Jane Birkin rozhodně femme fatale v tomto významu byla. Do povědomí veřejnosti se dostala v roce 1966 ve filmu Zvětšenina a o dva roky později se z rodné Anglie přestěhovala do Francie. Kudy prošla, tam za sebou zanechala nesmazatelnou stopu. Během natáčení filmu Slogan se seznámila s hercem, textařem a šansoniérem Sergem Gainsbourgem, což se stalo osudovým pro oba. A to nejen proto, že spolu nazpívali snad nejerotičtěji zabarvený song Je t’aime, moi non plus, který ovšem nejdříve nazpíval s Brigitte Bardot. Strávili spolu dvanáct bouřlivý let.
„Když jsem se rozhodla ho opustit, bála jsem se, že se mu něco stane. Byl nešťastný. Nepřestala jsem se o něj starat. Nosila jsem mu jídlo. A jednou jsem za ním přišla s kastrolama a řekla mu, že čekám miminko s Jacquesem. Chtěl mne potrestat, zakázal mi vidět se s jeho matkou. Bylo to roztomilé, protože já ji zbožňovala, byla to senzační židovská máma. Když se ale narodila dcera Lou, první, komu jsem zavolala, byl Serge," řekla herečka v rozhovoru pro iDnes v roce 2008.
Osudovou ženou se stala i pro Jeana-Louise Dumase, dědice Hermès, vedle kterého v 80. letech náhodou usedla v letadle. Všiml si, že herečka nemá kabelku, ale proutěnou tašku, která se, když ji ukládala do přihrádky nad sebou, vysypala, a to včetně diáře od značky dědice. Pomohl jí věci sesbírat a zavtipkoval, že by potřebovala spíše kabelku s kapsami, na což mu odvětila, že až Hermès začne vyrábět takovou, která uspokojí pracující mámy, mile ráda si ji koupí. A tak vznikla legendární Birkinka, symbol luxusu, na který jsou dodnes pořadníky.
Herečka těchto kabelek, jejichž cena se pohybuje ve statisících, vlastnila hned několik. Během života je ale průběžně dávala do charitativních aukcí. Jane Birkin byla nejen velice talentovaná umělkyně, ale také svérázná povaha, nebála se dávat najevo svůj názor, ať už to bylo veřejné zastání se francouzské političky, kterou odpůrci posílali „zpět do Afriky a zpátky na strom“, anebo to, jak se popasovala s údělem stárnutí – nikdy si z něj nic nedělala a vždy působila přirozeně, nenuceně a se šmrncem, který buď v sobě máte, anebo ne. Francouzi ji milovali, a to navzdory tomu, že její francouzština nebyla vždy perfektní.
Miláček Francouzů Jackie
V tomto směru se lišila od další femme fatale, Jacqueline O. Kennedy, na kterou Francouzi nedali dopustit. První dáma USA totiž uměla francouzsky perfektně, k zemi galského kohouta si získala vztah během studií na Sorbonně (mimochodem, Jackie Kennedy vystudovala hned tři vysoké školy!). Byla ztělesněním francouzského šarmu, často se oblékala do kousků módního domu Chanel a spolupracovala s návrhářem Olegem Cassinim.
Rozhodně nebyla jen doplňkem amerického prezidenta, konec konců, při jedné z cest do Francie on prohlásil „Jsem ten muž, co doprovází Jackie Kennedy.“. S jejím širokým rozhledem jí nestačilo být „pouze“ matkou, realizovala se v historické a památkové péči o Bílý dům. Zasadila se o jeho úpravy a přesvědčila Kongres, aby ho jmenoval kulturní památkou. Natočila o něm dokument, za který dokonce získala Emmy.
Femme fatale „Stounů“
Žena, která popletla hlavu The Rolling Stones a dalším rockerům nejen šedesátých let. Zpěvačka s příznačným jménem Marianne Faithfull byla múzou The Rolling Stones, to Mick Jagger a Keith Richards složili její první velký hit As Tears Go By. S prvním jmenovaným také v druhé polovině 60. let chodila, a to už za sebou měla rozvod a starala se o syna, kterého měla s umělcem Johnem Dunbarem.
Její vliv na Jaggera je nepopiratelný, to ona ho seznámila s knihou Mistr a Markétka, která se pak stala nepřímou inspirací pro napsání songu Sympathy For The Devil. Píseň You Can't Always Get What You Want je o ní. A vliv bychom našli i v dalších písních The Rolling Stones jako Wild Horses či I Got The Blues. Na písni Sister Morphine se dokonce podílela.
Po rozchodu s Mickem propadla závislostem na drogách, žila na hraně, jako správná rokenrolová hvězda se ale vždy zvládla postavit na nohy a ovlivnit hudební kariéru dalších umělců, kterými byli třeba Roger Waters, Barry Reynolds, zpívala i s Davidem Bowiem. Na svých albech spolupracovala s předními muzikanty i současnosti, jako jsou PJ Harvey, Smashing Pumpkins či Nick Cave. Poslední album vydala v roce 2021 s názvem She Walks in Beauty. Získala několik ocenění, mimo jiné Women's World Award za celoživotní dílo a v roce 2011 získala nejvyšší francouzské ocenění Řád umění a literatury.
Od Extáze k elektrotechnice
Když krása zastíní intelekt, tak by se ve zkratce dal shrnout život Hedy Lamarr, herečky, která se narodila ve Vídni těsně před první světovou válkou. V roce 1933 se objevila ve filmu Extáze českého režiséra Gustava Machatého úplně nahá a ve velmi erotických scénách, což jí přineslo celosvětovou popularitu.
Provdala se za německého zbrojařského magnáta Friedricha Mandla, který byl ale chorobně žárlivý a Hedy, tehdy ještě Hedwig, od něj uprchla Ameriky, a už cestou se seznámila s L. B. Mayerem, šéfem filmové společnosti Metro – Goldwyn – Mayer, který ji obsadil do několika filmů. Novináři jí titulovali nejkrásnější ženou světa, Walta Disneyho dokonce inspirovala při malování Sněhurky.
Jenže Hedy Lamarr byla velice inteligentní a na svém kontě má i několik vynálezů! Odjakživa se zajímala o elektrotechniku a svému blízkému příteli, Howardu Hughesovi pomohla navrhnout lepší konstrukci křídel letadel a kromě dalších „menších“ vynálezů, jako je zdokonalení světelného systému semaforů, se podílela na vymyšlení tajného komunikačního systému, který je založen na přeskakování z jednotlivých kmitočtů tak, aby se nedal odposlouchávat.
Historie tohoto vynálezu je pozoruhodná. Hedy Lamarr byla hostitelka vojenských kolegů a přátel jejího prvního muže, Friedricha Mandla, kteří zrovna rozebírali zlepšení navigování torpéd za pomoci radiosignálů tak, aby nebylo možné je dálkově přerušit. Nikoho by asi nenapadlo, že rozklíčovat tento problém pomůže manželka hostitele. K dokonalosti tento systém FHSS dovedla se skladatelem Georgem Antheilem a v roce 1942 si ho nechali patentovat. Nabídli jej americkému námořnictvu, které ho ale začalo používat až po mnoha letech, kdy vypršela patentová práva. Tento vynález ale byl základem pro pozdější rozvoj satelitních komunikačních systémů, Wi-Fi a Bluetooth. Herečka za to nikdy nedostala ani korunu, dočkala se alespoň morální satisfakce, když jí bylo v Americe uděleno čestné uznání za zásluhy o rozvoj elektrotechniky.
Zdroj: Vlasta.cz, iDnes.cz, LitHub.com, Wikipedia.org