Vdávala jsem se brzo. To je naše rodinná tradice, ale zatímco u mojí mámy a babičky to bylo dané tím, že se takhle brzy vdávaly všechny dívky, já už to dělat nemusela. Ale chtěla jsem. Můj vyvolený byl tátův kolega z práce, chodil za ním k nám domů a já se na něj nemohla vynadívat už od dvanácti. Ne, nebyl to pedofil. Řekl mi vždycky „ahoj“ a tím to pro něj skončilo. Já ale snila, jak to pubertální dívky dělají, představovala jsem si ho v rolích romantických hrdinů ze svých knih.

Tvůj táta mě zabije

To zamilování mi vydrželo, ačkoli jsem ho vlastně neznala, jen se mi líbil vzhledově a ráda jsem poslouchala jeho hluboký hlas, když s tátou mluvili u kuchyňského stolu. Roky plynou rychleji, než bychom si přáli, ale tehdy mi nevadilo, že už je mi sedmnáct a pan Vaněk si toho taky všimnul. „Tvůj táta mě zabije,“ řekl mi, když jsme se poprvé sešli na rande. Ale nezabil, prohlásil, že stejně ta holka s někým chodit bude, tak proč ne s někým, koho aspoň zná. A tak jsme se vzali a první dítě měli v mých dvaceti. Pak ještě druhé a třetí, ale já jsem postupně pochopila, že u manželů hrají roli i jiné vlastnosti než jen vzhled a hlas. Ani to, že si s ním váš táta rozumí, nezaručuje, že manželství bude výhra.

Sen se proměnil v peklo

Byl žárlivý, strašně žárlivý, a na to můj táta přijít nemohl. Dělal mi ze života peklo, i když jsem byla nevinná, stačilo se zpozdit při návratu z práce o dvacet minut. Všechno jsem ale vydržela a pořád ho uklidňovala, že se nic neděje. A opravdu se nic nedělo, až jsem se na zastávce autobusu začala potkávat s mladíkem, který byl věčně dobře naladěný. Nejdřív jsme se občas zapovídali a pak mi každý den začal nosit kytky. Ne kytice! Prostě nějakou květinu, sedmikrásku, pampelišku, kopretinu, co zrovna kolem kvetlo.

A já se zamilovala, bylo to tak jiné než doma! Jeho květiny jsem si začala sušit jako v herbáři. Ke každé jsem napsala datum a založila si z nich památník. Romantička, vždyť to povídám. Neměli jsme spolu nic víc než třikrát procházku u řeky, ale pak se to semlelo: můj manžel památník objevil. Ani to by asi ještě nestačilo ke zlomu, ale já už to nevydržela: „Jo, jestli to chceš vědět, tak mi někdo nosí kytky! Už je ti dobře? Jsi spokojený?“ Vychrlila jsem to ze sebe bez ohledu na následky, už jsem jeho pronásledování měla dost.

Rozvodu nelituji

Následky se dostavily, rozvedli jsme se. Neměla jsem ani chuť vysvětlovat, že jsme spolu nic neměli, že mě jen uchvátila energie, co z Radka vyzařuje. Že mi dělalo dobře cítit se zase obdivovaná. Nelituju dodnes, znovu jsem se vdala, to už je ale jiná větev našeho příběhu.

Dcera se zamilovala, opět do Radka

Když jsem se rozváděla, bylo dceři šestnáct. Dostudovala a našla si práci a manžela v jiném městě. Těžko jsem jí mohla vyčítat, že se brzo vdává, to je ta naše tradice. Ve dvaceti už měla dvouletou holčičku a já za ní jezdila na návštěvy, jak to jenom šlo. Ráda jsem vnučku hlídala, i když jsem byla mladá babička, aby si mohla zařídit, co potřebuje, a brzy nastoupit do práce. Nastoupila a pak mi jednou prozradila, že je zamilovaná: „Mami, já nevím, co mám dělat. Asi jsem se neměla vdávat, dokud to nebyl ten pravý.“ No potěšpámbu, já jí nemohla vysvětlovat, že manželství je svátost. Tak jsem se vyptávala, co je to za muže, který ji zaujal. „Je jen o trošičku starší, chodí k nám učit angličtinu. Já se na ni přihlásila, abych měla lepší kvalifikaci, no a on ji studuje a ještě něco k tomu. Je tak jiný než Honza! Kdybys věděla...“

Cizí muži voní novotou

Já věděla, jak umí být cizí muži jiní než ti vlastní. Voní novotou a někdy jsou opravdu lepší než to, co máme doma v kuchyni a v posteli. Poradila jsem jí jen, aby nebyla ukvapená. Nechtělo se mi ji přímo podporovat, ale když mě jednou poprosila, abych si na celý den vzala holčičku, že by ho ráda tajně strávila s Radkem, souhlasila jsem. Vida, Radek, píchlo mě u srdce. Já toho svého přestala vídat už dávno, když odjel studovat na vysokou. Ani se mi po něm nestýskalo, na naši nevinnou romantiku jsem ani nepomyslela.

„Dělám to proto, abys měla šanci ho poznat a abys líp pochopila, jestli stojí za rozbité manželství,“ poučila jsem dceru. Kupodivu neobracela oči v sloup a po návratu hlásila, že „nic nebylo“, že si jen užili den. A opravdu nic nebylo ani dál, dcera se rozhodla, že nebude riskovat pevný vztah, a já jí to schválila. Ten Radek to prý nesl hůř, ještě pár týdnů se pokoušel ji získat, ale pak odjel někam do zahraničí a bylo.

Věkový rozdíl jednadvacet let

A zas čas letěl. Z malé vnučky Anežky, co jsem ji jezdívala hlídat, byla slečna, a šikovná. Na konci střední školy si domluvila, že bude ještě studovat ve Francii. Když si tam našla i zaměstnání, bylo nám sice líto, že ji neuvidíme tak často, jak bychom si přáli, ale Francie je vlastně za rohem. Dá se tam jezdit, kdykoli se nám zachce. V tom létě, kdy jí bylo dvacet, nás všechny pozvala k moři do domu, který si tam pronajala. Chce nám prý představit přítele, ten dům má vlastně pronajatý on. Byla jsem napjatá a dcera taky, protože Anežka nás všechny varovala: „Je o něco starší než já. Vlastně docela o dost, tak se, prosím vás, snažte netvářit šokovaně. Miluju ho a chci si ho vzít, věkový rozdíl nám vůbec nevadí.“ Co tím věkovým rozdílem myslí? „Nic šíleného, jednadvacet let.“ No páni, to že není nic šíleného. Je to prý ale Čech, a tak mají stejné zvyky a výborně si rozumí. Musela jsem se smát, když jsem slyšela, že se jmenuje Radek. To bych nevěřila, kolik je kolem nás Radků, že na nějakého zrovna my tři přinatrefíme.

Smích mě ale přešel, když nám Anežka Radka přivedla představit. Nejdřív mi to nedošlo, uběhla spousta let, ale byl to on! Ten, co mám od něj pořád schované květiny! Bylo vidět, že ho to taky šokovalo, a to nebylo nic proti tomu, v jakém šoku byla moje dcera. „Promiňte, musím si jít lehnout, zamotala se mi hlava,“ vydechla a já s ní odešla do ložnice. „To není možný, to je ten Radek, co jsem ti o něm tehdy vyprávěla, pamatuješ. Co mám dělat?“

Trojgenerační Radek

To, že to je taky „můj“ Radek, jsem si nechala pro sebe. Bylo mi jasné, že to musím být já, kdo všechno nějak porovná.

Vrátila jsem se do pokoje, všechny ujistila, že dcera je v pořádku, a poprosila Radka, aby mě vzal na procházku. Tam jsme se dohodli, že není nutné, aby se o tom všem vnučka dozvěděla, a jestli ji má opravdu rád, ať si ji vezme. Žijí v Kanadě a já v tomhle vyprávění změnila pár okolností, kdyby se k ní dostalo, ať jí to nedojde. Některým tajemstvím je nejlíp, když zůstanou skrytá.

Zdroj: časopis Vlsta

Související články