Během vyučování ve školce se Marie zasnoubila se strážmistrem SNB Josefem Chalupou. Ten začal spolupracovat s protikomunistickým odbojem, takže ho na podzim 1948 zatkli. Pro nedostatek důkazů ho po roce propustili. Přišel však o práci, tak se rozhodl emigrovat do Německa, kde spolupracoval s CIC, zpravodajskou službou USA. Vrátil se do Československa jako agent chodec s úkolem zakládat odbojové skupiny. Zanedlouho ho ale opět zatkli. Byl odsouzen k trestu smrti, nakonec mu ale trest u Nejvyššího soudu zmírnili na doživotí. Z věznice Leopoldov se mu podařilo uprchnout, přešel hranice a odjel do USA, kde se usadil.
Spolupráce s Rambem
Několik týdnů po Josefově zatčení si přišla StB přímo do mateřské školy, kde Marie pracovala. Nebylo to ale kvůli manželovi. Dostala se totiž ke spolupráci se Štěpánem Gavendou, kterého čeští historici občas nazývají český Rambo. Bojoval v partyzánském oddíle na Moravě a převáděl lidi přes hranice. Marie mu pomáhala shánět razítka pro různé doklady a legitimace.
Na začátku srpna 1949 je zradil jeden ze spolupracujících. Gavendu odsoudili k trestu smrti, ovšem stejně jako Josef Chalupa dostal nakonec doživotí. Shodou náhod se ve věznici potkal právě s Josefem a společně utekli. Marie ve vězení zažívala časté bití i jiné sadistické metody výslechu. „Když vám například někdo provlíkne tužku mezi všemi pěti prsty a pak je silně stiskne, tak to nevydržíte. Počuráte se bolestí.“
Ze sedmnácti obžalovaných v Mariině kauze z nich jedenáct dostalo návrh na trest smrti. Všem je nakonec změnili na doživotí, a Marie dokonce dostala „pouhých“ patnáct let.
Věštecké sny
Trest vykonávala paní Chalupová v pankrácké věznici, kde i zažila popravu Milady Horákové. „Osobně jsem ji neznala, ale všechny jsme o ní věděly, stejně jako kdy bude popravená. Ve čtyři ráno vypustili psy, cesty kolem baráku byly vysypané pískem, takže jsme slyšely kroky. Na cele nás bylo čtrnáct. Když ji vedli, všechny jsme si klekly a modlily se. Bylo to strašné. Jedna bachařka běžela po chodbě a křičela. Když jsme se jí později ptaly, proč tak křičela, řekla nám, že ta poprava byla strašná,“ vzpomíná Marie Chalupová.
Později se Marie dostala do věznice v České Lípě. Tam musela spravovat vězeňské oblečení, ale práce ji bavila, a dokonce si tam mohly vařit vlastní jídlo. „Všechno je to v lidech a nic není černobílé. Výjimečně mě někdy zaměstnávali úklidem bytů zaměstnanců věznice. Manželka zástupce ředitele mě jednou vtáhla do bytu a do kýble mi dala jídlo, které jsem pak přinesla na celu. Zástupce si mě pak zavolal s tím, že jeho manželka nám nesmí dávat jídlo, protože by ho vyhodili. Ale řekl mi, že na chodbě je skříňka, a co na ní najdu, to můžu sníst.“
Ve vězení se Marii zdálo o propuštění spoluvězeňkyně a sebe, a to po smrti Antonína Zápotockého, přestože si měla odsedět ještě šest a půl roku. Sny se však vyplnily. Deset dní po Zápotockého smrti 23. listopadu 1957 se Marie Chalupová dostala na svobodu.
Vdala se za Josefova bratra Františka, s nímž přožila zbytek života. Zemřela 25. prosince 2017.
Podpořte Paměť národa
Podpořte Paměť národa
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Přispět můžete také na novou aplikaci Paměť národa, která přinese více článku a videí do vašeho mobilního telefonu. Více na podporte.pametnaroda.cz.