Josef Korbel nebyl příznivcem nacistů, protože ale nešel na frontu, byl během války povolán do civilní domobrany Volkssturm. Později se mu připisovala spolupráce s nacisty, ale důkazy k tomu nikdo nepředložil.

Osudný den přišel 24. května 1945. Tehdy byl Ferdinandovi pouhý rok. Do vsi dorazil partyzánský oddíl plukovníka Vladimíra Hobzy, který Josefa Korbela, spolu s dalšímu třinácti obyvateli Tuště, zadržel. Následoval „lidový soud“, který trval jen několik hodin, a všichni obžalovaní byli následně zastřeleni. Iniciátorem byl tamní komunista a učitel Václav Maxa. Vliv na události mělo pravděpodobně i to, že mu jeho židovská žena zahynula v koncentračním táboře. Později totiž prý trpěl výčitkami svědomí a v roce 1968 spáchal sebevraždu.

Partyzánský oddíl plukovníka Hobzy působící v Tušti sice lidový soud podporoval, ale odmítl poskytnout popravčí četu, k dispozici dali jen potřebné zbraně. Kdo tedy čtrnáct odsouzených postřílel? „Podle svědeckých výpovědí, které byly zaznamenány po devadesátém roce, je postřílel František Říha. Pouze poslední, slečnu Vlčkovou, zastřelili společně partyzáni z Hobzova oddílu,“ vysvětluje historik Ján Mlynárik, který o případu napsal knižní studii.

Zmiňovaný František Říha se narodil v Tušti v roce 1921. Za války byl vězněn v Mauthausenu. Podle jeho vlastního tvrzení jej Němci uvěznili za sabotáž, ale podle svědectví vrstevníků ho do koncentračního tábora přivedl obyčejný kriminální čin. Vytáhl totiž nůž na mistra v dílně, kde za války pracoval. Po roce 1948 byl Říha zaměstnancem ministerstva vnitra. Pracoval pro StB a poznámky o jeho vychloubačné a nenávistné povaze se najdou i v jeho osobních materiálech z tehdejší doby. Kvůli podílu na masakru v Tušti byl po válce vyšetřován, ale nikdy nebyl souzen – možná i po přímluvě z vyšších míst.

Litoval návratu

Rodiny zastřelených „Němců“ se poté musely seřadit na návsi, odkud je křikem a ranami opilí partyzáni hnali z vesnice. Korbelovi se spolu s ostatními vyhnanci usadili v Brandu, nejbližší vsi za rakouskými hranicemi. Hned druhý den se dozvěděli, co se stalo jejich příbuzným.

V Rakousku žila rodina chudě, spali po stodolách a neměli nárok na potravinové lístky. Na jaře 1946 tedy uposlechli výzvu československých úřadů a vrátili se do Tuště. „Vrátila se tak půlka lidí,“ vysvětluje Ferdinand Korbel, „ta druhá půlka zůstala v Rakousku.“ Po návratu musely všechny rodiny znovu požádat o československé občanství a stále se s nimi zacházelo jako s druhořadými občany.

Svou chalupu našli Korbelovi zcela vykradenou, část si přivlastnili partyzáni, zbytek pak sousedé a lidé, co krajem procházeli. Zakázali jim vstoupit do družstva, a když si rodina pořídila dobytek, odvedli jim ho.

Ferdinand Korbel se vyučil na slévače a soustružníka, později po večerech vystudoval průmyslovku. Přestože se narodil na konci války, stále se mu říkalo „zrádce republiky“. „Když jsem tyhlety věci prožíval,“ vzpomíná, „tak jsem někdy zalitoval, že jsme se vrátili. Tam jsme mohli žít jako lidi. Po válce to tady bylo šeredný.“

Nedovolili postavit pomník

Po roce 1989 se Ferdinand mohl ucházet o rodinný majetek, pouze ale o matčinu polovinu. Na otcův majetek se stále pohlíželo jako na úředně zkonfiskovaný bez nároku na vrácení. Ferdinand tedy musel polovinu svého domu vykoupit.

Nyní se Ferdinand věnuje dokumentaci zločinů, při kterých zemřel jeho otec a další nevinní obyvatelé Tuště. Oběti byly po exhumaci roku 1993 pohřbeny v rakouském Gmündu, kde mají i důstojný pomník. V Tušti stojí na jejich památku kámen s tabulkou jejich jmen, který tam přivezl Ferdinand Korbel, protože neuspěl jeho požadavek na pomník v obci.

Podpořte Paměť národa

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Přispět můžete také na novou aplikaci Paměť národa, která přinese více článku a videí do vašeho mobilního telefonu. Více na podporte.pametnaroda.cz.