Přijde-li řeč na letecké průkopnice, vybavíme si nejčastěji zřejmě jméno Amelie Earhartová, která se proslavila jako první žena, jež přeletěla Atlantik, a v roce 1937 zmizela při pokusu obletět svět. Amy Johnsonová, která jako první podnikla sólový let z Británie do Austrálie, je trochu méně známá, ale neméně významná. S Earhartovou ji žel spojovala nejen vášeň pro létání, ale i tragický osud. Zahynula 5. ledna 1941.

Amy Johnsonová se narodila ve městě Kingston upon Hull (zkráceně Hull) v roce 1903 v rodině úspěšného obchodníka. Vystudovala ekonomii na univerzitě v Sheffieldu a začala pracovat v advokátní kanceláři, stále více a více ji však přitahovalo létání. Pilotní licenci získala v lednu 1929 a o něco později se stala první Britkou v historii, která získala také průkaz způsobilosti v oblasti pozemního leteckého inženýrství.

Její otec ji v její vášni podporoval a poskytl jí i část prostředků k tomu, aby si mohla koupit své první letadlo, jímž se stal postarší dvoumístný dvouplošník de Havilland DH.60 Gipsy Moth. Dalším sponzorem slavné pilotky byl anglický lord Charles Wakefield, vynálezce maziv pro párou poháněné motory, z nichž vznikla slavná značka motorových olejů Castrol.

Sběratelka rekordů

Pouhý rok po získání pilotní licence přišel pilotčin největší úspěch, který ji dostal na přední stránky všech světových novin – jako první žena na světě absolvovala sólový let z Anglie do Austrálie.

K tomuto výjimečnému počinu odstartovala 5. května 1930 z Croydonu a o 19 dní později, 24. května, přistála bezpečně v australském Darwinu, přičemž urazila zhruba 18 tisíc kilometrů. Sama však byla trochu zklamaná, protože vedle prvního ženského přeletu této trasy chtěla dosáhnout i světového rekordu v krátkosti doby přeletu. K tomu se ale její starý dvouplošník příliš nehodil, takže za dosavadním rekordem letce Berta Hinklera o čtyři dny zaostala.

V roce 1931 získala společně s pilotem Jackem Humphreysem další prvenství, když v jednom dni dokázali v novém letounu de Havilland Puss Moth doletět z Londýna do Moskvy. Cestu dlouhou téměř tři tisíce kilometrů absolvovali za zhruba 21 hodin. Pokračovali pak přes Sibiř do Tokia, čímž dosáhli rekordního času pro trasu z Británie do Japonska. O rok později, v červenci roku 1932, se Johnsonová provdala za Jamese A. Mollisona, skotského dobrodruha a rovněž pilota, s nímž se seznámila za letu a který ji požádal o ruku ještě ve vzduchu, po pouhé osmihodinové známosti.

S Mollisonem sdílela vášeň nejen pro letectví, ale také pro sbírání leteckých rekordů, a hned také jeden Mollisonův rekord překonala. Šlo o rychlost přeletu z Anglie do Kapského Města v Jižní Africe. Mollison sám to zvládl za čtyři dny a sedmnáct hodin, jeho žena uletěla tutéž trasu o více než deset hodin rychleji.

Tvrdé přistání

Při dalším dálkovém letu, tentokrát z Pendine Sands v jižním Walesu do amerického Brooklynu, uskutečněném v červenci 1933, ji už Mollison doprovázel. Šlo o přípravu na pokus o překonání světového rekordu v nejdelším udržení se nonstop ve vzduchu, toto společné dobrodružství se jim však málem nevyplatilo. K americkému pobřeží se dostali za tmy v situaci, kdy jim už nebezpečně docházelo palivo, ale stále ještě nebyli nad New Yorkem. V nouzové situaci pod sebou naštěstí zahlédli světla městského letiště Bridgeport ve Stratfordu v Connecticutu a rozhodli se dosednout tam. Světelné podmínky nebyly v nočních hodinách pro přistávací manévr ani zdaleka ideální, a tak nad letištěm pětkrát proletěli, než se konečně odhodlali k přistání.

Přistávací manévr se jim příliš nezdařil, letadlo sklouzlo z dráhy a skončilo v odvodňovacím příkopu. Amy i Jamese vymrštil náraz z kabiny, ale až na škrábance a modřiny se jim naštěstí nic nestalo. Pro Newyorčany se navíc stali hrdiny, nadšeně uvítanými oslavným průvodem po Wall Street. V roce 1934 spolu vytvořili ještě rekord v nejrychlejším letu mezi Británií a Indií a v roce 1936 překonala Johnsonová svůj vlastní rekord v rychlosti přeletu z Londýna do Kapského Města. O dva roky později se s Mollisonem rozvedla a vrátila se ke svému dívčímu jménu.

Válečná léta

Po vypuknutí druhé světové války a napadení Británie ze vzduchu německými letadly se odvážná žena zapojila do všeobecného válečného úsilí své země a coby pilotka zajišťovala vzdušné zásobovací spojení mezi jednotlivými letišti britského královského letectva.

Na Nový rok 1941 poslala zdravici své kamarádce Carolyne Haslettové, v níž s britským humorem zažertovala: „Doufám, že Bůh na vás i letos dohlédne, a přeji vám hodně štěstí (jedinou užitečnou věc, kterou ještě nezdanili).“ K témuž roku byla povýšena do hodnosti prvního důstojníka.

Dne 5. ledna 1941 se vznesla z letiště v Blackpoolu a zamířila k vojenskému letišti Kidlington v oxfordském hrabství. Přestože podmínky zhoršovala mrznoucí lednová mlha, mělo jít o poměrně jednoduchý dvaapůlhodinový let. Její letadlo však již v Kidlingtonu nikdy nepřistálo. Čtyři hodiny po startu se zřítilo nedaleko Kentu do vln Temže v místě, kde se tato řeka vlévá do Severního moře. Šlo o místo nacházející se více než 160 kilometrů za jejím plánovaným cílem přistání. Pilotka se v mlze patrně odchýlila z kurzu, a když jí docházelo palivo, nasměrovala letadlo na vodu a sama vyskočila. Její snášející se padák zahlédla posádka britské lodi Haslemere, která jí vyrazila na pomoc. Johnsonová dopadla do mrazivé vody a volala o pomoc. Námořníci jí z paluby shodili záchranná lana, ale žena byla příliš prokřehlá a zesláblá na to, aby po nich dokázala vyšplhat, a zmizela pod lodí. Když to viděl kapitán Haslemere Walter E. Fletcher, skočil za ní, ale nedokázal ji pod hladinou najít a sám v krátké době ztratil v ledové vodě vědomí. Námořníkům se mezitím podařilo spustit záchranný člun, ale vylovili již pouze bezvládného kapitána, který o několik dní později podlehl v nemocnici následkům extrémního podchlazení. Tělo odvážné Amy Johnsonové se nikdy nenašlo.

Spekulace o smrti

V průběhu dalších let se objevila celá řada teorií o tom, proč se její letadlo zřítilo a jak vlastně zemřela. Jeden člen posádky lodi Haslemere vypověděl, že pilotku zřejmě nasál a zabil lodní šroub. V roce 1999 se objevilo další svědectví tehdy třiaosmdesátiletého Toma Mitchella, za války příslušníka protiletadlové obrany, který uvedl, že patřil ke čtveřici britských vojáků, jež pilotku sestřelila, protože se omylem dvakrát ohlásila nesprávným identifikačním kódem. V takovém případě prý měli rozkaz na neznámý letoun střílet.

„Všichni jsme byli přesvědčeni, že jde o nepřátelské letadlo, než jsme si druhý den přečetli noviny a uvědomili si, že to byla Amy Johnsonová… Cítili jsme se naprosto strašně,“ uvedl Mitchell, podle nějž jim důstojníci nařídili incident zamlčet. Objevily se i spekulace, že Amy Johnsonová se odchýlila tak daleko z kurzu proto, že se pokoušela vzdušnou cestou propašovat z Británie na starý kontinent svého francouzského či německého milence anebo že ji sestřelil německý stíhač. Pro žádnou z těchto teorií se však nikdy nenašel jediný spolehlivý důkaz. Bojující Británie uctila svou hrdinku posmrtným udělením Albertovy medaile, pojmenované po princi Albertovi Sasko-Kobursko-Gothajském a udílené původně za záchranu života na moři. Její jméno dodnes nese v Británii i v dalších zemích Commonwealthu celá řada institucí i veřejných míst. V roce 2016 jí byla u příležitosti 75. výročí její tragické smrti odhalena v rodném městě Hull socha.

Článek vyšel v časopise Vlasta č. 4 z 20. 1. 2021.