Za exoticky znějící jméno mohli Cortésovi předkové. Jejich příběh zní romanticky, ale má poměrně drsné vyústění. Český bednář Rudolf Kraisinger odjel z rodné Plzně stavět pivovar do Montevidea v Uruguayi, kde se zamiloval do krásné Mercedes Cortés. Vzali se a ještě v cizině se jim narodil první syn Oskar. Mladší Rudolf už přišel na svět v Čechách. Bylo mu pouhých pět let, když otec zemřel a maminka Mercedes se ocitla bez prostředků. Ze zoufalství dala oba syny do sirotčince. V něm Rudolf vyrůstal až do osmnácti let, vyučil se kožešníkem a této profesi se věnoval do roku 1942, i když tajně snil o kariéře tanečníka. V taneční škole madam Aubrechtové v Praze ho však upozornili, že by se mohl mnohem lépe prosadit jako zpěvák. A tak přijal školení u profesora Draga Vitiče, který mu dával jako nemajetnému mladíkovi lekce zadarmo, a po krátkém čase začal vystupovat s jazzovým orchestrem Emila Ludvíka. Věnoval se ale také klasice, do svého repertoáru postupně přidával operní skladby od Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany, Franze Schuberta či George Bizeta.
Z opery do muzikálu
Ještě za druhé světové války Rudolf zakotvil v souboru německé opery v Moravské Ostravě, kde vystupoval pod svým občanským jménem Kraisinger. Na koncertech taneční hudby pak začal používat příjmení po matce a později se nechal přejmenovat na Cortése úředně. Po válce byl chvíli členem Divadla 5. května, ale brzy se měl dočkat zasloužených úspěchů. Nejprve se ale 22. prosince 1945 oženil s krásnou Dášou. O dva roky později se jim narodila dcera Dáša a novopečený otec dostal nabídku na roli Woodyho Rychtaříka v americkém muzikálu Divotvorný hrnec. Do Čech novinku přivezli Jan Werich s Jiřím Voskovcem, Voskovec ji režíroval a Werich hrál vodníka Čochtana. Cortése k Werichovi přivedl dirigent Karel Vlach, který se brzy stal zpěvákovým přítelem.
„Narodila jsem se v porodnici v Londýnské, ale s rodiči jsem do svých jedenácti let bydlela v Petrské čtvrti v Soukenické ulici 14. Žil tu můj dědeček Kareta, vulkanizér, který měl nedaleko odsud ve dvoře jednoho z domů dílnu, a tam mě u reklamy Gumy na leta spravuje Kareta vyfotili i s maminkou. Když se táta s maminkou ženil, nic neměl, a tak mu děda koupil boty a kabát,“ vzpomíná Cortésova dcera Dáša. Právě v Soukenické prožívala tátovu narůstající popularitu. Začal jezdit s orchestrem Karla Vlacha na zájezdy po celé republice a po čase i do okolních zemí. V lednu 1950 měla v Hudebním divadle v Karlíně premiéru komedie Moje žena Penelopa s Oldřichem Novým a Soňou Červenou v hlavních rolích a Cortés Nového alternoval. Následovala další úspěšná představení. V Karlíně hrál a zpíval v Nezvalově Schovávané na schodech, v Tylově Fidlovačce i ve Třech mušketýrech. Mezi jeho kolegy patřil Vlasta Burian i Vladimír Ráž, jenž se měl zanedlouho stát králem Miroslavem v Pyšné princezně.
Ideální kovboj
„Pro mě byli pan Ráž, Karel Vlach, ale také Robert Vrchota, Jarka Adamová, Hana Vítová či R. A. Dvorský jako strejdové a tety. Všichni k nám chodili, protože to k nám bylo z divadel blízko, ale hlavně mí rodiče byli příjemnými hostiteli. Každý týden se u nás konaly večírky a já se dětem ve škole chlubila slavnými jmény,“ pokračuje paní Dáša. Tatínek jí dovoloval chodit večer do divadla – ovšem pod podmínkou, že se odpoledne prospí. „A víte, odkud jsem se dívala? Seděla jsem pod pódiem na dirigentské stoličce Karla Vlacha! On byl mrňavej, takže raději stál, aby na něj bylo vidět. Stoupnul si bokem, aby mi neclonil ve výhledu a já sledovala tátu, když zpíval Nebe na zemi a plul při tom na obláčcích… To bylo krásné!“
Nejvíc ho snad obdivovala jako představitele Limonádového Joea v Divadle estrády a satiry (dnešní Divadlo ABC) v roce 1955. „Prožívala jsem všechno z bezprostřední blízkosti. Limonádníka jsem viděla snad desetkrát a všechny písničky jsem zpívala společně s herci. Táta měl postavu hodného kovboje moc rád, byl americkej typ, urostlej, vysokej. Doma jsem pak vytahovala ze skříně máminy šaty a různé závoje a hrála Tornádo Lou,“ vybavuje si Dáša Cortésová.
A ještě na jednu vynikající roli svého tatínka mě upozorňuje: O dvanáct let později si zahrál Dona Quijota v americkém muzikálu Muž jménem La Mancha, který byl v karlínském divadle uveden pouhé dva roky po světové premiéře. Uváděl se ještě po srpnové okupaci 1968 a publikum v něm nacházelo jinotaje na aktuální politické poměry.
Buřty s cibulí
Cortésovo nadání a výjimečný vzhled nemohl uniknout ani režiséru Václavu Krškovi, který ho obsadil do filmového přepisu Smetanovy opery Dalibor. „Tehdy se ale mezi pěvci vážné hudby a zpěváky taneční muziky neskutečně kastovalo a proti tátovi se tvrdě postavil Beno Blachut, takže z natáčení sešlo. Vím, že z toho táta byl zklamaný, protože chtěl právě ukázat, že mezi těmi dvěma žánry nejsou až takové rozdíly, ale vždycky záleží na tom, jak poctivě se k tomu přistupuje. On byl totiž hrozně poctivej, kvůli pravdě se kolikrát i popral v hospodě. Zároveň si ale uvědomuju, jak byl skromnej. Když jsme později už vystupovali společně, šel do nejobyčejnější hospody a dal si klidně buřty s cibulí. Neměl absolutně žádné hvězdné manýry,“ říká Dáša Cortésová, která se pod otcovým vedením stala zpěvačkou. Chtěl, aby měla co nejvšestrannější průpravu. „Sám mě učil zpívat, aby mě snad někdo nezkazil. Posílal mě do baletu, na krasobruslení, čtyři roky jsem chodila ráno před vyučováním trénovat na zimní stadion na Štvanici. Chtěl, abych všechno uměla. Já si přitom ze všeho nejvíc přála být učitelkou v mateřské školce, ale táta se musel poslouchat,“ dodává s úsměvem.
Na rybách s Werichem
Jelikož Rudolf Cortés přišel už v raném dětství o otce, s o to větší láskou přilnul k Janu Werichovi. Sblížila je nejen divadelní spolupráce, ale především rybaření. „Nejenom, že spolu jezdili například na Slovensko chytat hlavatky a předháněli se, kdo bude mít větší úlovek, ale stejně vášnivě ryby i porcovali a připravovali k jídlu. Později, když už byl pan Werich nemocný, táta mu nosil pstruhy, které chytil, a někdy mě vzal na Kampu s sebou. Jednou tam seděl takovej malej pán s knírkem a ten mému tátovi povídá: ,Vy, kdybyste byl v Americe, vy okamžitě velká hvězda!‘ Ptala jsem se pak pana Wericha, kdo to je, a on mi řekl, že slavný operetní skladatel Rudolf Friml. Tak to byla pro tátu opravdová poklona,“ říká paní Dáša. Mohla s tatínkem k Werichovým chodit i na vyhlášené Štědré dny a naslouchat vyprávěním dospělých, i když jim ještě příliš nerozuměla.
A jak to bylo s jejich společným zpíváním? „Když mi bylo sedmnáct, vymyslel Vladimír Dvořák živé vysílání Silvestra s orchestrem Karla Vlacha, kde zpívali členové rodin slavných – Jiří Vašíček s manželkou, Vlasta Průchová s manželem a dětmi a my dva s tátou. Připravili jsme si písničku, která se jmenovala Táta s dcerou, a zpíval ji Frank Sinatra s Nancy Sinatrovou. Zdeněk Borovec nám napsal krásný text. Já měla takovou trému, že jsem si vrazila jednu ruku k tátovi do kapsy a doslova jsem se položila na jeho rameno, takže se chudák nemohl ani pohnout, ale dopadlo to dobře.“
Smutné odcházení
Pro Dášu nastalo smutné období, když se tatínek zamiloval do jiné ženy a s maminkou se rozvedl. „Tehdy úplně ztratil hlavu. Zatímco u nás doma byl vždycky ten dominantní, najednou, s novou partnerkou, se choval docela jinak. To jsme ještě netušili, že už mu začínala Alzheimerova choroba. Nejhorší je, že jsme dlouho nevěřili, že jde o nemoc, ale projevila se už při natáčení koncertu k jeho padesátinám. Natáčel se v Kotvě, v bývalých aerolinkách, kde byl dole krásný sál. Režisér Vašta to pojal jako procházku jeho životem a kariérou, ale on tam pokazil, co mohl. Nevěděli jsme, co se s ním děje, protože byl vždycky dokonale připravený. A pak jednou vezl Hanu Talpovou z Mozartea do Karlínského divadla a divil se, že je tam nějaké divadlo. ‚Rudlo, vždyť jsi v něm deset let hrál!‘ řekla mu na to a on si tehdy poprvé přiznal, že má asi něco s hlavou.“
Jako skutečný kamarád se tehdy projevil zpěvák Milan Chladil, který Rudolfa během jeho vystoupení hlídal a pomáhal mu. Když už ale ani to nešlo, musel se zpíváním skončit. Své poslední roky dožil v domově důchodců s psychiatrickým zaměřením v Krásné Lípě u Rumburka, kde se o něj staraly řádové sestřičky.