Babičky z nás byly jako u vytržení, a co nestíhala máma, to dohnaly ony. Zásadně nám kupovaly stejné hračky a stejné oblečení, když něco v obchodě neměli dvakrát, tak se to nekoupilo. Stačí se podívat na fotky, dvě růžové čepičky s jahůdkou, dvě džínové sukýnky s hafíkem, dvoje botičky se stříbrnou přezkou. Co na to říkal táta, nevím, bylo mu to asi srdečně jedno. Mně to vadilo už ve školce, ale tam jsem ocenila, že máme každá aspoň jiný znak na věšáčku. Já byla motýlek a sestra domeček. Naše máma milovala, když ji cizí lidi zastavovali na ulici a rozněžňovali se nad tím, jakou to má krásnou dvojitou holčičku. Samozřejmě jsme měly dlouhé vlásky a pletla nám stejné copánky, a když byly ve školce vši, ostříhala nás s pláčem na kluka obě, i když sestra je neměla. Myslím, že mě za to nenáviděla skoro stejně jako teď.
Dvakrát holčička
Pokračovalo to i ve škole, je to vidět už na fotkách ze zápisu. Babička ušila stejné šatičky s krajkovým límečkem a ani ji nenapadlo, že jedny by mohly být třeba růžové a druhé žluté. Stejné byly i mašličky k nim a pochopitelně botičky a pak aktovky. „No to je krása, jedna holčička dvakrát,“ jásaly paní učitelky a asi myslely, že nás tím potěší. Mě ne. Už tehdy jsem chtěla mít na sobě něco jiného a taky jsem to doma říkala, ale nebylo to nic platné. „Prosím tě, podívej se do zrcadla, jak vám to spolu sluší,“ nechtěl se ten triumvirát mámy a babiček nechat překonat. A taky že se překonat nenechal. Mojí sestře to nevadilo, nikdy nic neříkala, divila se naopak, co proti tomu mám. Připadalo jí legrační, že si nás děti i učitelé pletou. Nebyly jsme úplně stejné, já měla trošku jinou linii vlasů a posazení očí, to se naštěstí postupně zvýrazňovalo, ale kdo se na nás díval z dálky, rozeznat nás nemohl.
Ve třetí čtvrté třídě jsem toho měla dost. Místo dvou stejných holčiček tady najednou byly dvě jiné, protože jsem v těch stejných růžových šatičkách nebo tričku s kytičkou začala zlobit víc než kluci. Nemohla jsem flákat učení, protože to jsme dělaly doma s mámou společně, ale ve škole jsem se začala chovat co nejvíc jinak než sestra. Ona nikdy při vyučování nemluví se sousedkou? Tak já budu každou hodinu. Ona nikdy nevykřikuje odpovědi bez přihlášení? Tak já to budu dělat pořád. Ona nikdy neběhá po chodbě?
Tak já každou přestávku. „Proč se nepodíváš na svoji sestru? Copak je to takový problém být jako ona? Vždyť jinak máš samé jedničky, tak proč se chováš jako rozjívený kluk?“ snažila se mi promluvit do duše paní učitelka. Byla hodná, ale ze stejné kategorie jako máma a babičky. Taky jí připadalo roztomilé, že jsme takové stejné. Já mlčela, nedokázala jsem tehdy pochopit ani vysvětlit, že jsem jiná osoba, která má vlastní duši a charakter, že nechci být dvě v jednom.
Vítězství
Zachránila mě až paní učitelka, kterou jsme dostali v páté třídě. To už jsem měla jedničku z chování jenom díky tomu, že jinak jsem opravdu byla výborná žákyně. Ona si zavolala mámu a tátu a vysvětlila, že problém je jasný: „Neměli byste z nich dělat stejné děti. Každá je jiná a podle mě to ani jedna nenese dobře, i když Věruška to nedává najevo tak prudce jako Terezka.“ Máma se naštvala, že jí někdo kazí pečllivě budovanou image dvojčátek, ale protože už měla mých poznámek za špatné chování dost, nakonec to přijala. Já byla šťastná jako nikdy, když mě vzala do obchodního domu a já si mohla vybrat oblečení podle svého. Džíny, trička, tenisky, na těch tričkách barevné vzory a nápisy, zkrátka něco, co se Věře nelíbilo, a tak jí nebylo vůbec líto, že jí se nic nekupuje. A vyvzdorovala jsem si i ostříhání vlasů. „Panebože, Terinko, cos to provedla,“ kvílela babička, když poprvé uviděla moje mikádo. „Mně se to tak, babi, líbí nejvíc,“ odpověděla jsem konečně šťastná, že vypadám, jak chci.
Bylo to vítězství, od té doby jsem neměla důvod ve škole vyvádět. Mezi učiteli a spolužáky moje proměna chvíli vyvolávala zájem, ale skoro hned ji přijali a konečně nás na hřiště a dětské oslavy začali všichni zvát po jedné, ne jako double. Ale chápejte, já měla sestru vždycky moc ráda, jen je pro dítě těžké oddělovat pocity, které má tak rozdílné vůči jedné osobě: na jedné straně lásku a na druhé vztek a vzdor, který je s ní spojený. Vždyť to není lehké ani pro dospělého.
A pak se dlouho nedělo nic, co by stálo za zmínku. Byly jsme už jako dvě sestry, ne dvojčata, každá jiná a respektovaná. Na střední už jsme spolu nešly a tím se to ještě vylepšilo, a občas se dokonce stalo, že jsme chtěly po mámě dvě stejná trička. To byla blahem bez sebe. Zjišťovala jsem si nějaké výzkumy, prý to není nic divného. Dřív se myslelo, že dvojčata jsou prostě stejná, každý předpokládal, že mají stejnou povahu i nemoci a osud. Za mě je to blbost. My máme povahy opravdu jiné a stejné vzhledem taky úplně nejsme, čím jsme starší, tím víc je to vidět, i kdybychom měly stejné šaty i účes. Naštěstí, říkám já. Co říká sestra, nevím, nemluvily jsme spolu tři roky, a slyším o ní jenom od mámy, což chápu.
Miláček kluků
Ona byla vždycky miláček kluků, byl o ni mnohem větší zájem než o mě, s mojí výraznější povahou. Milá a usměvavá, jako by potřebovala ochranu, budila dojem křehké panenky, a na to kluci slyšeli. Já s nikým moc nechodila, měla jsem spíš kamarády, a někteří se dokonce přese mě chtěli dostat k Věře. No proč ne, nijak mi to nevadilo, dávala jsem je dohromady klidně. Takové věci, jako že bychom místo sebe chodily na rande, to jsme tedy opravdu nedělaly. Jedním z mých nejlepších kamarádů byl Jirka, a moc o ni stál. Nevadilo mi, že se na ni pořád vyptává. „Ona je taková, jak bych to řekl, taková jako víla,“ vysvětloval mi a já přikyvovala a smála se mu, ovšem z legrace. Nakonec se vzali a já jim to přála, s Jirkou jsme pořád byli kamarádi. Nejlepší. Asi jsme se neměli dál stýkat, ale teď už na tom nic nezměním. Uplynuly čtyři roky a on už se o Věře se mnou bavit nechtěl.
Uplynul další a vypadlo z něj, že mu došlo, že miluje mě: „Jsi jiná. Ona je až moc poddajná. Neměl bych to říkat, ale je na mě až moc hodná.“ Bojovali jsme s tím oba, ale po dalším roce už to dál nešlo. Přišel jejich rozvod a my dva se spolu odstěhovali.
Chápu, že nás moje sestra nechce vidět, i když by se asi rozvedli i bez mého přičinění. Byla bych ráda, kdyby se to někdy změnilo, ale tím, že bychom se jí cpali do života, ji víc zraňovat nechci.
Zdroj: časopis Vlasta
