O Nico se říká, že je jednou z nejzáhadnějších postav rockové historie, začít můžeme třeba s otazníky kolem jejího narození, ohledně kterého celý život mlžila. Datum narození uváděla různě v rozmezí zhruba osmi let a podobně různorodé byly i údaje o zemi a místě narození, které se pohybovaly v rozsahu celé Evropy. Už za života byla opředena mýty a historkami v mnoha různých rozcházejících se verzích. Každopádně dnes bezpečně víme, že na svět přišla jako Christa Päffgen v předvečer 2. světové války, a to 16. října 1938 v Kolíně nad Rýnem. Její otec Wilhelm Päffgen pracoval na dráze, matka Grete byla v domácnosti. Když byla Christa malá, rodiče se rozvedli a Grete se s matkou a prarodiči odstěhovala – podle jedné verze nedaleko Berlína, podle jiné přímo na jeho okraj.
Berlín hoří
Rané dětství tedy prožívala v Německu v době druhé světové války, otec musel narukovat a v roce 1942 zahynul. V jednom interview uvedla jako jednu ze svých nejranějších vzpomínek rozhovor s matkou: „Mami, co je to za světlo?“ „To je Berlín, drahoušku,“ odpověděla, „hoří.“ Nico tvrdila, že pokaždé, když zavře oči, je zpátky v bombardovaném Berlíně, ale věřte Nico... Do školy začala chodit v roce 1944 a školní výuku ukončila v roce 1952, kdy musela coby patnáctiletá přes svůj důrazný odpor začít pracovat, protože rodina si další studium nemohla dovolit a Nico musela vydělávat.
Na svém prvním místě vydržela jediný den: schválně ze žebříku upustila krabice s oblečením a nechala se vyhodit, nicméně začala pracovat v největším německém obchodním domě KaDeWe jako prodavačka dámského prádla. Byla nápadně hezká, nebo spíš krásná: byla blond, měla široko posazené oči, výrazné lícní kosti... Všiml si jí zaměstnanec módního návrháře Oestergaarda a zanedlouho se její fotky ocitly v několika módních časopisech – náctiletá Nico se dostala do nemilosrdného soukolí světa modelingu. Její typ byl in, byla úspěšná, natáčela reklamy, fotila a začala slušně vydělávat, zdaleka ne všechno ale bylo zalité sluncem: ještě coby patnáctiletou ji znásilnil voják americké armády.
Dolce Vita
Důležitým momentem v jejím životě bylo seznámení s fotografem Herbertem Tobiasem, který vymyslel Christě nové jméno Nico. Příběhů o jeho vzniku je jako vždy povícero, nejpravděpodobnější je, že jméno Nico vzniklo podle názvu dua Herbertova cirkusáckého kamaráda „duo Nicos“. Časově i logicky to sedí mnohem lépe než další z legend, kdy jméno „Nico“ údajně stvořil sám Salvador Dalí zpřeházením písmen ve slově „ikona“.
Sedmnáctiletá Nico odjela jako modelka do Paříže, kde se její kariéra úspěšně rozběhla. Pracovala mimo jiné i pro Coco Chanel, známou svou náklonností k německým modelkám. Pracovně měla možnost poznat Evropu i Ameriku, ovšem nejvíc si zamilovala Ibizu, kde střídavě bydlela a kam se za ní později přestěhovala i její matka. Měla jazykový talent, sama se během práce naučila francouzsky, anglicky, italsky a španělsky. A přišel první film: v roce 1958 dostala malou roli ve filmu Gardový seržant, následovala další a pak přišla v roce 1959 role v nesmrtelném kultovním filmu Federica Felliniho Sladký život. A zrodila se hvězda.
Nico měla našlápnuto a její kariéra zdárně pokračovala, ale neunikla ani temné stránce modelingu. Už v teenagerských letech se u ní vyvinula závislost na amfetaminech: „Dávali nám ho, abychom nepřibíraly.“ V roce 1961 se přestěhovala do New Yorku, kde začala docházet na hodiny zpěvu, hudebně se ale zatím nijak nerealizovala, a na prestižní kurzy herectví, které navštěvoval i Al Pacino nebo Dustin Hoffman. Když do New Yorku zavítal Alain Delon, Nico využila příležitosti se s ním setkat a strávili spolu jedinou noc, která, řečeno jazykem prvorepublikových románů, „nezůstala bez následků“: za devět měsíců přišel na svět syn Ari. Nechtěla ho ani Nico, ani Alain, a tak vyrůstal u Delonových rodičů. Nico si ho jen občas nárazově brala do New Yorku. Nakonec ho v roce 1976 coby čtrnáctiletého definitivně adoptovala Delonova matka, čímž na něj Nico ztratila veškerá práva. Ari prožil těžký osud nechtěného dítěte, nakonec skončil stejně jako jeho matka na heroinu, na čemž ona sama měla lví podíl.
Sametové podzemí
Svoji hudební kariéru zahájila Nico v roce 1963, kdy poprvé vystoupila v newyorském nočním klubu, o dva roky později se v Londýně setkala s legendárními The Rolling Stones, zamilovala se do kytaristy Briana Jonese, který s ní nahrál její první singl. Mezi její milence patřili muži (někdy i ženy) dnes už legendárních jmen: Bob Dylan, Jackson Brown, Tim Hardin, Jim Morrison, Iggy Pop...
V tomtéž roce, tedy na podzim 1965, byla představena pop-artovému umělci Andy Warholovi, kterého okouzlila tak, že ji následně obsadil do svého experimentálního filmu The Closet, ve kterém byla s dalším hercem zavřená přes hodinu trvání filmu ve skříni. Ve Warholově uměleckém ateliéru se také osudově seznámila se členy rockové skupiny The Velvet Underground, kteří došli k závěru, že zpěv a zjev Nico by mohl být pro kapelu přínosem, což se jejich zpěvákovi Lou Reedovi moc nelíbilo, ale souhlasil. V létě 1966 byl vydán první singl, v zimě druhý, na jaře vyšlo debutové album The Velvet Underground & Nico. Lou Reed ji odmítl akceptovat coby člena kapely, album neslavilo velký úspěch, a tak se v létě Nico s kapelou rozloučila a uvolila stát se novou hvězdou Andyho Warhola. Celkem s ní natočil osm filmů, které by se daly shrnout slovem „experimentální“, hlavní experiment pravděpodobně spočíval v tom, jak dlouho Warholovy nekoukatelné výplody divák snese, ale je to samozřejmě otázka vkusu a názoru.
Co se drog týče, měla k nim vždycky blízko, v druhé polovině šedesátých let do závislosti zabředávala čím dál hlouběji a v sedmdesátých letech propadla heroinu. Jakékoli pokusy převést ji na metadon nebo na „měkčí“ drogy končily nezdarem. Svoje umělecké úsilí zaměřila na kariéru sólové zpěvačky, na podzim 1967 vydala první album Chelsea Girl, autorská na něm ale nebyla ani jedna její píseň. Léto toho roku prožila se zpěvákem The Doors Jimem Morrisonem, o kterém prohlásila: „Těžko uvěřit, ale je to snad ještě větší magor než já.“ Ovšem onen magor jí dal zdánlivě prostou radu, jak skládat vlastní písně: aby do nich promítala svoje sny. Morrison byl bezpochyby inspirativním mužem, protože už o rok později svoje druhé album složila celé sama (mimochodem, jednu z písní na něm věnovala svému zanedbávanému synovi Arimu). Následovala další dvě alba a její proměna: vlasy si obarvila na černo, z blonďaté krásky se stala temná, drogami očividně zničená žena. Skladatel a zpěvák John Cale řekl: „Toužila po respektu pro to, co umí, ne pro svoji blonďatou krásu, vinila svůj vzhled z toho, že nemůže být sama sebou. A že je smutná a nešťastná.“
Konec ji zastihl na její milované Ibize, kde trávila čas se svým pětadvacetiletým synem. Při jízdě na kole ji zastihla srdeční slabost, při pádu se uhodila do hlavy. Našel ji taxikář, ale v prvních třech nemocnicích, kam ji odvezl, ji odmítli přijmout, přijata byla nakonec s tím, že jde o úžeh. Zemřela druhý den večer, 18. července 1988, krátce přes svými padesátými narozeninami – dodatečně se zjistilo, že krvácela do mozku. Na pohřeb, který se konal 14. srpna v Západním Berlíně, přišlo jen pár lidí.
ZA ŽELEZNOU OPONOU
ZA ŽELEZNOU OPONOU
V roce 1985 se podařilo něco neuvěřitelného. Nico přijala neoficiální pozvání vystoupit v Praze a Brně (hrát měla i v Budapešti a Varšavě). Brněnský koncert byl uspořádán v hospodě na okraji města a oficiálně odprezentován jako vystoupení jihlavské kapely s anglicky zpívající frontmankou, pražský proběhl v Kulturním středisku na Opatově coby „poslech hudby The Velvet Underground se speciálním hostem“. Nico po koncertu druhý den socialistický ráj v poklidu opustila a nikoho nejspíš nepřekvapí, že pořadatele i zúčastněné čekaly výslechy a postihy.