Šéfka britského Harper´s Bazaaru Justine Picardie povýšila psaní o módě na román už ve své biografii Coco Chanel. Před dvanácti lety se s ní dostala do užšího výběru Galaxy National Book Award. Teď v češtině vyšel její další velký módní příběh, životopis nejmladší sestry slavného Christiana Diora. Miss Dior – název Diorova ikonického parfému inspirovala právě Catherine. Kniha o téměř pěti stech stranách, která v českém překladu vychází v nakladatelství Prostor, je téměř detektivním pátráním po osudech odbojářky vězněné v koncentračních táborech, která svého bratra o mnoho let přežila a pečovala o jeho odkaz.
Rodina Diorů podnikala v hnojivech – otec Cristiana a Caterine zbohatl na něčem, co tvoří zdánlivě pravý opak parfémů a luxusní módy. Štěstí na severním pobřeží v jejich rodném domě u moře obrostlém růžemi však zhatil nejprve otcův bankrot ve třicátých letech, pak několik rodinných tragédií a osud zpečetila druhá světová válka.
Válečná noční můra
Catherine se narodila v roce 1917, byla o dvanáct let mladší než Christian, přesto k sobě měli velmi blízko. Za války žili oba společně v Paříži, Christian se živil skicováním modelů pro módní salony a časopisy. Catherine bydlela na Rue Royal a kromě práce v salonu se angažovala v odboji. Justine Picardie objela všechna místa, na nichž kdy Catherine pobývala, a kromě pátrání v archivech mluvila i s lidmi, kteří Catherine pamatují nebo se o ni zajímali v souvislosti s Christianem – ale nikdo toho nevypátral tolik: „Tady žijí duchové,“ tvrdí o jejím podkrovním bytě na Rue Royal současný nájemník, který Justine umožnil podívat se na Paříž z oken Catherinina tehdejšího bytu. Duchové, kteří se z odbojářů – a vlastně hlavně z odbojářek měli brzy stát. Za rozvracení Říše byla Catherine 6. července 1944 odpoledne zatčena. Čekal ji nejstrašnější rok jejího života. Rok, který začal týdenním mučením na Rue de la Pompe, kde sídlil jeden z nejkrutějších týmů pařížského gestapa. Mučení potápěním hlavy pod vodu, až nemohla dýchat, za pomoci ledu, kdy se zajatci nemohli už ani hýbat, bití a sexuální násilí, v důsledku kterého nemohla mít Catherine po zbytek života děti.
Když noční můra skončila, začala ta další – delší a plná zoufalství a smrti. Transport do Ravensbrücku. Pak do několika dalších pracovních táborů, krutá práce v mrazech, bez jídla a v hadrech. A nakonec pochod smrti z Markkleebergu, z něhož vyčerpaná Catherine uprchla. Podrobnosti neznáme. „Catherine Dior o svých zážitcích z táborů nikdy žádné podrobnosti rodině ani přátelům nevyprávěla a o svých posledních dnech v Německu také ne. Vědělo se jen, že ji osvobodila sovětská armáda. Záznamy svědčí o tom, že z pochodu smrti uprchla 21. dubna 1945 v Drážďanech,“ píše Picardie. Mnoho žen ale „osvobození“ Rudou armádou popisuje jako sérii dalších sexuálních útoků a znásilnění. „Mnohé z těch, které přežily Markkleeberg, ochotně vyprávějí, jak do ruských rukou padly jejich kamarádky, ale o tom, že Rusové pohlavně zneužili i je, raději mlčí.“ Co se stalo Catherine, nikdo neví – zatímco z mučení na Rue de la Pompe ještě existují alespoň nějaké archivní záznamy, necelý rok poté už byla historie utrpení tak plná, že se jednotlivé případy slévají v jedno velké mučení beze jmen. V měsíční krajině rozbombardovaných Drážďan se vynořuje stín Catherine, statečné odbojářky, která o tom, co zažila, nebude vyprávět ani milovanému bratrovi, jenž ji celý ten rok hledal a doufal v její návrat – a pro něj příznačně věřil (zejména) zprávám jasnovidky a kartářky, která tvrdila, že Catherine je naživu. Jenomže ten, kdo se vrátil, už nikdy nebyl týž, jako když ho odvlekli do transportu. Catherine za svůj dlouhý život nikdy nejela do Německa, nesnesla němčinu a z jednoho starého bratrova portrétu dokonce vyškrábala podpis autora, protože byl Němec. Právě v tom je příběh sepsaný Justine Picardie silný – a kapitola o návratech mučených přeživších na nádraží do Paříže, kde je čekali blízcí, kteří je často nemohli zubožené ani poznat, patří k vrcholům knihy. Stejně jako kapitola o procesech s těmi, kteří odbojáře mučili, kterou Picardie vložila za popis fenomenálního úspěchu, jímž bylo otevření Diorova salonu. Snaha zapomenout na válku se proplétá s potřebou s ní zúčtovat.
Zrodil se New Look
Pro Christiana znamenal Catherinin návrat nejenom obrovskou úlevu, ale i možnost věnovat se naplno svojí budoucnosti a nově rozjeté kariéře, když opustil místo zaměstnance a sám se pustil do zakládání vlastního salonu. „Přestože ti, kdo ji znali, viděli v Catherine skutečnou hrdinku a ukázku nejlepšího a nejstatečnějšího ducha francouzského válečného odboje, nestala se pro bratra módní múzou a nikdy by nevyhledávala světla ramp.
Byla od narození skromná, zamlklá a zdrženlivá, k čemuž se přidružilo mlčení o všem, co si za války musela vytrpět: ve tváři se jí dál zračily smutek a bolest, jimiž si prošla, a na těle zůstávaly jizvy po mučení a věznění,“ píše Picardie. Namísto toho se bude Catherine navždy pojit s vůní Miss Dior, parfémem uvedeným na trh ve stejnou dobu, kdy její bratr představil svou vlastní značku. Základem Miss Dior se staly dvě květinové vůně, v nichž se snoubí vzpomínka na Provence, kde oba sourozenci začátkem války pobývali a kde se před odchodem do Paříže starali o květinovou a zeleninovou zahradu – jasmín a růže. Christian si lámal hlavu nad tím, jak vůni pojmenovat, když do pokoje vešla Catherine, která po návratu z koncentráku prodávala květiny na trhu, od čtyř hodin ráno, spát nemohla, noční můry byly ještě příliš živé. U Christiana byla právě na návštěvě Mizza Bicard, módní ikona a jedna z jeho „našeptávaček“, žena, která se halila do gepardích vzorů a nosila tuny šperků. Když Catherine spatřila, zvolala: „Tiens! Voilá Miss Dior!“ Tedy něco jako „Podívejme! Tady je Miss Dior!“ A název pro parfém byl na světě. U jeho zrodu stály dvě zcela odlišné ženy. Tichá a čestná milovaná sestra, jejímž jediným šperkem byl řád za odvahu v odboji, a hlučná, sebevědomá, platinou a zlatem ověšená kombinace intrikánky, špionky a kurtizány – ale to je jiný příběh.
Uprostřed dokončování návrhů pro první kolekci Christianova samostatného salonu, která brzy dostane název New Look (přestože víc než k čemukoli novému odkazuje k secesi), zemřel Christianův a Catherinin otec. „Jako by Christian podruhé dospěl, když už nebyl ničí syn.“ Svůj vlastní salon, módní dům Dior, si Christian otevřel 12. února 1947. „Přihlíželi jsme dokonalému divadelnímu představení, jaké jsme ještě v žádném salonu neviděli. Stali jsme se svědky revoluce v módě i v módních přehlídkách,“ napsal tehdejší Vogue. Modelky roztáčely sukně, z nichž každá sestávala z mnoha metrů látky, vosí pasy, měkká ramena a stažené korzety, drobounké kloboučky. A vůní Miss Dior byl prodchnutý celý dům na Avenue Montaigne – na trh šla vůně až později toho roku, čím déle Christian otálel, tím byla očekávanější. Christian sám ve svých pamětech vzpomíná, že Catherine seděla stranou v rohu, zatímco on si zacpal uši, aby kvůli potlesku ve stoje, který sklidil po přehlídce, „nepodlehl přílišnému sebevědomí“. V jednom z mála rozhovorů, které Catherine za svůj života dala, v roce 1983, vzpomínala, že „všechny ten triumf tak trochu překvapil – ale byl to triumf francouzské módy a jejího umělce“. Diora skutečně tehdy vnímali jako umělce obdařeného výtvarným nadáním a citem pro křivky a detaily. Úspěch? Bezesporu. Ale měl i odvrácenou tvář: v říjnu se během fotografování modelky v Diorových šatech na ženu vrhly kolemjdoucí ženy a luxusní šaty z ní strhaly, aby tak daly najevo, že ne každý si po válce může dovolit takovou marnotratnost. Spekulace, že šlo o zinscenovaný incident, který měl jen zajistit reklamu, se objevily hned vzápětí. Prezident londýnské obchodní komory odsoudil Diorovu kolekci jako nechutné plýtvání materiálem a z návrháře udělal ďábla, i to ale byla svým způsobem reklama. O New Look mluvila celá Evropa, nejen Paříž. V roce 1949 si Diorovy šaty oblékla princezna Margaret, Dior šil i pro vévodkyni z Windsoru.
Parfém Miss Dior dobyl nejenom Evropu, ale v roce 1949 ho na trh uvedla i Amerika. V souvislosti s tím pokřtil Dior novou kolekci, k níž patřily i květované šaty pojmenované opět Miss Dior. Zase ty květiny. Sourozenci se k nim vracejí – vyrostli v Normandii obklopeni růžemi, pěstovali je v Provence a Catherine je vysázela i kolem zámečku La Colle Noir, kde po Christianově smrti žila a pečovala o jeho odkaz, ostatně dnes je v něm muzeum.
Ona sama bratra přežila o pět desetiletí. On zemřel náhle na infarkt v roce 1957, ona v roce 2008. I kolem svého domu, pár kilometrů od zámečku v Callian, pěstovala růže. Vůně Miss Dior je tam cítit dodnes.
ZDROJ: časopis Vlasta, Justine Picardie: Miss Dior, nakl. Prostor, 2022
