Španělské sousloví Viva la vida znamená v překladu Ať žije život. V souvislosti s malířkou Fridou Kahlo se používá často: protože kdo jiný by si měl nezlomně uvědomovat touhu po životě než žena rozpůlená mezi krásu a ošklivost, područí obdivovaného muže a vlastní seberealizaci skrze umění, žena zkoušená bolestí, uvězněná na lůžku, stižená třemi potraty a rozkročená mezi indiánským a evropským původem své zápasící duše? Frida Kahlo. Pražský Dům U Kamenného zvonu až do ledna představuje výstavu fotografií z její pozůstalosti, které ukazují umělkyni v novém světle, dokumentárněji, než jsme zvyklí. Proč nás Frida nepřestává fascinovat?

Symbol svobody pro každého

Vysvětlení není nijak složité: mexická malířka s těžkým osudem může být symbolem svobody pro každého. Pro ženy, protože bojovala s patriarchálním útlakem. Pro queer komunitu, protože měla aférky s muži i ženami. Pro národnostní menšiny, protože v sobě nosila indiánskou, židovskou a španělskou krev. Pro postižené, protože v mládí onemocněla dětskou obrnou, a když už se zdálo, že jí po ní zbude „jen“ kulhavá noha, došlo k té strašlivé nehodě.

Autobus, ve kterém osmnáctiletá dívka cestovala, se srazil s tramvají. Ocelová tyč proklála Fridě třísla, měla zraněnou páteř, kyčle, nohy, klíční kosti a žebra. Psal se rok 1925, medicína byla jinde než dnes. Naděje na přežití mizivé. Přesto dívka přežila.

Za cenu celoživotních bolestí, užívání tišících léků, podstoupení třiceti operací včetně amputace nohy v padesátých letech, neustálého nošení těsných korzetů, které držely její zpřelámané tělo v žádoucí poloze. Po nehodě byla několik měsíců upoutaná na lůžko. Nad sebe si nechala zavěsit zrcadlo a začala malovat, vleže, sama sebe, tak, jak se viděla v odrazu zrcadla. „Maluji sama sebe, neboť velmi mnoho času prožívám sama se sebou, a má tvář je motiv, který nejlépe znám,“ psala ve svém deníku. Podle jejích zápisků existovaly v jejím životě dvě zásadní události. Kromě oné tragické nehody ještě setkání s malířem Diegem Riverou. Zatímco během jejich života byl on tím slavnějším, po Fridině smrti se situace otočila. Žádná Diegománie, všichni chtějí Fridu.

Dar od Boha

Vztah s Riverou se vyznačoval vším, jen ne poklidným soužitím. Hádky, nevěry, intenzivní cesty a diskuse s revolucionáři, kterými se manželé, oddaní ranému komunismu, obklopovali, spory o vlastní umělecké vyjádření a svobodu, rozvod a po roce druhá svatba. Nemohl bez ní být. Ona bez něj také ne. Přesto se ničili. On tlustý, o mnoho let starší, ošklivý a dominantní, s neskrývanou promiskuitou. Ona zohyzděná, hledající svůj styl, nevěrná tajně, depresivní, ale zocelená fyzickou bolestí, k níž se brzy přidá i ta psychická. Toužila po dítěti, Diego ne. Nešlo to dohromady s jeho cestami po světě, s vystavováním ani revolucí.

Třikrát potratila, zřejmě v důsledku zdravotních komplikací spojených s nehodou. Diego ji srážel, přestože si byl vědom toho, jaký dar od Boha Frida má – nikdy nestudovala malbu, byla samoukem, a ač se může zdát spojená se surrealismem (ostatně třeba s Bretonem se setkala, to on jí uspořádal první samostatnou výstavu), malovala jinak: žádné sny, jen krutá realita, rudá krev na bílých prostěradlech, mrtví a vnitřnosti. Prolamovala tabu týkající se zvlášť problematiky ženského těla a ženské sexuality, ve třicátých či čtyřicátých letech dost odvážné. Její muž v souvislosti s tím poznamenal, že Frida je „první ženou v dějinách umění, která s absolutní a neúprosnou upřímností – a dalo by se dokonce říci s netečnou krutostí – vyjadřuje ona obecná témata, jež se týkají výhradně žen.“ Dost nadřazeně řečeno, Diego totiž jako výsostně ženské téma vnímá právě třeba potrat, jako by on u zplození nebyl, jako by se ho smrt jeho dítěte netýkala, jako by to nebylo hodno mužské pozornosti.

Trochu indiánkou, trochu Evropankou

Co se týká výrazu Fridiných obrazů, nespoutaná školami a akademickými směry se mohla rozmáchnout mnohem svobodněji než slavnější, ale klasickým malířským vzděláním „omezený“ Rivera. Což je další dílek do skládačky pátrání po tom, proč je Frida dodnes proslulá, zatímco v evropském kontextu toho o jejím muži veřejnost příliš neví: byla natolik osobitá, že jí to zajistilo proslulost. Když byl během jejich detroitského pobytu ve třicátých letech Rivera zaplacený za vytvoření velkého nástěnného obrazu oslavujícího automobilový průmysl, zeptali se novináři jeho manželky, zda je také umělkyně. „Ano, nejlepší na světě,“ odpověděla.

Frida byla po matce částečně tehuánská indiánka (přesněji byla její matka míšenka mexického, španělského a tehuánského původu a její otec původu židovsko- -maďarského) a tradiční tehuánský oděv se stal její „značkou“. Na některých obrazech nahrazují její indiánské šaty ji samu, strhávají na sebe pozornost od pokřiveného těla, zdobí ji, stejně jako květinové motivy, které často používala a jsou i dnes součástí značky Frida – ne jednolité značky, kterou by někdo vlastnil a vydělával na ní, Frida je každého, kdo si ji chce koupit, byť jen na těch už zmíněných ponožkách. Je tady ovšem ještě jiný rozměr, o němž Frida věděla a který do šatů vtělila zcela záměrně: tradičně bývaly Tehuánky rodově dominantní a na svých mužích finančně nezávislé.

Ve dvacátých letech minulého století se staré indiánské šaty staly rozšířeným „provokativním“ oděvem mnoha městských žen v Mexiku, čímž upozorňovaly na svůj útlak v patriarchálním systému a touhu po větší volnosti. Když tedy Frida namalovala svůj slavný portrét Dvě Fridy, na němž sedí vedle sebe ona ve viktoriánských bílých šatech a znovu ona v tradičním indiánském oděvu, odkazuje na dvě vrstvy své osobnosti, obě propojené žílou od srdce k srdci, žílou, která začíná v amuletu s vyobrazeným Diegem Riverou. Viktoriánská Frida krvavými nůžkami přestřihává žílu, čímž způsobuje oběma ženám vykrvácení. Mimochodem obraz vznikl krátce po rozvodu s Riverou a ten amulet je dnes vystavený ve Fridině muzeu ve čtvrti Coyoacán, v takzvaném Modrém domě. Po malířčině smrti ho Rivera odkázal Mexiku a v současnosti je jedním z nejnavštěvovanějších muzeí světa.

Viva la vida

Právě z Fridina odkazu pochází i soubor fotografií a artefaktů na výstavě v Domě U Kamenného zvonu v Praze. Osobní archiv zahrnující přes šest tisíc fotografií, výkresy, dopisy a typickou Fridinu garderobu byl zpřístupněn až v roce 2003 a až tehdy mohlo začít jeho zpracování. Přestože pro Fridu měla fotografie velký význam, větší část její sbírky zůstala na přání Diega Rivery (zemřel v roce 1957 tři roky po své ženě) před veřejností skryta celé půlstoletí. Vidět Fridu na fotografiích je zvláštní – známe ji totiž hlavně z jejích padesáti dochovaných velkých barevných pláten, zčásti stylizovaných, symbolických, téměř naivních, vždycky ale pečlivě ztvárněných, kde má autorka svůj obraz pod kontrolou, jakkoli je bolavý nebo zlomený. Její fotografie, které jako výstava objely svět a jsou teď v Praze, nahlížejí za tenhle známý kontrolovaný obraz. Příběh Fridy Kahlo, příběh fyzického utrpení, vášně a emocionálního zmatku, má univerzální přitažlivost. I proto, jak úzce a přímočaře tady souvisí tvorba a život umělkyně. Publikum zkrátka fascinuje mix bolesti, vášně, indiánských artefaktů, vnitřní síly a laického umění, které se prosadilo navzdory okolnímu světu a osobnímu utrpení. Nebo právě díky němu. Viva la vida.

Proč nás Frida nepřestává fascinovat?

María Luisa Parra Velasco učí španělštinu na Harvardu a svým studentům z celého světa dává každý semestr tentýž úkol: rozhlédněte se a ve svých městech, domovech a komunitách a najděte Fridu Kahlo. Pokaždé je to stejné. Sejdou se fotografie plakátů v kavárnách, přebalů knih, laků na nehty s Fridiným portrétem, lesků na rty, mikin a triček, přívěsků a batohů, mýdel, pouličních maleb i ponožek. Během pandemie rozšířila profesorka svůj kurz na online výuku a zjistila, že téměř totožné snímky „značky“ Frida Kahlo se nacházejí v Brazílii, v Jižní Africe i v Evropě. Mexickou malířku zná celý svět. Bývalá britská premiérka Theresa May měla náramek s jejím portrétem na ruce během svého nevydařeného projevu na konci kariéry, čímž chtěla zřejmě ukázat, že je stejně jako Frida žena z lidu. V Dallasu u příležitosti výročí 110 let od Fridina narození shromáždili na jednom náměstí dav lidí do obrazce připomínající její portrét, čímž se zapsali do Guinnessovy knihy rekordů.

Frida Kahlo

Frida Kahlo

  • 1907 se narodila jako Magdalena Carmen Frida Kahlo y Calderón v Coyoacánu v Mexiku.
  • 1921 se seznámila s malířem Diegem Riverou.
  • 1925 se stala obětí dopravní nehody, přežila ji s trvalými následky a celoživotními bolestmi. Během léčby začala malovat, zejména autoportréty.
  • 1929 svatba s Diegem Riverou.
  • 1930–1934 cesta po Mexiku a Spojených státech, pobyt v Detroitu a v New Yorku. Frida tady krátce po prvním potratu maluje plátno Nemocnice Henryho Forda, první ze série krvavých obrazů.
  • 1934–1938 návrat do Mexika, Frida horečnatě pracuje na obrazech, jako jsou Mé šaty visí tam, Co mi dala voda, Má chůva a já nebo známý Autoportrét s opicí.
  • 1938 první sólová výstava, kterou jí zařídil André Breton v New Yorku.
  • 1939 galerie Louvre kupuje její obraz The Frame, jde o vůbec první obraz mexického umělce či umělkyně koupený oficiální zahraniční výstavní institucí. Maluje obraz Dvě Fridy. Rivera se s ní rozvede, ale zůstanou přátelé, ona spravuje jeho finance a korespondenci.
  • 1940 byl v Coyoacánu zavražděný Lev Trocký, Frida byla dokonce vyšetřovaná policií, protože znala vraha. Rivera a Frida mají druhou svatbu, Frida horečnatě maluje a prodává obrazy, zejména ve Spojených státech.
  • 1941–1949 Fridě se horší zdraví, propadá depresím, maluje obraz jako je Poraněný jelen. Stále musí nosit korzety, které ji drží vzpřímeně.
  • 1953 má Frida první samostatnou výstavu v Mexiku, její domovina ji docenila mnohem pomaleji a později než Spojené státy.
  • 1954 ji v její posteli najde pečovatelka mrtvou, oficiální příčinou smrti je plicní embolie, někteří životopisci mluví o sebevraždě.

Výstava v Domě U Kamenného zvonu

Frida Kahlo – Fotografie

Frida Kahlo měla silný vztah k fotografii. Její otec i dědeček byli profesionálními fotografy a ona sama užívala fotografie nejrůznějším způsobem. Sbírala například daguerrotypie a pohlednice z 19. století, snímky, ze kterých vystřihovala detaily, psala do nich různé dedikace a zasahovala do nich, jako by to byly malby. Obdarovávala jimi své přátele, byly to památky na její předky, studovala na nich vlastní podobu, a navíc se staly důležitou inspirací pro její malířské dílo.

Výstava je otevřená do ledna 2022 a pro velký zájem o ni je dobré si koupit vstupenky předem online na www.ghmp.cz