V roce 1942 byla spolu s rodiči zařazena do transportu do Terezína, kde strávila tři měsíce. Pracovala tam jako korespondentka v úřadě, kterému se říkalo správa.

Ne všichni Židé byli čestní

Vzpomínky na tu dobu vyjadřuje zvláštní historkou: „Je mylná představa, že všichni Němci byli lumpové a všichni Židé čestní a stateční. Mám konkrétní příklad. Když jsme někdy z rozkazu gestapa pracovali na správě v Terezíně do noci, bylo zvykem, že nás muži doprovázeli do kasáren. Ten večer šel se mnou pan Scholinger. Měl mě doprovodit, ale po cestě mi řekl, že se chce se mnou vyspat. Já mu řekla, že znám jeho ženu, že mám snoubence, zkrátka jsem ho odmítla. On řekl: ‚A víte, že je za tři dny transport?‘ A my s rodiči do něj opravdu byli zařazeni. Šla jsem za ním a zeptala se ho, jestli je to opravdu jeho práce. Řekl, že ano. A že jestli chci, tak mě z něj dostane, ale moje rodiče už ne.“

Nikdy se jí už nepodařilo zjistit, jestli se dotyčný jen dělal zajímavým, nebo měl opravdu podíl na tom, že byla do transportu z Terezína zařazena. Později se dozvěděla, že válku nepřežil. V září 1942 spolu s rodiči zamířila ve vlaku směrem na východ. Nevěděli, kam jedou. Mohli si ale vzít z Terezína trochu jídla, pár kusů oblečení, osobní věci. Vlak byl osobní, takže i když byl přeplněný, cesta se podle jejích slov dala přežít.

Ještě budeš vděčná

Po pěti dnech vystoupili v Estonsku. Železniční stanice se jmenovala Raasiku. Vystupovali s rodiči z posledního vagonu. Otec byl spolu s ostatními muži odveden. Matku dozorce postavil do jedné řady, Ernu do druhé, mezi ostatní mladé dívky. Když se otočil, přeběhla za jeho zády do řady k mamince. Všiml si toho. „Dal mi facku, postavil mě zpět a řekl: ‚Ještě mi budeš vděčná.‘ Bylo to 5. září 1942. Tehdy jsem rodiče viděla naposledy,“ vzpomíná.

Modré autobusy, do kterých dozorci poslali asi osm set starších lidí z vlaku, zamířily do lesa. Tam byli její rodiče společně s ostatními popraveni.

Ernu spolu s dalšími mladými dívkami vybrali pro práci v lese. Musela také třídit oblečení, boty a další osobní věci lidí přivezených do tábora transportními vlaky a vybírat z nich pro velitele cenné předměty.

Když k Estonsku postupovala sovětská armáda, spolu s dalšími vězni je převáželi dál od frontové linie. Ocitla se v několika pracovních táborech na území Německa, například v Gdaňsku a v Hamburku. Pracovala na stavbách a v muniční továrně. Byla svědkem úmrtí řady dívek, které s ní přijely v transportech.

Epidemie v Bergen-Belsenu

Nakonec byla převezena do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Tam chtěli nacisté s ní a dalšími spoluvězni definitivně skoncovat. „To nebyl lágr, kde měli lidé žít a pracovat. Tam je vozili, aby zemřeli,“ vysvětluje.

Takový hlad nezažila v žádném z předešlých táborů. Vězni nedostávali vodu, šířila se epidemie tyfu. Onemocněla i ona. „Po dlouhé době jsme dostali od Němců chleba. Jenže byl otrávený, takže spousta lidí nepřežila. Já ano. Pak si už jen pamatuju, že jsem vylezla ven z dřevěného baráku a viděla jsem anglické vojáky. Byl to první tábor, který osvobodili, takže to, co viděli, pro ně muselo být strašné. Vypadali zděšeni. Snažili se nám pomoct. Vojáci se vzdali svého jednodenního přídělu jídla, to byly ty jejich fazole, beans. Jenže to jídlo bylo pro nás vyhladovělé vězně těžké. Říkali nám sice, ať dáváme pozor, ať jíme pomalu, ale mnozí to snědli. Takže první dny po osvobození ta úmrtnost ještě stoupla,“ vypráví.

Přece neumřu

V těch dnech myslela jen na to, že musí přežít. Napadlo ji jediné: Přece nezemřu teď, když nás osvobodili, teď přece nemůžu umřít. „Lidé leželi po celém lágru jako dříví. Vůbec nebylo vidět, že to jsou lidé. Vojáci přivezli pytle se sušeným mlékem. Rozdělovali je do menších sáčků, takže to sušené mléko bylo cítit všude. A my jsme chodili s otevřenou pusou, abychom se té vůně aspoň nadýchali. Ten náš hlad byl nepopsatelný.“

Z tyfu se vyléčila. Když se vrátila domů do Kolína, snažila se zjistit, co se stalo s jejími rodiči. Dozvěděla se, že oba zemřeli. Zůstala jí jen teta a dva příbuzní v zahraničí. Začala pracovat jako stenografka, vdala se, narodil se jí syn. Manžel po čtyřech letech zemřel na tuberkulózu. Už když se brali, věděla, že je nemocný. Ale dala na radu své tety, že i pár let s mužem, kterého miluje, stojí za to.

Pak se vdala podruhé a v roce 1968 po obsazení Československa sovětskými vojsky s manželem a synem emigrovala. Usadili se v Anglii. Rok chodila každý den na angličtinu, pak si našla práci a prožili tam čtyřicet let. Konec života se rozhodla strávit v České republice. „Jsem šťastná přes všechno, co mě potkalo, protože jsem zažila dvě krásná manželství.“ Erna Meissnerová zemřela 28. ledna 2021.

Podpořte Paměť národa

Podpořte Paměť národa

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Přispět můžete také na novou aplikaci Paměť národa, která přinese více článku a videí do vašeho mobilního telefonu. Více na podporte.pametnaroda.cz.