V červnu 1944 pro obě ženy přišli gardisté a uvěznili je ve věznici v Ilavě, kam se k nim zanedlouho připojil pan Kellermann. Po několika dnech společně odjeli do sběrného tábora v Seredi, odkud odjížděli transporty na východ.

„Jednou odešla maminka do umývárny, která byla ve zvláštním baráku. Chystal se v tu chvíli další transport, když při sčítání esesáci zjistili, že jim do celkového počtu ještě pár vězňů chybí. Když se maminka vracela, tatínek zahlédl, že také ji nahnali do velkého stanu, kde se transport shromažďoval. Přišel za mnou se slzami v očích a pověděl mi, co se stalo. Nevím, kde se ve mně tehdy vzala taková odvaha, ale vletěla jsem do toho stanu, chytla ji za ruku a kolem stráží ji vyvedla ven. Otec nebyl nikdy na žádné pusinkování, ale tehdy mě vzal za ruku a řekl, že máme to největší štěstí, které nás mohlo potkat, a jsme zase spolu. Později jsem častokrát přemýšlela, zda by maminka třeba nepřežila v jiném transportu než v tom, ve kterém jsme odjeli zanedlouho všichni společně,“ vzpomíná Erika Bezdíčková.

Uprostřed října 1944 se rodina Kellermannových též dostala do transportu. Po cestě v přeplněném dobytčím vagonu putovala zpráva, že jim na místě seberou vše, kromě toho, co mají zrovna na sobě. Alice Kellermannová se tedy oblékla do několika vrstev a na hlavu si zavázala šátek. Když transport dorazil do Osvětimi, vypadala o několik let starší a šla tedy rovnou s nemocnými, dětmi a starými lidmi do plynu. „Než jsem se vzpamatovala, zeptal se mě Mengele, kolik mi je roků. Odpověděla jsem německy šestnáct. To nám také řekli ve vlaku, že máme říct, že je nám aspoň šestnáct. Pokynul mi na jednu stranu a mamince na druhou. Ta v zoufalství volala, že to není pravda a že mi je teprve třináct. Marně. Na osvětimské rampě jsem také tatínka viděla naposledy, když oddělovali ženy od mužů. A najednou jsem zůstala úplně sama.“

V osvětimském táboře se třináctileté Eriky ujala srbská vězeňkyně Sáva, partyzánka, jejíž dcera zemřela v plynové komoře. Sáva pomohla Erice zorientovat se v táborovém systému, sehnala jí misku na jídlo a brala ji s sebou do práce, po nějaké době však neprošla selekcí a Erika zůstala opět sama.

Útěk z pochodu smrti

V lednu 1945, když už Německu docházely pracovní síly, odjela Erika do tábora v Ravensbrücku, odkud ji převezli do Genshagenu, kde pracovala v továrně na letecké motory. Jen o pár měsíců později musel být tábor evakuován před blížící se Rudou armádou. Eriku převezli do tábora v Sachsenhausenu, odkud se vydali na evakuační pochod smrti. Eričina přítelkyně Rutka po cestě velmi zeslábla a nemohla už dál. Paní Bezdíčková vypráví: „Rozhodla se zůstat. Říkala jsem jí, že se spolu odplazíme do nějaké stodoly, která stála nedaleko. Podařilo se nám proklouznout, nezastřelili nás a ve stodole nás našli vojáci Rudé armády.“

Společně se poté vydaly repatriačním vlakem do Prahy, odkud Erika odjela domů do Žiliny. Na dveřích jejich starého domu visela cizí jména, nikdo jí neotevřel, pokračovala tedy dál do Bratislavy.

Pěšky do Rumunska

„Na židovské obci v Bratislavě mi řekli, že po mně pátrala nevlastní sestra, která se vrátila z Terezína. Hledala mě a s manželem se odstěhovala do Rumunska. Vypravila jsem se tedy za ní.“ Čtrnáctiletá Erika putovala do rumunské Kluže týdny, většinu cesty šla pěšky. Sestra ale žila ve velké chudobě, tak se Erika rozhodla vrátit se na Slovensko.

Bratislavská židovská obec se jí snažila nalézt adoptivní rodinu v Anglii, ale po únorovém převratu ztratila šanci na odjezd.

Zůstala v Praze, kde se později vdala za mladého studenta. V sedmnácti letech otěhotněla a brzy spolu měli syna Jaroslava a dceru Janu. Během padesátých let ale požádal manžel o rozvod, chtěl se věnovat práci na ministerstvu a židovská žena mu nevyhovovala.

Až třetí manželství s Pavlem Bezdíčkem bylo pro Eriku šťastné. Vydala autobiografickou knihu Moje dlouhé mlčení a Olga Sommerová o ní a dalších přeživších holokaustu natočila dokumentární film Sedm světel a osobní Hořký návrat z pekla. Zemřela 19. září 2020.