Ženy jsou buď bohyně, nebo rohožky, prohlásil kdysi Pablo Picasso. Řekl to ženě, která s ním jako jediná sama skoncovala. Byla to Françoise Gilot, který minulý týden zemřela. Žila s ním v letech 1943 až 1953. Když se podíváme na jeho četné vztahy trochu podrobněji, vypadá to, že ženy, po kterých toužil, většinou začínaly v jeho očích jako velké bohyně a pak se postupně zmenšovaly, až je mohl vystrčit ze svého života škvírou ve dveřích.

Možná to byl pravý důvod, proč se Françoise Gilot jako první a jediná žena rozešla s velkým malířem sama, chtěla dál chodit hrdě a vzpřímeně – jako na slavné fotografii Roberta Capy z roku 1948, na níž je Picasso zachycen jako 67letý muž, který nese na pláži slunečník za úchvatně krásnou sedmadvacetiletou milenkou Françoise Gilot.

Génius a egoman…

Picasso byl označován za génia, sukničkáře, egomana. O jeho pověsti se stále vedou spory. Narodil se v roce 1881 v jihošpanělské Malaze. Své první obrazy býčích zápasů namaloval v devíti letech. Později se představil jako Minotaurus z mytologie, napůl člověk a napůl býk. Býk, který touží po ženách, elixíru života pro muže a umělce. Ty největší portréty 20. století máme díky všem jeho vztahům. Milenky, manželky, přítelkyně ho inspirovaly.

Picasso nově ztvárnil ženu a přetvořil ji až k úplné abstrakci. Mnohé z těchto žen po rozchodu zbytek života protrpěly. Jejich příběhy teď můžeme vyprávět prostřednictvím Picassova umění.

Zdroj: Youtube

Dramata & dámy

Paříž – říjen 1900. Picasso přichází do Paříže a prvním impulzem pro jeho obrazy se stala Germaine Gargallo. Picassův přítel Carlos Casagemas se do této vdané modelky beznadějně zamiloval a chtěl se s ní oženit. Poté, co jeho nabídku k sňatku v kavárně Hippodrom odmítla, vystřelil nejprve na ni a pak na sebe. Gasagemas zemřel, Germaine byla jen lehce zraněna. A Picasso s ní prožil vášnivý románek.

Modré a růžové období

Picasso smrt přítele těžce prožíval a toto setkání vedlo k jeho slavnému modrému období. Svému příteli Pierru Daixovi řekl: „Když jsem si vzpomněl na Casagemase, začal jsem malovat modře. Modré období trvalo tři roky. Velká dramata jako by ho fascinovala a především inspirovala – každodennost však Picassův zájem o Germaine rychle uhasila.

Z depresí ho vysvobodila až láska k další ženě. Byla to Madeleine, modelka, kterou potkal v baru na Montmartru. Vztah s Madeleine inspiroval Picassa k jeho poeticko-romantickému růžovému období. Madeleine však zmizela kdesi na Montmartru a Picasso se vrhl do nového románku s modelkou Amélií Lang, známou jako Fernande Olivier.

Fernande s ním žila 7 let

Ve svých pamětech Zamilovaná do Picassa, vydaných v roce 1933, píše Fernande o jeho „vnitřním ohni jako o jakémsi magnetismu“, kterému nedokázala odolat. Pocházela z nevzdělaného prostředí, ale měla bystrý intelekt a byla jednou z nejvyhledávanějších modelek aktů v Paříži.

Nastěhovala se k němu do ateliéru, Picasso ji neustále maloval a rozvíjel přitom africký styl. Žili spolu sedm let. Fernande byla jeho múzou. Skici nalezené v jeho pozůstalosti prozrazují, že Fernande ho inspirovala k vytvoření postavy na jeho nejvelkolepějším obraze té doby Slečny z Avignonu. Byl to první kubistický obraz, revoluční a šokující, zejména námětem, místo tradiční hezké skupiny dívek, například u jezírka, namaloval nahé prostitutky v nevěstinci. To byla zcela jiná představa. Ukazoval drsný každodenní život, který divák doslova cítí a prožívá, jako by byl přítomen přímo v tvůrčí chvíli. Najednou se zdá, že se povrch obrazu rozpadne. Tento rozměr se liší od všeho, co Picasso vytvořil předtím, a to publikum přirozeně šokovalo.

Fernande byla také modelem pro jednu z Picassových prvních soch. Ale v létě 1909, kdy začínal experimentovat s kubistickými krajinami, se od sebe stále více vzdalovali. Fernande, kterou životopisci rádi uvádějí jako jeho první stálý vztah a opravdovou lásku, se stala múzou pro jeden z jeho nejrevolučnějších stylů – kubismus.

Kubistická kráska Eva Gouel

V roce 1912 nahradila Fernande její přítelkyně – štíhlá a inteligentní Eva Gouel. Spolu s Evou utekl Picasso před žárlivou Fernande na jih Francie, kde strávili léto 1912 s Georgem Braquem a jeho ženou. Picassa a Braqua spojovalo přátelství a umění. Jejich umělecká souhra měla formovat kubismus. Picasso stejně jako Braque ve svých dílech experimentoval s texty a kolážemi. Z této doby je známý obraz Miluji Evu, kterou nazýval svou kráskou, Ma Jolie.

První světová válka ukončila vývoj kubismu, Braque a další umělci byli povoláni do armády. Picasso jako Španěl nepodléhal vojenské službě.

V roce 1914 onemocněla Eva tuberkulózou. Na obraze Malíř a jeho model je vidět jako křehká postava vedle bezmocného malíře. Zemřela v prosinci 1915 a Picasso zůstal osamělý.

Olga Chochlova jako tančící vévodkyně

Když válka zachvátila i Francii, Picasso pokračuje ve své práci v elegantní čtvrti Montparnasse. Setkává se s básníkem a salonním lvem Jeanem Cocteauem. Cocteau ho pozve do Říma, aby pro šéfa pařížského baletu Sergeje Dagileva navrhl scénu pro inscenaci Parade. Jednou z tanečnic je šestadvacetiletá Olga Chochlova, nenápadná mladá žena, která má poměr s Dagilevem již šest let.

Po několika měsících vztahu ji Picasso, kterému bylo 37 let, požádal o ruku. Jejich svatba se konala 12. července 1918, když se válka v Evropě chýlila ke konci. Pronajali si byt, pod nímž se nacházel i jeho ateliér. Olga seznámila Picassa se svými přáteli Erikem Satiem, Igorem Stravinským a Coco Chanel.

Olga byla žena, která v každém ohledu ztělesňovala kulturní avantgardu. Svou profesí, svými známostmi. I Picasso měl velký zájem přátelit se s lidmi, kteří vstupují do počátku 20. století s originálními vizemi. Olga chtěla proniknout do vyšší společnosti. Picasso pro ni byl uznávanou osobností, s níž chtěla strávit život. Jeho portréty se staly neoklasicistními a Cocteau je nazval „období Picassovy vévodkyně“. Sám Picasso jednou řekl, že jeho díla jsou deníkem a jeho životopisem a jeho žena Olga je jeho modelem.

Když Olga porodí syna Paula, je Picasso na své první dítě velmi pyšný. Rodina je nyní středem jeho tvorby. Nicméně v novém, obřím stylu. Olga se z elegantní tanečnice stává odulou zdrcenou matronou. Jejich vztah se zhoršuje.

Blonďatá Marie-Thérèse Walter

V lednu 1927 při procházce Paříží Picasso zahlédl ve výloze obchodního domu sedmnáctiletou Marii-Thérèse Walter. V plné záři mládí, blonďatou, modrookou. Opět láska na první pohled. Ona o Picassovi nikdy předtím neslyšela. Picasso se jí zadíval do očí a pravil: „Máte zajímavou tvář, rád bych vás namaloval, cítím, že spolu můžeme dokázat velké věci.“

Brzy mezi nimi vznikl milostný poměr. Svou milenku před manželkou dlouhá léta tajil. Fyzické charisma Marie-Thérèse inspirovalo jeho obrazy, sochy a rostoucí zájem o fotografování.

V květnu 1930 koupil Picasso zámek severně od Paříže, kde strávil mnoho týdnů daleko od města, daleko od Olgy. Byl vnitřně rozervaný, snažil se s Olgou usmířit, ale už bylo pozdě. Vztah s Marií-Thérèse zničil veškerou vzájemnou důvěru. Pro Olgu bylo příliš těžké muset se v novém domě dívat na sochy své sokyně.

S těhotenstvím Marie-Thérèse se pro Picassa stalo odloučení od Olgy nevyhnutelné. O svém blížícím se otcovství maluje velký obraz. Picasso se skutečně mnoho let snažil o rozvod. Nakonec to vzdal, Olga zůstala madame Picasso až do své smrti. Obrazy, které namaloval s Marií-Thérèse, byly nyní obrazy matky. Matka však brzy musí ustoupit nové milence.

Fascinující fotografka Dora Maar

Picasso žije pro své umění a současně prožívá nástup fašismu v Evropě. V této době se začíná politicky angažovat. V roce 1935 se seznamuje se svou novou láskou: Dorou Maar. Dora je devětadvacetiletá fotografka, politicky aktivní, vzdělaná a nadšená do umění a Picassa samozřejmě okamžitě fascinuje. Mladí muži pařížské bohémy jí leží u nohou. Až na „velkého Picassa“, který jí přidělil místo vedle své tehdejší milenky Marie-Thérèse Walter, a jak se vypráví, důkladně si užíval doutnající žárlivost mezi nimi.

V portrétech se odráží rebelská povaha Dory Maar a napjatý vztah, ale také všechny tragédie kolem. A opět vede Picasso dvojí život. Jeden s Dorou v Paříži a druhý s Marií-Thérèse a Mayou na venkově. Miloval je obě. Divokou kostnatou Doru i něžnou a oblou Marii-Thérèse.

Dora Maar jim oběma najde ateliér v podkroví v Paříži a jejich vztah se prohlubuje v době, kdy se ve Španělsku šíří občanská válka. Picasso odsuzuje násilí fašismu, věnuje spoustu peněz na boj republikánů a snaží se zapojit i umělecky.

Bombardování severošpanělského města Guernica 26. dubna 1937 šokovalo Picassa i celý svět. Pod Dořiným dohledem a její kamerou energicky pracuje na monumentálním díle, které nazývá Guernica. Obraz je dlouhý osm metrů a má odrážet zoufalství nad španělskou tragédií. Guernica je odhalena v Paříži na Světové výstavě v roce 1937 a poté zůstává v newyorském Muzeu moderního umění až do roku 1988.

Nový začátek s Françoise Gilot

Osvobození Paříže oslavuje Picasso sice s Marií-Thérèse a Mayou na jejich balkoně, zároveň však chce být sám svobodný. A obě ženy jsou brzy zatlačeny do pozadí novou milenkou. Jmenuje se Françoise Gilot. S ní chce Picasso začít znovu.

Opouští Paříž a stěhuje se s Françoise na jih Francie, aby všechny své předchozí vztahy nechal za sebou. Uvědomuje si, že tato sebevědomá mladá žena je jiná...

„Byla jsem něco jako sedmá žena krále Modrovouse. Stejně jako Modrovous měl Picasso už dlouho špatnou pověst, to věděl každý. A vůbec se to nesnažil skrývat. Koneckonců byl o čtyřicet let starší a disponoval autoritou, která mně naprosto chyběla,“ líčí život s mistrem Françoise Gilot v jednom ze svých interview. „Po celou dobu našeho desetiletého vztahu jsem pro něj vždycky měla něco tajemného – jako první den“.

Picasso maluje Françoise jako modrozelenou květinu. Začíná jedno z nejšťastnějších období jeho života. Mladá studentka umění ho inspiruje k zobrazení oslavy života. Radosti ze života s Françoise.

Jejich první dítě Claude-Ruiz se narodí v roce 1947. Za dva roky přichází na svět Paloma. Její jméno je inspirováno jedním z jeho nejpopulárnějších děl – Holubicí míru, kterou v roce 1949 odkázal Mezinárodnímu mírovému kongresu. Doma byla nezávislá Françoise pro stárnoucího býka velkou výzvou. Picasso, který byl stále více frustrovaný, na to reagoval obrazem Rytíř a jeho panoši. Hlavní postava s největšími ostny byla ona. „Jsi tak vzpurná, že nikdy neustoupíš,“ vysvětlil jí Picasso hlavní myšlenku.

Françoise akceptovala návštěvy Picassových bývalých manželek a milenek, jak nejlépe uměla. „Od roku 1951 si pořídil další mladou přítelkyni. To už na mě bylo moc. V této chvíli jsem chtěla znovu najít sama sebe, jít vlastní cestou, odejít i s dětmi. Odpověděl mi naprosto nevhodně: Muž jako já se neopouští. Řekla jsem mu: „Uvidíš.“

Françoise si najednou uvědomila: „Je mu už přes 70 let... a nemá o nic větší schopnost sebeovládání než nezralý chlapec mého věku...“ a chtěla žít v budoucnosti jako člověk a malířka se „svou vlastní generací a problémy současnosti“. Rozloučení bylo krátké – „Merde!“ zavolal Picasso za odjíždějícím taxíkem.

Picasso a Francoise se pak mstili jeden druhému. Picasso se postaral o to, aby ji jeho přátelé odepsali a aby obchodníci s uměním její obrazy odmítali. Ona s americkým spisovatelem o umění Carltonem Lakem jako spoluautorem odhalila svůj život, lásky a utrpení s Picassem.

Sylvette nebyla milenka

Jediná žena, která se nestala jeho milenkou, je francouzská umělkyně Lydia Corbett, také známá jako Sylvette David. Ta zaujala Picassa v 50. letech a stala se jeho modelkou. Proslavil ji jako „dívku s culíkem“ díky sérii více než 60 jejích portrétů, včetně kreseb a soch, a také 28 obrazů. Stydlivou Sylvette potkal krátce po rozchodu s Françoise, kdy měl podle životopisců životní krizi a přesvědčil ji, aby mu seděla modelem. Díky ní vytvořil sérii děl inspirovaných jedinou ženou.

Poslední múza Jacqueline Rocque

Jeho poslední životní partnerkou se stala začátkem 60. let sedmadvacetiletá Jacqueline Rocque. Byla krátce rozvedená a pracovala v místní keramické dílně. Když se s ní Picasso po Olžině smrti oženil, bylo mu již 80 let. Stala se druhou madame Picasso a jeho poslední velkou múzou.

VÝSTAVA VE VÍDEŇSKÉ ALBERTINĚ

U příležitosti 50. výročí úmrtí připomíná Albertina Pabla Picassa – největšího a nejvlivnějšího umělce 20. století: průkopníka kubismu, hlavního představitele symbolismu s jeho modrým obdobím, průkopníka klasicismu ve 20. letech a ideál neoexpresivních hnutí 80. let s jeho pozdním dílem. Jeho tvorba čítající přibližně 50 000 děl odráží obrovské politické změny a rychle se rozvíjející avantgardní hnutí jeho doby od přelomu století do počátku 70. let.

Na výstavě lze vidět 18 obrazů z vlastní sbírky Albertiny a celkem více než 60 děl muže, který se za svého života stal archetypem moderního umělce. Výstava potrvá do 18. června 2023. www.albertina.at

Zdroj: časopis Vlasta