Zdroj: Profimedia
Narodila se nám postižená dcera. Manžel to nedal, utekl za jinou a poštval proti mně rodinu
Všichni mě odsuzují. Jsem sobec. Myslím jen na sebe. Odložila jsem handicapovanou dceru do ústavu. Jak si to ale dovolují, když nežijí můj život?
Moje dcera Kateřina, nyní je jí dvacet let, se narodila po těžkém porodu. Zachránili jí život, ale byla dlouho bez kyslíku, a to se podepsalo na její mozku.
Nic není tak černé, jak se zpočátku zdá
Když nám lékaři sdělili, že bude nejspíš celoživotně odkázaná na naši péči, nikdy nebude mluvit ani chodit, zhroutili jsme se. Ale já se rozhodla bojovat. Cvičili jsme Vojtovu metodu, všechny možné další metody a úspěch se dostavil. Kateřina se vyvíjela navzdory všemu dobře. Sice byla opožděná, ale ne zas tak zásadně. Na školku však zralá nebyla, takže jsem s ní zůstala doma a plně se jí věnovala.
Manžel to nedal a utekl za jinou
Jenže manžel to neustál. Kateřině bylo sedm let, když od nás odešel. Našel si novou ženu, založil novou rodinu. Má dvě zdravé děti. Kateřina ho přestala zajímat.
Musela jsem se vrátit do práce, jinak bych nás neuživila. Naštěstí Kateřina prospívala, chodila do speciální školy, pak do učiliště. Obor kuchařka. Šlo jí to, bavilo, byly jsme spokojené.
Objevily se záchvaty
Časem se však její stav zhoršoval. Objevily se u ní záchvaty epilepsie. Řešili jsme to léky, dočasně pomáhaly. Jenže nečekané záchvaty agresivity jsem už nezvládala. Křičela, rozbíjela, na co přišla. Několikrát zaútočila i na mě, ale bylo mi jasné, že vlastně neví, co dělá.
Lékaři předepsali léky, které ji však utlumovaly tak, že byla úplně mimo. Když se jednou pokusila zapálit byt, usoudila jsem, že už na to zkrátka nemám. Oslovila jsem bývalého manžela, zda by si vzal Kateřinu alespoň na čas do péče, ale zle jsem pochodila.
Nemohla jsem jinak
Kateřina už nemohla pokračovat v učilišti, nedokončila ho. Chodila jsem do práce, ale podařilo se mi přes den umístit Kateřinu ve stacionáři. Ani tam to však dobře nedopadlo. Doporučili mi ústavní péči. Pochopila jsem, že je to jediné rozumné řešení.
Pro příbuzné jsem zločinec
Nyní žije v zařízení pro zdravotně postižené. Je tam spokojená a já ji pravidelně navštěvuji. Nicméně bývalý manžel zahájil proti mně tažení, kam zatáhl všechny příbuzné. Zbavila jsem se dcery, abych mohla dělat kariéru. Ano, dostala jsem zajímavou pracovní nabídku, kterou jsem přijala. Tohle však nebyl ten důvod! Pro příbuzné jsem však zločinec. Kateřinu přitom nenavštívili ani jednou.
Veronika, Břeclav
NÁZOR PSYCHOLOGA: PhDr. Petr Šmolka
Autor: Tereza Lokajíčková
Zdroj: časopis Květy
