První zkušební vysílání se uskutečnilo 1. května 1953, od února roku následujícího se pak vysílalo pravidelně. Pamětníci s dojetím vzpomínají, jakou senzaci první televizory budily. Sledování zajímavějších pořadů (třeba hokejových zápasů) se často měnilo v jakési pikniky, na které šťastná rodina vlastnící přístroj připravila pro početné hosty chlebíčky, někdo přinesl víno, jiný „tvrdé sparty“ (cigarety) a byla z toho nakonec příjemná sešlost panelákové pospolitosti. Na kouzelnou bedničku se zpočátku v rámci výuky chodily dívat celé školní třídy a děti majitelů televizorů měly výjimečné postavení, protože mohly domů zvát kamarády na sledování pohádek.
Pro dnešní dobu, kdy jsou k dispozici desítky nejrůznějších televizních kanálů, jde o něco nepředstavitelného. Podle pamětníků to ale mělo i svůj půvab. Sdílení příběhů z obrazovky lidi sbližovalo, měli si o čem povídat. Své příznivce si tehdy našel třeba i propagandou napumpovaný polský seriál Čtyři z tanku a pes, o legendárních, dodnes reprízovaných Bakalářích ani nemluvě. Prvořadou celebritou byl samozřejmě Vladimír Menšík, bez něhož by se stejně jako bez Karla Gotta neobešel žádný silvestr. Programy na poslední den v roce byly mimochodem jakýmsi vývěsním štítem Československé televize. Začínaly se připravovat půl roku předem a rozpočet na ně byl prakticky neomezený.
U zrodu televize stál Jaroslav Marvan
První pokusy s televizní technikou se odehrály na půdě pražského ČVUT už před druhou světovou válkou. Expertem světového významu byl mimochodem v tomto oboru Erich Hudec. Za války se vývojem televize v Tanvaldu zabývala německá firma Fernseh, na jejíž výzkumy v roce 1946 navázala skupina pracovníků Československého rozhlasu. Ti také vyvinuli prakticky použitelnou televizní techniku, která se uplatnila při prvním pokusném vysílání v naší zemi v rámci ukázky pro veřejnost v Tanvaldu v roce 1948 nebo v tomtéž roce při přenosu ze všesokolského sletu.
Po těchto pokusných vysíláních následovalo zkušební, které se odehrálo před 70 lety, přičemž se vysílalo ze Studia Praha ve Vladislavově ulici a signál šířil vysílač na Petřínské rozhledně. Za zmínku stojí, že veškeré tehdy použité zařízení bylo vyrobeno v ČSR.
Nové médium národu představil v osm hodin večer z předem natočeného filmového záznamu Jaroslav Marvan. Po jeho vystoupení se ale – dle podání pamětníků – porouchal filmový snímač, a tak situaci zachraňoval „naživo“ František Filipovský s monologem Harpagona z Molièrova Lakomce. Ono ale bylo vcelku jedno, jaký byl program, nepočetní majitelé televizních přístrojů byli nadšeni jakýmkoli obrazem a zvukem ve své bedýnce.
Velkou událostí byl první přímý přenos, který se uskutečnil 11. února 1955. Šlo o hokejový zápas mezi výběrem československých hráčů a švédským klubem Leksands IF. Původně se měly vysílat jen dvě třetiny, nadšení diváci ale do televize telefonovali a posílali telegramy, takže se nakonec odvysílal celý zápas.
Začátky televize u nás byly jinak skromné, vysílalo se jen několik hodin po tři dny v týdnu, o letních prázdninách dokonce jen dva dny. Teprve od 29. prosince 1958 se vysílalo každý den. Druhý program byl spuštěn v květnu 1970, o tři roky později pak barevně, tehdy pravý div! První program „dostal barvu“ v květnu 1975. Pamětníci si určitě vzpomenou na tehdy nejrozšířenější barevný televizor Rubín. Nebyl moc spolehlivý, ale i tak se na něj stály fronty.
Zlatá šedesátá
Televizní programy za minulého režimu, především zpravodajství, by se nám dnes asi příliš nezamlouvaly. Vládnoucí soudruzi používali blikající černobílou obrazovku jako prvořadé politické médium. Jako Lenin sázel při ovlivňování mas na film, tak poválečná komunistická „věrchuška“ zas na televizi.
Vlastně jediným opravdu svobodným obdobím televizní tvorby byl konec 60. let, kdy také vznikala pozoruhodná i v zahraničí oceňovaná díla, jež ale vzápětí putovala na 20 let do trezoru. Po srpnu 1968 byla studia Československé televize obsazena sovětskými vojáky a dál se muselo vysílat jen z improvizovaných pracovišť. Lidé tehdy hltali každé slovo z rozhlasu či televize, šlo o skutečně „jejich“ média. Celý národ sledoval zpravodajství o Janu Palachovi, legendou se stalo vydřené vítězství hokejistů ČSSR nad sovětskou sbornou na šampionátu ve Stockholmu, které vysílaly rozhlas i televize.
Pak ale spadla klec a vysílání znovu ovládli cenzoři spolu s politiky. Ti se vzepjali k vrcholnému výkonu v roce 1977 v rámci boje proti Chartě 77, kterou mimochodem televize až do roku 1989 nepřinesla. Nastal čas, kdy „pracující a jejich zástupci“ z obrazovky odsuzovali dokument, který nikdy neviděli, kdy byly psí hlavy nasazovány disidentům v čele s Václavem Havlem a o signatářích Charty 77 se mluvilo jako o „chátře 77“. Pro národ bylo děsivé a skličující sledovat téměř kompletní uměleckou scénu, jak v Národním divadle podepisuje Antichartu. Smutek budila nepochybně vynucená protichartistická vyjádření skvělých umělců, jako byli Ladislav Pešek, Karel Höger či Ladislav Fuks (záznamy těchto výstupů jsou mimochodem dodnes uchovány v televizním archivu).
Televize se stala středobodem nejedné domácnosti
Květy v přímém přenosu
Samozřejmě tu byla snaha politické pořady vyvážit zábavou, i ta ale měla být pokud možno „pokroková“ a „angažovaná“. Co tedy nabízela obrazovka třeba právě v 70. letech? Například sovětské seriály Mise v Kábulu a Případ Omega či film Srdce Ruska, východoněmeckou show Ein Kessel Buntes, rumunský film Tudy nepřítel neprojde anebo jako chuťovku francouzský film Cartouche.
Z domácí tvorby můžeme připomenout třeba muzikál Hvězda padá vzhůru, parodii na Strakonického dudáka, ve které exceloval Karel Gott. Na mladé diváky mířil Televizní klub mladých, rodinnou zábavu nabízely různé vědomostní soutěže (třeba Osm vteřin a dost) či hudební pořady Písničky z babiččiny krabičky, Zpívá celá rodina apod. Své pevné místo v programu měl i přímý přenos Plesu Květů, který býval v té době prvořadou událostí zimní sezony, a pro velký zájem se dokonce konal na několika místech Prahy najednou.
Zpátky ke zcela svobodné tvorbě se po epoše „bezčasí“ naše televize vrátila až po roce 1989. Tuto éru ale snad mají všichni čtenáři ještě v živé paměti, takže nemá cenu ji podrobně připomínat. I v éře počítačů a mobilů si kvalitní televizní pořady dodnes udržely pozornost milionů diváků, kteří pokládají nyní už Českou televizi za nejvěrohodnější a jednoduše nejlepší českou televizní stanici. Jak denně dokazují její zpravodajské i zábavné pořady, sedmdesátka není žádný věk…
PŘÍBĚH JAKO Z FILMU: Vyvraždili rodinu vynálezce
Geniální vědec Erich Hudec byl před 2. světovou válkou jedním z nejvýznamnějších vynálezců v oblasti televizní techniky. To on v roce 1936 uskutečnil televizní přenosy fotografií z olympiády v Berlíně do USA a Japonska, první svého druhu na světě.
Je také považován za „otce“ dálnopisu a autora řady vynálezů. Za války vedl laboratoř zkoumající bezdrátové vysílání na velké vzdálenosti, vysílal třeba do Argentiny. Po ní neúspěšně nabízel své služby československým spojům, a proto odjel uplatnit své patenty do Švýcarska a Francie.
V roce 1948 pak došlo k hororu, který měl podle všeho Ericha Hudce potrestat za to, že odjel do ciziny a jeho rodina se chystala za ním. Malý syn Oldřich byl mučen a zabit sedmi ranami sekerou, manželka Hildegarda byla vyhozena z okna zámku v Kunštátě, kde měla rodina v té době přidělený byt.
Po této události Erich Hudec „zmizel“ v USA a neexistují o něm žádné zprávy. Že dále bádal, o tom však svědčí řada patentů, z nichž některé dodnes používá třeba americké vojenské námořnictvo.
Zdroj: časopis Květy
