Zdroj: Shutterstock
Dala jsem k adopci dceru, po letech mě sama vyhledala. Setkání bylo jiné, než jsem očekávala
Byla jsem mladá, nevyspělá a hlavně těhotná. Jenže potrat nepřicházel v úvahu. S přítelem, který se na otcovství také necítil, jsme se proto rozhodli pro adopci. Ta ale nedopadla podle našich představ. „Jak se asi má moje dítě?“ opakovala jsem si stále. Když v tom mě najednou dcera sama vyhledala.
Psal se listopad 1995, od narození jsem žila s rodiči v zahraničí a právě jsem zjistila, že jsem těhotná. Zatočil se se mnou svět. Vždyť ještě chodím na střední školu! Hlavou mi okamžitě proběhla možnost interrupce, jenže jsem si nebyla jistá, zda to dokážu… Myšlenky lítaly všemi směry a já začala brečet. Uvědomila jsem si totiž, že na dítě nejsem připravena, a to především emočně. Nebyla jsem zkrátka dostatečně vyspělá a na tak velkou zodpovědnost jsem se necítila. V úvahu tak přicházela jedině adopce.
Přerušení studia a útěk do jiného města
Se svou rodinou jsem nikdy moc nevycházela. To, jak se mám, je nijak zvlášť nezajímalo. Proto když jsem přerušila ročník a odstěhovala se z internátu, vůbec to nezjistili. Dosáhla jsem plnoletosti a souhlas rodičů nebyl potřeba. S přítelem, kterému bylo dvacet a už pracoval, jsme se odstěhovali do jiného města, kde nás nikdo neznal, a tajně spřádali plány, které měly být zakončené adopcí. Ostatně rodičem se v tak mladém věku nechtěl stát ani on.
Projíždění inzerátů
Tenkrát jsem absolutně netušila, co dělat, nebo kam se obrátit, a dát inzerát do novin, jako když nabízím štěně, mi přišlo nejen hloupé, ale především protiprávní. A tak jsem začala hledat v telefonním seznamu a inzertních listech, zda nenarazím na nějaké právníky či rodinné agentury, které by se adopcí zabývaly. Jako zázrakem jsem narazila na jednu s velkou reklamou, v níž jsem si vzápětí domluvila schůzku. Pamatuju si, že jsem nevěděla, co odpovídat na jejich všetečné dotazy, ale v jednom jsem měla jasno – chtěla jsem otevřenou adopci, abych viděla dítě vyrůstat, a měla jistotu, že je zdravé a šťastné.
Zvítězil bezdětný pár třicátníků
V agentuře jsem prohlížela alba rodin a čekatelů, až jsem se nakonec rozhodla pro manželský pár kolem třicítky, kterému lékaři sdělili, že ze zdravotních důvodů vlastní děti nikdy mít nebude. Během těhotenství jsme se pak několikrát setkali, popovídali si, veškeré kontaktní informace jsme si ale dle přání agentury nechali pro sebe. Měla jsem z toho dobrý pocit, ale stále ve mně hlodaly určité obavy a pochybnosti.
Předčasný porod
23. března 1996 přesně ve 20:51 hodin se o šest týdnů dříve narodila moje holčička. Byla malinkatá, ale zdravá. Držela jsem ji v náručí, mluvila jsem s ní a snažila se jí v rychlosti vysvětlit, proč se jí vzdávám. Věděla jsem totiž, že za chvíli přijde zdravotní sestra a já svou dceru už neuvidím.
Adopce nešla podle plánu
O několik dní později po propuštění z nemocnice jsem se dostavila do adopční kanceláře, abychom dořešili papírování ohledně otevřené adopce. Jaké bylo ale moje nemilé překvapení, když jsem zjistila, že jsem si špatně přečetla poznámky pod čarou a nechala se nachytat právnickými kličkami. Neměla jsem nikoho, kdo by se za mě postavil a z průšvihu mě vysekal. Kontakt na rodinu jsem neměla, oni na mě také ne a agentura se se mnou odmítla bavit. Zbyly mi akorát oči pro pláč.
Svatba, syn, facky a nakonec rozvod
S přítelem jsme ale situaci ustáli, život šel dál, já si našla hezkou práci a začali jsme žít poměrně příjemným rodinným životem. Po dvou letech jsme se vzali, po dalších čtyřech letech se nám narodil chlapeček. Manžel však nedlouho na to přišel o práci, začal pít a zlost si vybíjel na mně. Někdy mě napadal jen slovně, nezřídka však přidal i facky a jiné fyzické násilí. Podala jsem proto žádost o rozvod a jako čerstvá svobodná matka jsem se odvážila vrátit zpět k rodičům.
Rodina mě i vnoučka k mému velkému překvapení přijala s otevřenou náručí. Hodně se za ta léta změnilo a já za to byla ráda. Můj život začínal konečně nabírat ten správný směr, a to i ve chvíli, kdy jsem potkala svého druhého muže, který mi dodnes splní vše, co mi na očích vidí, a je mi velkou oporou.
V hlavě mi však den co den ležela jedna věc – jak se asi má moje předčasně narozená holčička? Dala bych cokoli za to ji alespoň na okamžik zahlédnout. Strašně jsem toužila vědět, že je v pořádku a že je šťastná. A pak se to stalo.
Psaní od neznámého adresáta
Dne 6. prosince 2014 jsem obdržela dopis, který začínal slovy „Poprvé jsme se setkaly 23. března…“. Psala mi moje dcera a chtěla mě poznat. Domluvily jsme si tedy schůzku. Když jsem ji spatřila, oči se mi zalily slzami - byla přesně taková, jakou jsem si ji představovala. Jako by mi z oka vypadla. Bylo jí osmnáct a zrovna si podala přihlášku na vysokou školu, zajímala ji psychologie. Byla jsem na ni děsně pyšná. Hned v úvodu našeho setkání jsem se odvážila zeptat na otázku, kterou jsem si kladla celý život: „Nenávidíš mě?“ A odpověď mi vzala dech: „Samozřejmě že ne. Jen jsem tě chtěla poznat. Vlastně to chápu. Měla jsi mě v mém věku. Sama nevím, jak bych se zachovala, kdybych byla v tvé kůži. I proto jdu studovat psychologii.“ Tak mladá, a přesto tak vyspělá a chápající, říkala jsem si. Milovala jsem ji od prvního okamžiku.
Nakonec jsem se setkala i s jejími rodiči a zjistili jsme, že byli agenturou napáleni i oni. Nejspíš aby si ušetřila papírování a starosti, sdělila jim, že si kontakt s dcerou nakonec nepřeju, a že o ní už nechci nikdy slyšet. Taková hloupost!
Konec dobrý, všechno dobré
Nechci překračovat hranice a nabourávat dceřinu rodinu. Ale za vzájemné dobré vztahy, které jsme s dcerou a jejími adoptivními rodiči, kteří jí vytvořili skvělé podmínky pro život, vybudovali, jsem velmi ráda. Výborně ji přijala i moje rodina, partner a především malý bráška. Každý den si píšeme a jsem velmi vděčná i za to, že si ke mně chodí pro rady. Jsem teď v životě opravdu šťastná. Můj příběh je zkrátka důkazem toho, že když si člověk něco hodně přeje, může se to skutečně vyplnit.
Zdroj: vlasta.cz
