Shodují se, že hokej je sport, který nejde dělat napůl. Tréninky bývají často ráno i odpoledne několikrát týdně, zápasy pak o víkendech. Malé děti v těžké výstroji tráví na ledu spoustu času a musí to milovat, jinak by to nemělo smysl.

A potřebují cítit podporu rodiny. Ta musí být přesvědčená o tom, že to dává smysl a že v tom jsou všichni společně. Trávit sobotní ráno v péřovém kabátě s termoskou čaje na tribuně sledováním malých nadšenců na bruslích, jak dřou, to není pro všechny.

Ale hokejové maminky (i tatínci) jsou ochotné obětovat i vlastní pohodlí. Jsou řidičem, který malého sportovce vozí na tréninky a zápasy, často tam a zpátky několikrát denně, jsou i koučem, protože nejlépe vědí, jak dítě motivovat, podpořit, zvednout mu náladu, a nesmí dát najevo zklamání, protože potomek na ni spoléhá.

Ale jsou to i skvělé kuchařky, vědí přesně, jaké menu sestavovat, aby měl sportovec energii, aby dobře regeneroval. Jsou to často i doktorky, protože hokej umí být pěkně tělo na tělo, o nějaká ta poranění není nouze a málokdo je umí ošetřit tak jako hokejová máma.

VIDEO: Hokejové maminky na akci Týden hokeje v Domažlicích. Podívejte se na video.

Zdroj: Youtube

Co vše obnáší, když podporujete třeba budoucího reprezentanta na mistrovství světa v hokeji? Co to pro rodinu obecně znamená, když je dítě do sportu zapálené tak, že jej chce a může dělat na vrcholové úrovni?

Motivuje mě, jak jsou kluci zapálení

Pavla Toufarová

Vždy mě bavil hokej a s manželem jsme chodili ještě jako bezdětní na zápasy Komety. Běžela tam reklama na sportovní školku Kometka a nábor do hokejového klubu a já si už tenkrát říkala, že když budeme mít kluky, přihlásím je. Že by bylo hezké, kdyby hráli hokej. A vyšlo to.

Oba synové začali chodit do sportovní školky Kometka, která sídlí v místě, kde jsou hokejové haly. V těch stejných halách trénuje i mládež HC Kometa Brno, tak jsem kluky přihlásila. U mladšího jsem navíc vnímala talent, tak začal brzy, už ve 3 letech.

Kluky to ihned hrozně bavilo. Slyšela jsem od kamarádek, které mají syny hokejisty, že je to časově náročné, ale nejdřív jsem si to nepřipouštěla. Jak jsou kluci větší, vnímám to čím dál víc.

Každý má tři tréninky týdně, mladší syn je navíc brankář, takže má ještě i brankářský trénink. O víkendech zápasy nebo turnaje, případně je přihlašuji na kempy mimo klubové tréninky nebo po skončení sezony, aby se zlepšovali.

Stane se, že na hokeji trávíme každý den a celý víkend. Z hokejového tempa během roku víceméně nevypadnete. Je to časově velmi náročný sport a zasahuje tak i velkou mírou do plánování dalších rodinných aktivit.

Především v sezoně se totiž vše točí kolem hokeje. Nemůžete si nic naplánovat ani na víkendy kvůli tréninkům a případným turnajům. Je potřeba k tomu přistupovat opravdu zodpovědně.

Nejednou nám trenéři zdůrazňovali, že se nejedná o kroužek. Ale oba kluky to moc baví, nutit ani motivovat je nemusím: těší se na led, na kamarády.

Jsou v hokejových halách skoro jako doma. Já jsem z toho občas už unavená, ale když vidím, jak jsou do toho zapálení, jejich pokroky a úspěchy na turnajích, tak z toho mám radost a to mě motivuje.

Když syna vyhlásí jako nejlepšího hráče utkání, nese si pyšně ocenění, pohár nebo medaili, je to opravdu krásný pocit. Oceňuji také to, že mají kluci zodpovědnost k týmu, mají dost pohybu, jsou do něčeho zapálení, učí se disciplíně, a navíc netráví odpoledne u tabletu.

Mladší syn hraje ještě fotbal, ale bohužel se kryjí tréninky s hokejem, tak nechodí tolik, jak by chtěl a měl. Ale daří se mu a na turnaje a zápasy jezdí, když do toho nezasahuje hokej, který má přednost. V rámci školky má ještě plavání a tenis. Starší syn je v soukromé škole Kometka a s učením problém nemá, dá se to skloubit a stíhat.

Po psychické stránce to zatím zvládají dobře. Mladší syn, když chytá, bere občas těžce, když dostane góly a tým prohraje. Ale naštěstí jsou kluci šikovní a zatím moc proher nezažili. Trenéři jsou pro kluky velkou autoritou, mají je rádi a poslouchají je.

Když na ně zvýší hlas, tak to chápou a nehroutí se z toho. Je to tvrdý sport a musí si zvykat. Ale panuje tam skvělá atmosféra, trenéři to s dětmi opravdu umí a jsou u dětí oblíbení.

A zasáhne to i rodinný rozpočet samozřejmě: hokejová výstroj není levná, především ta brankářská, ale klub umožňuje i bezplatné zapůjčení.

Ať dělají, co je baví!

Pavlína Kučírková Brettová

U nás se asi nedá hovořit o talentu, spíše o sportovních předpokladech, které naši kluci mají. Pohyb je všeobecně baví, a to je vlastně celá naše mise s manželem: Ať dělají to, co je baví. Osobně jsem byla z počátku lehce naivní a moc jsem nevěděla, do čeho jdu, přestože jsem vyrostla v rodině s profesionálním sportovcem.

Manžel to samozřejmě věděl, je hokejista. Chce to velkou oddanost hokeji. S manželem jsme museli rozdělit společný čas, a to jsme teprve na začátku.

Mladší syn je zatím v přípravce a nemá zápasy. Starší syn má trénink třikrát týdně hodinu plus suchou přípravu, mladší syn trénuje dvakrát. Pak k tomu musíme přidat zápasy, turnaje nebo kempy a také individuální tréninky.

Jak to budeme stíhat, až budou mít oba kluci zápasy? Nevím. Kdo pojede ke komu? Aby jeden nebo druhý nebyl smutný? Co se týče školy, prozatím vše stíháme, máme i velké štěstí, že u nás ve škole se nedávají domácí úkoly.

Kluky motivovat nemusíme, máme štěstí, že je to baví. Navíc to není jen o sportu, ale i o přátelství v týmu, o kolektivu. Kluci se kamarádí, navštěvují se a tráví spolu volný čas. No a co rodiče? Já osobně se musím hodně motivovat na ranní tréninky, ale co bych pro ně neudělala.

Podle zápasů a tréninků organizujeme čas. Dřív jsme hodně cestovali nebo byli o víkendu na chalupě, což teď už tolik nejde. Prázdniny plánujeme jen na měsíc.

V srpnu se už bruslí. Začínáme kempem a pak hurá na tréninky. Do rozpočtu to také zasáhne, protože celou výzbroj je nutné téměř každý rok měnit.

Děti rostou, ale naštěstí se u nás vše dědí a pak to posíláme ještě dál. A jak se pracuje s dítětem z hlediska tlaku na psychiku? Na tohle mám asi úplně jiný pohled než většina tatínků u nás v kabině a asi i trenérů.

Syn je ve třetí třídě, je to dítě, které se má bavit a učit se novým dovednostem. Těch hodin, co ještě stráví na ledě, bude nespočet, proto jim to nekažme tlakem na výkon a křikem. Jsem zastánce toho, že chyba je kámoš, která ti pomůže k lepším výsledkům.

Líbí se mi severský přístup, kde děti hrají do 12 let fotbal i hokej a pak si vyberou. Ze všech dětí hrajících hokej v ročníku staršího syna se do NHL statisticky dostane 0,5 % hráčů. Pokud je někdo talentovaný, talent má i v 10. Otázka je, jestli, když bude od malinka pod tlakem a stále na ledě, svůj talent pak využije.

Hokej nám zabere téměř všechen volný čas

Alena Janoušová

K hokeji jsme se dostali „přes bigboard“ na Zbraslavi, který lákal děti na hokej. Nejmladší, tehdy čtyřletý, syn zatoužil po kariéře hokejisty a o rok a půl starší syn se ihned přidal. Rozhodli jsme se to vyzkoušet s vidinou, že se kluci naučí bruslit a pak toho necháme.

Děti ale rozhodly jinak. Teď máme za sebou již deset hokejových sezon a upřímně říkám, že kdybychom předem věděli, co nás čeká, asi bych do toho znovu nešla.

Život se nám všem změnil od základu. Navíc jsme trochu netypická rodina, protože nejstarší syn má genetickou vadu s těžkou mentální retardací, je na úrovni dvou až tříletého dítěte. Na začátku jsme absolutně netušili, co to bude obnášet a jak moc to ovlivní náš život a vlastně celé dětství kluků.

Tréninky začaly nejprve 2 až 3krát týdně, postupně ještě častěji, k tomu víkendové zápasy. První dva roky proběhly celkem v pohodě, všichni jsme byli nadšení.

Pak přišlo rozdělení do odlišných ročníků, dovednostní náskok nejmladšího syna, kdy klub nebyl schopen nabídnout více a my museli hledat nový.

Do toho je třeba zajistit péči o handicapovaného syna, kterou, když jsem byla s jedním ze synů na zimáku a tatínek v práci, vždy zastával druhý syn.

Ale to, že do toho půjde rodina naplno, bylo jasné od začátku. Hnalo nás obrovské nadšení a zápal kluků a pro děti jsme oba dva ochotni udělat (téměř) vše.

Kluci jedou naplno i přes různé překážky, občasná příkoří, nespravedlnost. To, že by se hokejem živili, už si naštěstí nemyslí. Jsem realista a nejdu do extrémů, nehodlala jsem dětem vzít dětství za cenu trávení ještě dalšího času na zimácích, placení individuálních tréninků... Hráčů, kteří se uplatní ve vyšších soutěžích, je bohužel velice málo.

Chtěla jsem, aby kluci dělali, co je baví, sportovali a zároveň si užívali i dětství, což způsobovalo občasné dohady s trenéry, ale týden v zimě a volný měsíc a půl o letních prázdninách jsem jim nechtěla brát. Navíc upřednostňujeme vzdělání, kluci jsou momentálně studenty šestiletých gymnázií, jsou v prvním a ve druhém ročníku.

Aktuálně mají tréninky 4x týdně, k tomu suchou přípravu před i po tréninku, to znamená tři i více hodin v hokejovém klubu. Do toho ne úplně jednoduché studium.

Je to asi až neuvěřitelné, protože jsme je nikdy nemuseli nutit, přemlouvat na trénink. A to ani v období, kdy měli oba dva ranní tréninky dvakrát týdně, což znamená vstávání v pět, v šest být na ledě, pak jít do školy.

A pro nás rodiče to tak znamenalo vstávat takhle brzy čtyřikrát týdně. O víkendech jsou zápasy, které se nekonají jen v kraji, ale po celé republice, takže jedním zápasem se s cestami stráví i téměř celý den.

Jsem narozená ve znamení Raka a rodina je pro mě naprosto vše, manžel to má podobně. Budeme je podporovat, dokud budou potřebovat. Rodinné plánování se podřizuje hokeji. Momentálně v ročnících, ve kterých kluci jsou, jen příspěvky klubům činí desítky tisíc korun ročně.

K tomu je třeba neustále obměňovat výstroj, počítat s náklady na cesty, na tréninky, zápasy. V tomto věku dítěte můžete dát např. za brusle a hokejku střední kategorie kolem 15 tisíc, to se kupuje nejčastěji.

Hokej zabere téměř všechen volný čas, na jiné aktivity ho příliš nezbývá, ale je třeba kompenzace jednostranného zaměření, snažíme se tedy jezdit na kola a na lyže, plavat, jezdit na paddleboardu... Po trénincích se taky potřebují kouknout na učení a rozumně chodit spát.

Doma máme rozvěšené tréninkové plány

Jana Pavlovičová

Syn začal s hokejem relativně pozdě, až v osmi letech. Má talent na jakýkoliv sport, začínal s atletikou, ale hokej mu byl předurčen, protože je to tatínkův sport. Já s tím zpočátku úplně smířená nebyla, protože syn byl takový „žížalák“ slaboučký, dost špatně jedl a neměl sílu.

Od začátku jsme věděli, že je to časově i finančně náročný sport, partner hrál hokej na vrcholové úrovni od malička. Větší zátěž tak od začátku byla na jeho bedrech, já byla připravena „v záloze“.

Časem ale syn začal jezdit mimo Prahu, takže rodiče taxikařili. Ale jakmile byl větší, začal jezdit sám autobusem a my jsme ho pak vyzvedávali.

Plánujeme každý týden dopředu, kdy a jak jede, kdo vyzvedává, doma máme rozvěšené tréninkové plány. Tréninky má 3–4krát týdně, k tomu víkendové zápasy, podle sezony. Ranní tréninky naštěstí moc nemá, i tak by je nezvládl koordinovat se školou.

Dlouhodobě plánovat prakticky nejde. Zda je nominován na zápas, se dozvídáme ve čtvrtek/pátek před víkendem, takže na víkendové výlety můžeme zapomenout, vždy alespoň jeden den hraje.

Naučila jsem se ale využívat příležitosti, kdy je zápas na zajímavém místě, a spojit to s jeho poznáváním. Pokud to tedy není v sedm ráno, to vám nezbývá nic jiného než srkat čaj z termosky, v lepším případě v hokejovém bufetu.

O prázdninách bývají hokejové kempy a letní příprava, dovolenou plánujeme do krátkého období, kdy mají relativně volno.

Kdyby syna hokej nebavil, nemohl by ho hrát, protože ta zátěž je obrovská a rozhodně se tomu nedá říkat sportovní kroužek. To by nás trenér nepochválil.

Jágr z něj nebude, ale sport ho zcela určitě naučil týmovosti, disciplíně a začal konečně pořádně jíst. Umí se vyhecovat, a i když je to na první dojem trochu salámista, emoce na ledě projevit umí. A závidím mu, jak skvěle bruslí.

Čas na kamarády a hry venku se určitě najít dá

Jiřina Dobrovolná

U nás to bylo od začátku o synově chuti hrát hokej. Chodili jsme společně na zápasy Extraligy a jeho to zaujalo.

Začal chodit do hokejové přípravky v pěti letech a dopředu jsme věděli, že mu chceme poskytnout maximální podporu, pokud ho to bude bavit. Vzhledem k vlastním zkušenostem ze sportovního prostředí jsme věděli, co bude hokej obnášet jak časově, tak finančně.

Každý den věnujete čas tréninkům, ať už skupinovým, nebo individuálním, o víkendu jste na zápasech a turnajích. Týdně jde zhruba o 14 až 18 hodin času, záleží na aktuálním rozvrhu.

Za mě už je to víceméně vrcholová úroveň, kdy jsou děti denně na ledě, pak v tělocvičně, jezdí na zápasy a turnaje jak v České republice, tak do zahraničí, mají soustředění.

Naštěstí sport syna pořád baví a jen výjimečně jsou dny, kdy se mu na trénink nechce. Mají dobrý kolektiv, a to je motivace sama o sobě. A já se nijak motivovat nemusím, stala se z toho součást normálního života. I když na tréninky v 6 hodin ráno člověk potřebuje o kávu navíc.

Logisticky to není vždy jednoduché a musíte řešit předem, jak naplánovat školu a aktivity dětí, jak vyřešit dopravu na tréninky a zápasy, jak vše skloubit s pracovními povinnostmi, jak nejlépe využít volný čas, kterého upřímně moc není.

A v rodinném rozpočtu jde o výdaje, které s věkem dítěte rostou. Výstroj, tréninky i zápasy a turnaje stojí nemalé peníze, ale pokud chcete svému dítěti dopřát sport, který ho baví a posouvá i lidsky dál, musíte být na větší výdaje připravení.

Je pravda, že jiné aktivity jdou většinou stranou. Co se týče sportu, hokej jednoznačně vyhrál. Nicméně čas na kamarády a hry venku se určitě najít dá.

Syn chodí na základní školu, učení i tréninky časově stíhá, a pokud jede na turnaj, ze školy má podporu a může se výjimečně doučit doma. Ale s věkem a se změnou školy to bude určitě náročnější.

Tlak na psychiku je občas velký, ale děti to asi zvládají lépe než dospělí. Odmala se připravují na to, že je to týmová hra, a aby se dařilo, musí každý svou část udělat nejlépe, jak umí. Výhry i prohry k tomu patří a je to dobrá zkušenost i do běžného života, učí se zpracovávat emoce.

S dětmi často a otevřeně mluvím. To pomáhá včas rozeznat případné riziko psychických obtíží a podle toho začít včas jednat. Pořád jsou to děti a musí vědět, že i když se zrovna nedaří nebo zažijí něco nepříjemného, patří to k tomu.

A že je to jen fáze, která nedefinuje to, jestli jsou dost dobré nebo ne. Věřím, že v první řadě je to má hlavně bavit a měly by vědět, proč zrovna tohle chtějí dělat. Pak se i případné negativní emoce zpracují snáz.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články