„Moje děti budou v této společnosti žít, moje děti jsou součást této společnosti. Já chci před svými dětmi žít pravdivě, my jsme nikdy dětem nelhali, děti nikdy neměly pocit, že před námi musí něco skrývat, a my jsme nic neskrývali s nimi. Moje děti byly moji nejlepší partneři, já jsem to opravdu dělala pro ty děti, aby se za mě nemusely stydět, aby eventuálně mohly žít v lepší době, aby i ony věděly, že mají nějakou důstojnost a za něčím si musí stát,“ řekla před lety Dana Němcová pro Paměť národa. Měla jich sedm.

Zdroj: Youtube

Centrum disentu v Ječné ulici

Přesto a nebo možná právě proto si nikdy nezadala s někdejším režimem v socialistickém Československu. Rodačka z Mostu, která se narodila jako Dana Valtrová, vystudovala na Karlově univerzitě psychologii. Své praxi se však dlouho nemohla věnovat, komunistický režim jí to neumožnil. Jednou z mála prací, které naopak dělat mohla, bylo uklízení. Hlavně proto, že se svým manželem psychologem Jiřím Němcem vytvořili v jejich bytě v Ječné ulici jedno z center disentu a undergroundu.

V roce 1979 byla šest měsíců vězněna na Ruzyni a následně podmínečně odsouzena ke dvěma letům odnětí svobody za podvracení republiky. K dalšímu zatčení došlo během Palachova týdne v lednu v roce 1989, kdy se účastnila vzpomínky u pomníku svatého Václava na Václavském náměstí. Spoluzakládala Občanské fórum, zasedla v prvním Federálním shromáždění. Byla také předsedkyní Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, který v úterý o jejím úmrtí informoval.

Další ženy československého disentu

Studentká vůdkyně a matka

Bývalá diplomatka a studentská vůdkyně Monika Pajerová je dnes vysokoškolská pedagožka. Autorka deníkové knihy Vezměte s sebou květinu. V listopadu 1989 spolupracovala jako reprezentantka Studentského tiskového a informačního střediska na FF UK s městským výborem SSM na přípravě demonstrace na Albertově.

Byla jmenována do stávkového výboru studentů vysokých škol a vystupovala jako jeho tisková mluvčí. Od roku 1990 pracovala na ministerstvu zahraničních věcí a působila jako kulturní atašé na velvyslanectví v Paříži. Za studií byla členkou SSM, což jí někteří vytýkali.

„My všichni studentští lídři máme nálepku svazáctví. Já ale byla z těch deseti lídrů jediná žena. Byla jsem svobodná matka, jediná jsem měla dítě. Myslím si, že jsem byla nejsnadnější terč,“ řekla později. Její dcerou je zpěvačka Emma Smetana. Už francouzští novináři během revoluce se jí s údivem ptali, zda si jako jediná žena mezi samými muži nepřipadá divně. Řekla tehdy, že ne.

Přítelkyně z domu smutku

Prozaička a scenáristka, mluvčí Charty 77. Eva Kantůrková. Od května 1981 do března 1982 byla vězněna za podvracení republiky. Aktivně se podílela na vzniku Občanského fóra, v letech 1990 až 1992 byla poslankyní České národní rady a členkou jejího předsednictva.

Pochází z literárně založené rodiny. Otec Jiří Síla byl komunistický novinář a matka Bohumila spisovatelka, která ještě neplnoletou dceru přivedla do komunistické strany. Za svoje levicové názory se Eva Kantůrková nikdy neomlouvala, vždy říkala, že byla svébytný tvor, který se choval tak, jak chtěl. Rok 1968 obrátil její život naruby.

Seznámila se s reformními komunisty, začala vydávat povídky, fejetony. V době nastupující normalizace vystoupila ze strany a zapojila se do disentu. Od 70. let publikovala v samizdatech. Čelila velké zvůli komunistů. Byla obviněna z podvracení republiky a v letech 1981 až 1982 strávila 11 měsíců ve vazbě. Proces se nakonec ani nekonal. Zkušenosti z pobytu za mřížemi a barvité příběhy spoluvězeňkyň ztvárnila ve své nejznámější knize Přítelkyně z domu smutku.

Půl roku bez malého synka

Právnička a disidentka Hana Marvanová. Během sametové revoluce patřila mezi zakladatelky Občanského fóra. V únoru 1990 se v rámci procesu kooptace stala poslankyní České národní rady.

Před revolucí strávila několik měsíců ve vězení, svého čtyřletého syna půl roku neviděla. Když pro něj po svém propuštění přišla do školky, zeptal se: „A ty jsi moje maminka?“ Pak přišla sametová revoluce: „Zajímavé je, že když si vzpomínám, jak jsme to vnímali tehdy my v září, v říjnu ´89, tak přestože se něco dělo v Německu, padla Berlínská zeď, tak mě nenapadlo, že ten konec komunismu u nás je tak blízko,“ vzpomínala později na první dny.

Své naděje vkládala už dřív hlavně do mladých lidí a studentů: „Chodili jsme za staršími disidenty, zakladateli Charty – přesvědčovali jsme je, že je tu spousta mladých lidí, kteří dospěli a chtějí dávat najevo svoje názory. Václav Benda nám tenkrát v září 1988 řekl památnou větu: ,Čas na zásadní střet s režimem ještě nepřišel.‘ Pobaveně jsem se usmívala a ptala se: ,A kdy přijde ten čas?‘ On mi řekl, že za rok na podzim, až bude svatořečení Anežky české. A ono se to fakt stalo," uvedla později v jednom z rozhovorů.

Zdroj: Vlasta.cz, Vlasta speciál č. 5/2019

Související články