Amálie nikdy nezahálela. Jako jedna z mnoha samoživitelek se starala o malou dcerku, stíhala dvě zaměstnání a měla spoustu koníčků, převládala samozřejmě láska k divadlu, které také studovala. „Byla jsem absolutně zdravá, nikdy mě nepostihlo žádné vážnější onemocnění. Jela jsem na 150 procent a neměla jsem čas zabývat se sama sebou,“ říká na prahu čtyřicítky. Když jí byla diagnostikována agresivní rakovina prsu, byl to obrovský šok pro všechny. Především proto, že když si v prsu nahmatala menší bulku a na doporučení gynekologa zašla na mamograf, odcházela s diagnózou, že nejde o nic závažného, jen o zbytnělé vazivo… Plánovaná kontrola za půl roku.

Nepříjemný verdikt

Bulka se však zvětšovala, tak zašla na kontrolu na mamograf dříve, ale opět si vyslechla stejnou diagnózu. Amálie však cítila, že se s prsem něco děje, dokonce se začalo deformovat a bylo velmi bolestivé. Zavítala tedy na nymburskou onkologii a najednou šlo všechno ráz na ráz. Následovala biopsie, která už proběhla ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze. Výsledek vyšetření měl být do dvou týdnů, ale nakonec se telefon rozezvonil již za tři dny. „Paní doktorka mi přiznala, že už v okamžiku odběru tkáně jim bylo jasné, že je to špatné. Biopsie ukázala, že se jedná o agresivní typ karcinomu, který je velký, a musí se ihned zahájit léčba,“ vzpomíná Amálie. Podle zpráv z předchozích mamografů rostl útvar 1,5 centimetru za měsíc. Ve finále narostl na 6 centimetrů. „Bylo pro mě velmi důležité, že se konečně nacházím v dobrých rukou.“ Už čtrnáct dní po verdiktu následovala první chemoterapie. A další a další a další…

Pochybení se jí málem vymstilo

Poté Amálie podstoupila mastektomii, při níž jí byl odstraněn levý prs a uzliny. „Zaplať pánbůh, výsledek dopadl poměrně dobře na to, jak byl nádor z lékařského hlediska rozsáhlý, jednalo se o třetí stadium ze čtyř. Paní doktorka mi řekla, že útvary nad 5 centimetrů už jsou opravdu velké. Při mých 6 centimetrech byl vlastně zázrak, že jsem neměla zasažené uzliny a nikde nebyly metastáze. Zdá se, že rakovinotvorné bujení bylo opravdu jen v prsu, za což jsem vděčná. Jen mě mrzí, že kdyby se vše začalo řešit tehdy, kdy jsem zpozorovala první problémy, nemusela jsem přijít o prso a absolvovat celý ten léčebný kolotoč, který trvá do dnešních dní,“ říká Amálie.

Vítězství na dosah

Po operaci pak docházela na ozařování, celkem se jednalo o 25 frakcí. Pak přišla na řadu bezmála roční biologická léčba formou infuzí, na které jezdila každé tři týdny. V běhu má stále hormonální léčbu, která má zamezit recidivě onemocnění. Pro Amálii to bohužel znamená, že už nemůže mít další děti, protože těhotenství a porod by znamenaly takřka jistotu, že by se rakovina vrátila. Amálie ale svůj boj vyhrála! Určitě to bylo tím, že se ke své nemoci snažila od začátku přistupovat s nadhledem, chemoterapiím přezdívá „oranžády“, od holé hlavy se snažila odvést pozornost nalíčenou pusou nebo výraznými náušnicemi. Přišla o prso, ale své tělo o to více miluje. „Cítím se být silnější než před nemocí,“ říká maminka osmileté dcerky, když se ve svých vzpomínkách ohlíží zpět…

Spousta otázek

Nejhorší bylo situaci přijmout, aby člověk mohl bojovat. „Poté co jsem se dozvěděla, že v mém těle bují rakovina, směřovala moje první myšlenka k práci a dceři. Jak to udělám s penězi, když nebudu moci chodit do obou zaměstnání? Jak zvládnu péči o dcerku, co s ní bude? A v neposlední řadě: Proč já? Trvalo mi dva nebo tři dny, než jsem to zpracovala,“ přiznává. Velmi těžké také bylo oznámit vše rodičům. „Když jsem dostala první termín chemoterapie a věděla jsem, co mě čeká, odhodlala jsem se jít s pravdou ven. Bezprostřední reakce rodičů byla: ‚Konec světa.‘ Našim je 75 let a patří ke generaci, pro niž slovo ‚rakovina‘ znamená něco, co člověk nemůže přežít. Zhroutili se, byli totálně zdrcení. Říkala jsem jim, že vím, že se uzdravím, ale že je na té cestě k uzdravení budu potřebovat.“

Dobří lidé nad zlato

Amálie měla štěstí, že jí v nemoci s péčí o dcerku i existenčními potížemi pomáhala rodina, přátelé a blízké okolí. „Naši pro mě byli neskutečnou oporou. Tatínek mě vozil do Prahy na chemoterapie a také se mi starali o dcerku, jelikož léčba byla opravdu náročná,“ vzpomíná Amálie. Kromě rodiny Amálii pomáhaly i kamarádky, které si braly Anežku k sobě i přes noc. „Také můj bývalý přítel, se kterým mám úžasný vztah, mi pomáhal. Díky podpoře přátel a rodiny jsem to zvládla,“ popisuje, jak překlenula nejtěžší období. Jakmile jí to zdravotní stav alespoň trošku umožnil, pracovala z domova anebo chodila do práce. „Můj tehdejší zaměstnavatel byl velice empatický,“ potvrzuje Amálie, že měla štěstí na lidi, kterými byla obklopena.

Nejdůležitější je pozitivní mysl

„Z mého pohledu je psychika alfou i omegou všeho. Je to strašně obtížné, ale když člověk zvolí pozitivní nadhled a přístup, polovinu cesty má za sebou. Zpětně pohlížím na rakovinu jako na zkoušku, která mě měla přivést k tomu, abych pochopila váhu života a uvědomila si priority. Když si vezmu starou Amálku a Amálku po nemoci, jsou to jiné osoby. Všem ženám bych chtěla vzkázat, aby hlavně věřily samy v sebe. Je to obtížné, protože člověk se v životě může dostat až na samotné dno – ale jen z toho důvodu, aby se od něj mohl odrazit,“ říká Amálie.