herečka (nejen) zakázaných filmů
Kromě pěveckého talentu měla i talent herecký. Už v roce 1959 debutovala jako herečka v Pardubickém divadle a pak působila v pražské Laterně magice. První roli dostala ve filmu Zločin v dívčí škole (1965) v režii Jiřího Menzela. Spolupráce s ním pokračovala a jako jedna z mála českých hereček si zahrála v oscarovém snímku Ostře sledované vlaky (1966). Menzel ji obsadil i do dalších svých filmů, například Skřivánci na niti (1969). Zahrála si také v komedii Na samotě u lesa (1976), Pension pro svobodné pány (1967) či sebe sama ztvárnila v Romanci za korunu (1975).
Milovnice brýlí
Za svoje brýle se nejprve styděla, později si z nich udělala „značku“, na které postavila svoji popularitu. V Semaforu si před vystoupením nejprve brýle sundávala, ale Jiří Suchý jí tehdy poradil, aby si je nechala, že bude mezi zpěvačkami vynikat. Poslechla a brýle si nejenže zamilovala, staly se jejím hobby. V jednom rozhovoru prozradila, že jich v životě vystřídala minimálně 150. V době socialismu nebylo jednoduché sehnat brýle, které by byly originální, proto si je nechávala často vozit z veletrhů a podobně. Nikdy prý žádné nerozbila, s láskou se o ně starala.
Lásky jejího života
Jejím prvním manželem byl herec Karel Urbánek, s nímž se potkala v Pardubickém divadle. Jemu bylo 33, jí 24 let. Bohužel je rozdělila tragédie, kdy zpěvačka přišla o dítě, a manželé se po pár letech rozvedli. Další milostný život zpěvačky byl pestrý. Její velkou láskou a jak ona sama říkala, životní, byl herec Josef Abrhám. Seznámili se při natáčení televizního filmu Bahno. Žili spolu osm let a Abrhám ji opustil kvůli Libuši Šafránkové. Zpěvačku rozchod velmi zdrtil. Podruhé se provdala za profesora angličtiny a překladatele Jana Nemejovského, s nímž měla dceru Lindu. Ta dnes vystupuje jako zpěvačka, herečka a tanečnice pod jménem Jana Fabiánová. Potřetí se vdala v 90. letech za lékaře Josefa Havlíka, s nímž žila ve Švýcarsku. Manželství skončilo rozchodem a vleklými soudy, které ji zdravotně poznamenaly.
Zdroj: www.csfd.cz, www.vlasta.cz
