Blížily se první prázdniny. Ke konci školního roku, 2. 6.1942, se ještě třída nechala vyfotografovat, Věra Vokatá stála vedle pana učitele Šimandla. Fotografii však viděla až dlouho po válce a měla štěstí, že ji vidět ještě mohla.


Dne 9. června 1942 ji spolu s rodiči nacisté vyhnali z domova, tehdy naposledy spatřila otce. Její otec Jan Vokatý záhy zemřel spolu s ostatními muži včetně jejího dědečka, nejstaršího lidického muže, u zdi Horákova statku.


Všechno zapomněla

Na tragickou noc a umístění žen a dětí v kladenském gymnáziu zřejmě díky šoku, který jako děvčátko utrpěla, si Věra Čepelová nepamatuje. Ani na následný pobyt v koncentračním táboře v Lodži. Možná že paní Čepelová byla právě jedno z těch dětí, které nechtěly od maminky, kvůli kterému se pro výstrahu v gymnáziu střílelo.


První její vzpomínky jsou až z dětského domova v Puschkau: černé hladce a obrace pletené punčocháče a palanda, ze které byl hezký výhled. Věra byla jedna z těch, které poslali na převýchovu. Spolu s dalšími vybranými dětmi z Lidic se dostala do domova v Puschkau, mezi nimi i její kamarád Václav Hanf se svými dvěma sestrami. Většina lidických dětí však takové štěstí neměla, 81 z nich bylo z Lodže převezeno do Chelmnu, kde byly zavražděny.


Poněmčování

Poněmčování nebylo nijak drastické, děti mezi sebou nesměly mluvit česky, čas pracoval a děti zapomínaly. Navíc byly postupně rozdělovány do rodin a do jiných domovů. Tak se pamětnice dostala do domova v Blütenau, stále ještě v Polsku, kde si ji vyzvedl v roce 1943 bezdětný manželský pár. Odvezli ji na nedaleký statek, ten byl zřejmě zabraný, protože oba byli Němci. Nevlastní rodiče se chovali k děvčátku dobře, nebili ji, netrestali krutě. Byli přísní, ale hodní.


Nevlastní otec byl zřejmě členem nějaké nacistické organizace, v pracovně visel hákový kříž, pod nímž si malé lidické děvčátko rádo hrálo. Věra nesměla mluvit česky a postupně si zvykala na nový život a na novou identitu – z Věry Vokaté se stala Vera Melnik.


V lednu 1945 se malá Věra s adoptivní matkou musela stěhovat kvůli postupující frontě. Konec války se blížil a Věra coby poněmčené dítě prchala s nevlastní matkou přes Polsko k hranicím do Německa. Utéct se jim však nepodařilo a Rusové je zadrželi, vzali jim všechny cenné věci i koně a vůz a nakonec musely jít s dalšími utíkající Němci k hranicím pěšky.


Návrat do Čech

Nakonec se adoptivní rodina sešla a usadila se na vesnici poblíž Brém. Tam ji vyhledala paní Židová, lidická žena, která coby členka repatriačního komanda pátrala v Německu po lidických dětech.


„Tak mi všechno zabalila, měla jsem takový pytel z takového silného plátna, tam mi všechno dala, udělala mi copánky, abych měla trošku vlnitý vlasy, já jsem tehdy měla takové delší vlasy. Na kohouta, tak se to dřív nosilo. Dala jsem si tam jednu prošívanou deku a jednu takovou šedivou. Druhý den pro mě přijeli a brečeli jsme jak oni, tak já,“ vzpomíná paní Věra.


Důstojník ji odvezl do sběrného tábora, kde byly děti z celé Evropy. Po čtrnácti dnech pro ni přijela paní Židová. Okamžitě Věru poznala, vždyť to byla spolužačka jejího synka, a odvezla ji k její skutečné mamince, která přežila koncentrační tábor v Ravensbrücku. Paní Židová ji po cestě domů učila česky. Malá Věra rodnou řeč zcela zapomněla. Stihla se naučit pouze jednu větu: „Moje milá maminko, už mě tady máš.“


Věra Čepelová si pamatuje přesně den, kdy se vrátila – 22. 9. 1946. Maminka ji přivítala talířem žloutkových věnečků, které měla nejraději. „Tam to bylo přichystaný jak na veselku, maminka sehnala všechno, co mohla, a tam bylo takových sedm schodů a ty ta maminka úplně jako přeskočila a popadla mě a klečela u mě a povídala něco. Já byla úplně jako vyšinutá, protože jsem nerozuměla ani slovo, vlastně jsem ani nevěděla, co se děje,“ popisuje paní Věra první setkání.


Sny o tatínkovi

Pamatuje si také strach, že ji vrátí, označí za nepravou, jako se to několikrát stalo. Vzpomínala a začínala si vybavovat, kudy chodili k dědečkovi, s kým si hrála venku, co měla na sobě z domova. Začaly se jí také zdát nekonkrétní sny o tatínkovi. To byly všechno vzpomínky, které potvrzovaly její pravou totožnost.


Po návratu z Německa žily s maminkou na Kladně v Kročehlavech. Byla doma sotva měsíc, když začala chodit do školy, tam jí velice pomáhal učitel Šimandl, který byl jejím učitelem v první třídě. Smrti se vyhnul díky tomu, že bydlel v Buštěhradu. Jak paní Věra vzpomíná, začátky byly těžké: „To taky bylo něco, já česky pořádně neuměla a oni se už učili rusky…”


S adoptivní německou rodinou udržovala i nadále písemný styk. Ale jak šel čas, komunikace slábla a její znalost němčiny značně poklesla.


Paní Věra se vyučila švadlenou, v roce 1951 se nastěhovaly s maminkou do nových Lidic. V roce se 1953 provdala a narodily se jí dvě děti. Žila s manželem v Lidicích a v roce 1961 tam dostala svůj domek. Její maminka Božena zemřela v roce 1993. Věra Čepelová nebyla členkou žádné politické strany. Lidice už neopustila, žije tam doposud.