Eva vzpomíná na své dětství velice ráda. „Měla jsem to nejhezčí dětství,“ vypráví, „protože tatínek byl tak starý. Byl víc jako dědeček než tatínek. Strašně mě miloval! Chodila jsem za ním do kanceláře, sedla jsem si mu na klín, mazlili jsme se. On byl přešťastnej, že se mě jako dcery ještě v těch letech dožil.“ Každou neděli chodila Eva s tatínkem do kostela, a protože byl Václav zakladatelem místního Sokola, angažovali se i v této organizaci.
S rokem 1933 začal v pohraničí narůstat vliv henleinovců, demonstrovalo se a začaly střety mezi Čechy a Němci. Když byla 30. září 1938 podepsána Mnichovská dohoda, situace se ještě zhoršila. Pohraniční Most se stal součástí třetí říše a v březnu 1939 do něj vstoupila okupační vojska. Paní Hochhäuserová vzpomíná, jak k nim jednou henleinovci přišli zmlátit jejího otce. Problémem byly jeho kontakty mezi podnikately a také působení v Sokole. Útočníci ho nechali ležet pod Špičákem, odkud ho někdo odvezl do Loun do nemocnice, kde zůstal asi půl roku. Ani potom se ale za rodinou nesměl vrátit. Dva roky musel žít u babičky v Praze a vídal se s nimi na hranicích v Lounech.
Narození první dcery
V roce 1942 dokončila Eva školu, a tak jí hrozilo, že bude muset nastoupit do nucené práce v Německu. Naštěstí se jí ujala německá sousedka, která se starala o půlroční dvojčata, takže se odjezdu vyhnula. O dva roky později se tehdy šestnáctileté Evě narodila dcera. Jejímu muži, Josefu Hochhäuserovi, bylo osmnáct let, po otci byl poloviční Němec. Vzali se až v roce 1948, když byly jejich dceři už čtyři roky.
Během života v Mostě zažila paní Hochhäuserová několik leteckých náletů. Při jednom z nich padla bomba na sousední dům. Nejstrašnější pro ni byl ale jiný nálet. Utíkali s rodinou do krytu a po cestě propukla panika. Evini rodiče utíkali s její dcerkou, Eva doma sebrala cennosti, křestní listy a další papíry a běžela za nimi. Jeden z lidí běžících před Evou zakopl a přes něj začali padat ostatní. Hrozilo, že se zadusí. Paradoxně ji zachránilo, že člověk, který ji zalehl, zemřel, takže povolil a Eva se zpod něj mohla vysoukat. „Šla jsem za maminkou, která měla moji dceru, do krytu. Maminka se zděsila, jak jsem vypadala. To jsem se znovu narodila,“ vypráví paní Hochhäuserová.
Sovětská okupace
Most byl na konci války obsazen sovětskými vojsky. Evu maminka doma zamykala, protože se bála, aby ji Rusové neznásilnili, jako se to stalo jejich německým sousedkám. K tomu se přidávali příslušníci Revoluční gardy, kteří vykrádali vily mosteckých „uhlobaronů“. Pro německé obyvatelstvo situace vyvrcholila nuceným odsunem. Na Mostecku tak došlo téměř k úplné obměně obyvatelstva, kdy odsunuté Němce nahradili chudí Češi, kteří tam našli práci a volné ubytovací prostory.
Po válce zůstalo rodině Fialových jejich truhlářství, kde nově pracoval i Evin manžel Josef. Eva nastoupila do cukrárny jako prodavačka. „To byli dva pánové, kteří měli cukrárnu blízko nás. Oni byli homosexuálové. V osmačtyřicátém roce si nezatáhli okna, naproti nim přes silnici na ně lidi koukali. Tak je udali. A tenkrát se homosexuálové zavírali, takže byli zavření, a tím pádem se zavřela i cukrárna.“
V lednu 1948 zemřel Václav Fiala, v pohřebním průvodu ho doprovázeli sokolové i představitelé Československé církve husitské. V září téhož roku se Eva s Josefem konečně vzali.
V padesátých letech rodině komunisté sebrali truhlářskou dílnu. Jednoho dne za nimi prostě přišli známí, kteří vstoupili do strany a sebrali jim klíče od dílny. „Bylo to pro nás velké zklamání,“ vzpomíná.
Manžel pak pracoval až do důchodu v dole Ležáky. V roce 1954 se jim narodila druhá dcera a Eva pak v šedesátých letech nastoupila do Podniku bytového hospodářství. Radost jim přinesla změna režimu v roce 1989. Manželé začali cestovat a Evu v Německu dokonce při náhodném setkání poznala bývalá sousedka, které kdysi hlídala děti.
