Obětí pronásledování se tak staly i rodiny, které se k židovskému náboženství aktivně nehlásily. O tom svědčí i příběh Evy Liškové, rozené Polákové. Narodila se 30. června roku 1929. Pochází z východočeské Luže, kde bydlela s otcem, matkou a starší sestrou v rodinném domě. Rodiče měli malý obchod a dařilo se jim dobře.

Malá Eva strávila bezstarostné dětství. Po okupaci Československa a vzniku protektorátu se ale vše změnilo. Začaly se objevovat první perzekuce Židů. Zákaz chození do školy malá Eva nenesla špatně, chodila do ní nerada. Hůře už snášela, že se najednou nemohla vídat se svými kamarádkami.

Příkaz k nástupu do transportu dostali 2. prosince 1942. Po příjezdu do Terezína se setkali s neradostnou realitou. Nedostatečné příděly jídla, prakticky neexistující hygiena, množství krys, blech a štěnic. Byli svědky smrti mnoha lidí. Nejhorší okamžiky jim pomáhalo přečkat to, že byli jako rodina stále pohromadě.

V prosinci 1943 byli povoláni do dalšího transportu. Po několikadenní cestě bez jídla a pití, v mrazu, bez vědomí, kam jedou a co je čeká, dorazili do vyhlazovacího tábora v polské Osvětimi. „Hned jak otevřeli ty vagony, tak na nás řvali. Zrovna pršelo a můj tatínek viděl, jak tam kapala voda z okapu, tak se šel napít, a dostal takovou ránu do zad… Já jsem viděla, jak ho bijou, to je nezapomenutelný. Ten řev, štěkot psů, pláč dětí, já to nedovedu popsat. To byl první okamžik v Osvětimi, když jsem viděla, jak tlučou mýho tátu.“

Osvětim v rodinném táboře

V Osvětimi šli do takzvaného rodinného tábora. Brzy ale pochopili, že je to jen dočasné odložení. Viděli, jak se bývalý transport proměnil v kouř a plameny vycházející z kremačních komínů, v nasládlý zápach, který byl v Osvětimi všudypřítomný. I tak se snažili přežít, jak se dalo. Maminka malé Evy se přihlásila k práci v kuchyni, kde sice musela nosit těžké kotle s polévkou, ale byla schopná sehnat pro svou rodinu trochu jídla navíc. Malá Eva zde pracovat nemusela, čas trávila mezi dráty nabitými elektřinou nebo v dětském baráku, který zde zřídil českoněmecký Žid Fredy Hirsch.

Po půl roce, kdy již německá vláda potřebovala stále více pracovníků, je poslali do pracovních táborů. Při selekci, které byl přítomen i doktor Mengele, byla rodina Polákových uznána za práceschopnou a odeslána pryč. Museli se ale rozdělit. Otec byl odeslán do Blechhammeru poblíž polské Gliwice a malá Eva s matkou do Stutthofu nedaleko Gdaňsku.

Pochody smrti

Na místo šli pěšky. Eva Lišková si už nepamatuje, jak dlouho tento první pochod smrti trval ani jak dlouho v novém táboře vlastně byli. Po příchodu ještě nebyl tábor Stutthof ani hotový, a vězni tak museli spát na pláži ve stanech. Malá Eva poprvé viděla moře. Po dostavění baráků začali vězni každý den tvrdě pracovat. Museli kopat třímetrové zákopy proti přicházejícím Rusům. Byla to velmi těžká práce, ale kdo nepracoval, nedostal žádné jídlo.

Když se fronta přiblížila, vypravili Němci osazenstvo tábora na další pochod. Vězni měli být přesunuti do jiného pracovního lágru dál od fronty.

Druhý pochod smrti byl stejně tak krutý jako ten první. Vězni byli ještě více zesláblí. Matka Evy Liškové už jednoho večera nemohla jít dál a rozhodla se, že zůstane, i když to znamenalo jistou smrt. Druhý den ráno však jedna z maďarských vězeňkyň otevřela vrata od stodoly, kde ženy přespávaly, a k překvapení všech křičela, že všichni Němci jsou pryč. Stráže utekly před blížící se frontou. Všechny vězeňkyně, celkem několik stovek, se tak ocitly kdesi uprostřed Polska, v zimě, bez jídla a bezradné, kam jít dál. Podařilo se jim ale najít opuštěný statek, kde objevily i nějaké jídlo. Zde se usadily a nabíraly síly na další cestu. Nikam dále už ale jít nemusely. Přehnala se přes ně fronta a brzy je osvobodili sovětští vojáci. Ti jim dokonce upekli prase.

Tatínek nepřežil

Tak se obě, matka s dcerou, dočkaly osvobození. Poté putovaly s Rudou armádou jako pomocné síly v kuchyni, až se v Krakově setkaly s československými vojáky, kteří měli namířeno do Čech. Svezly se s nimi a v létě roku 1945 se vrátily domů. Rodinný dům nebyl obyvatelný, sousedi si z něj udělali skladiště a budova zchátrala. Dostaly tedy nový dům po židovské rodině, která se nevrátila.

Otec se nevracel a pak po jednom jeho příteli, který s ním pobýval v táboře Blechhammer, se nakonec dozvěděly, že zřejmě zemřel při pochodu smrti z tábora. Zbyl jim po něm jen rukou psaný vzkaz na toaletním papíru, kde si stýská po svých dětech. Z celé rodiny se vrátila jen matka s oběma dcerami a dědeček, který tak přežil všechny své tři syny.

Po válce se Eva Poláková vdala, měla tři děti a svoje vzpomínky předávala vnoučatům. O koncentračních táborech mluvila pro děti ze škol, jezdila na exkurze na místa, kterými si jako malá prošla, a zpětně vzpomínala: „To normální mozek nebere, tyhle věci, jak ty Němci to měli vymyšlený, my jsme nevěděli, do čeho jdeme, že to je koncentrák, že z toho Terezína jedeme do vyhlazovacího tábora. Tam bylo několik možností, jak přijít o život, nejenom ten pobyt. My jsme šly pochod smrti. Je to strašná náhoda, že jsme přežily. Co budu živa, nepochopím, jak jsme to mohly přežít a že jsem byla schopna mít tři děti a takovouhle nádhernou rodinu. Takže jsem nakonec šťastnej člověk. Pokud budu zdravá, tak budu spokojená.“

Eva Lišková zemřela 10. října 2021 ve věku 92 let.

Podpořte Paměť národa

Podpořte Paměť národa

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Přispět můžete také na novou aplikaci Paměť národa, která přinese více článku a videí do vašeho mobilního telefonu. Více na https://podporte.pametnaroda.cz.