Basketbalistka Eva Sládečková Preussová na budapešťské okamžiky ráda vzpomínala, přece jen byla sportovkyní tělem i duší. A právě sport jí pomáhal i v těžkých životních chvílích, které jí osud přichystal, a to jak před slavným turnajem, tak především po něm. Eva Preussová se narodila do bohaté a uznávané rodiny. Tatínek Antonín Preuss, který pocházel z Vlašimi, se stal úspěšným ředitelem prosperující Revisní poradny Repor s. r. o. ještě předtím, než dosáhl třiceti let. Rodině se dařilo dobře, a tak si s manželkou Annou, rozenou Roštíkovou, k dcerce Jarmilce pořídili o dva roky později i druhé dítě – rovněž dceru. Eva se narodila 26. ledna 1923.

Od samého dětství ji bavil pohyb a sport a brzy bylo vidět, že má velký sportovní talent. Věnovala se především atletice, zároveň však studovala gymnázium v Drtinově ulici na Smíchově, kde o kousek dál na Santošce s rodinou bydlela. Na Smíchově také chodila do tamního Sokola, přičemž vynikala především v házené, skoku do dálky, skoku do výšky a ve štafetě. V době, kdy se začala pomalu chystat k maturitě, čehož se podobně jako celá řada studentů tehdejšího Protektorátu bála hlavně kvůli závěrečné zkoušce ze zeměpisu v německém jazyce, tedy předmětu, který na gymnáziu ani nestudovala, se začala naplno věnovat basketbalu.

Třikrát mistryní

Eva nakonec odmaturovala úspěšně a dařilo se jí i v basketbalovém oddíle Uncas Praha, za který hrála v letech 1943 až 1947. S tímto týmem získala dvakrát titul mistryně Československa. Nechybělo však málo a mohla na košíkovou zapomenout. Eva měla být – podobně jako mnozí z její generace – po maturitě totálně nasazená v některé z německých válečných továren. Nakonec se jí ale podařilo dohodnout se s Jarkou Havlíkem, dobrým známým, že zůstane v Praze v továrně na letecké motory. I díky tomu se mohla dál věnovat sportu. Po válce nastoupila do týmu Sparty, kde zůstala až do začátku padesátých let a i s tímto klubem sbírala medaile. Hráčky Sparty získaly během Evina působení v týmu titul mistryň Československa hned třikrát. Dvakrát pak byly druhé a jednou si odvezly bronzovou medaili.

Ovšem zatímco se hráčkám dařilo ve sportu, v životě Evina rodina zažívala těžší chvíle vzhledem k novému politickému uspořádání Československa. V roce 1948 přišel Antonín Preuss o svou firmu, která byla zkonfiskována. Mnozí navíc nechtěli někdejšího podnikatele přijmout do zaměstnání, takže posledních pár let před odchodem na odpočinek musel hledat složitě práci na černo. A to přesto, že jeho dcera se v roce 1947 dostala do reprezentačního družstva Československa a soutěžila za svou vlast. Eva za „repre“, vedené Lubomírem Dobrým, odehrála celkem dvaadvacet zápasů včetně památného mistrovství v Budapešti, kde v šesti zápasech nastřílela 24 bodů.

Sport už nikdy neopustila. Nejenže ho vystudovala v kombinaci učitelství tělocviku a anglického jazyka na Univerzitě Karlově, zároveň jí přivedl do cesty i osudového muže – Jiřího Sládečka. Když se zkraje padesátých let potkali, i Sládeček byl aktivní sportovec a basketbalista. Ostatně od roku 1949 působil jako místopředseda oddílu košíkové Spartak Sokolovo a byl i členem sekretariátu Mezinárodního svazu studentstva. Do toho pilně studoval, doháněl roky, kdy byly za války uzavřené vysoké školy. Tehdy se mu podařilo vystudovat roční abiturientský kurz na obchodní akademii, po válce ale vystudoval právnickou fakultu a hned po ní i filozofickou. Byl velmi talentovaný na jazyky, především na angličtinu a francouzštinu, takže v roce 1949 nastoupil na americké velvyslanectví v Praze. Zní to jako sen, to by ale nesměla následovat padesátá léta minulého století.

Jeho zavřeli, ji vydírali

Eva a Jiří, nadšení sportovci, se vzali v roce 1953, radost manželů ale netrvala dlouho. Jiří byl v prosinci 1956 zatčen tehdejší tajnou policií StB. Vyšetřovatelé mu kladli za vinu špionážní činnost ve prospěch Američanů a Belgičanů z dob zaměstnání na americké ambasádě (tehdy už pracoval ve Výzkumném ústavu organizace zdravotnictví) a předávání tajných informací jednomu z atašé americké ambasády Edwardu Whittmanovi, s nímž se Sládeček setkával i po svém odchodu z velvyslanectví. Prozíravý Whittman Sládečkovi dokonce začátkem 50. let nabízel bezproblémový odchod z Československa, Jiří toho ale bohužel nevyužil.

V dubnu 1957 byl s dalšími lidmi včetně svého otce a několika přátel odsouzen za vyzvědačství. Dostal jedenáct let za mřížemi. Většina z aktérů tohoto případu se dostala na svobodu během amnestie v roce 1960, ale na Jiřího se osvobozující podmínky nevztahovaly. S podlomeným zdravím se dostal z vězení až v roce 1963. Útrapy z pobytu za mřížemi a postupující leukémie uspíšily jeho předčasný skon před Vánocemi v roce 1966. Eva svého muže, s nímž po svatbě strávila pouhé tři roky, nikdy neopustila. Když ho zatkli, čekala s ním dítě. Nejspíš jako důsledek stresu z nastalé situace se miminko narodilo mrtvé. Jiří a Eva žádné další děti neměli.

Když byl Sládeček ve vězení, Evu opakovaně zvali na pohovor na StB. Kvůli tomu, že byl její manžel politickým vězněm, odebrali jí titul odborné asistentky na katedře tělesné výchovy Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, kde zakotvila v roce 1953 po studiích a několika letech učení tělocviku na základních školách v okolí Prahy. Mohla studenty učit, ale na jejích hodinách musel být přítomen další člověk s titulem odborného asistenta. Eva byla jen pomocnou učitelkou. StB jí opakovaně nabízela, aby se s Jiřím rozvedla, že se její situace zlepší a znovu získá svůj titul. Eva tuto nabídku nikdy nepřijala. Psala Jiřímu pravidelně jednou týdně dopisy do vězení, navštěvovala ho, povzbuzovala a starala se o jeho nemocnou maminku i o jeho tatínka, když ho v roce 1960 propustili z vězení. Nakonec i o Jiřího. Od jeho smrti Eva žila sama, znovu se nevdala, ani neměla jiný partnerský vztah. Toto období trvalo padesát let.

Vrcholový sport opustila už dříve – po roce 1950 už závodně nehrála, ale láska ke sportu jí zůstala do konce života. Nejenže tělesnou výchovu učila na univerzitě, i v důchodovém věku aktivně sportovala. Hrála pravidelně tenis, lyžovala, jezdila na kole a chodila cvičit do Sokola. Byla také vášnivou cestovatelkou a především milující hravou tetou pro své dva synovce. Možná i proto se dožila tak vysokého věku. Eva Sládečková Preussová zemřela 26. června 2016 v požehnaném věku 93 let.

Jirkův dopis z vězení

Jiří Sládeček si byl vědom Eviny oddanosti a jeho vděčnost vyznívá z každého dopisu, který jí z vězení napsal:

„Drahý Eviku a táto, dnešního psaní používám k tomu, abych se zastavil u jedné události. Za týden budeme mít drahý Eviku výročí. Už deváté a z toho 6 nejsme spolu. Myslel jsem, že už by to mohlo vyjít a že budu mít možnost na tento den být vedle Tebe a říci, a možná jen mlčky a hlavně skutky Ti za všechno poděkovat, co to je pro mě a pro nás za významné výročí. Nepodařilo se to a mám bohužel zatím opět jen tuto cestu. Píšu k tomuto datu po šesté a napsal jsem už toho dost. Eviku na to jsou slova vskutku slabá. Na Tvoji sílu, věrnost a čestnost. Někdo mi to o Tobě říkal v době, kdy jsme se poznali. Neměl jsem tušení, do jaké míry je možné tyto vlastnosti mít a dodržovat. To jsem poznal po celých devět let a dnes to mohu říci s tím značným odstupem času, že ten den je pro mě nejvýznamnější datum životní a mám to největší štěstí, že k tomu dni tehdy došlo.“

ZDROJ: časopis Vlasta