Kdo z vás byl dospělý v osmdesátých letech? A kdo byl v té době dospělý v malém městě, kde kulturu obnášela knihovna, kino, letní kino, lidová škola umění a obřadní síň? A samozřejmě televize. To byly veškeré zdroje informací, které jsem od života dostávala. K tomu práce v malém podniku, plném strojů a chemických lepidel. V létě tam bylo vedro k nepřečkání a občas některá z horka a výparů omdlela. Pracovalo se v kalhotkách a podprsenkách a žádnou nenapadlo, že se mezi všemi těmi dělnicemi najde jedna, která si je prohlíží se stejným zájmem jako muž. To už jsem věděla určitě, že jsem jiná než ony, i když stejně vypadám. Proč mě vůbec nezajímají údržbáři a opraváři, kteří se na dílně někdy objeví, když všechny ostatní holky jsou z nich celé pryč?
Bylo to tak, a co jsem nejasně tušila od puberty, bylo mi jasné úplně. Ale nikdo to nevěděl, protože jsem nic nechápala, styděla se a ani nevěděla, jak své pocity nazvat. Nepochopila jsem, co ženy na mužích mají, ani když jsem s jedním spolužákem strávila noc. Všechny filmové hrdinky se v posteli s mužem tvářily blaženě. „On byl tak sladký, však počkej, taky budeš nadšená,“ usmívaly se slibně kamarádky, které „to“ už dělaly. Já ale nadšená nebyla, když jsem si první sexuální zkušenost odbyla na chatě na školním výletě. „Asi to nebyl ten pravý, počkej, to bude super,“ radily mi ty zkušenější, když jsem se svěřila, že mě to spíš otravovalo. Otravovalo a nudilo. Proč na mě má někdo sahat? Když už, radši obejmu kamarádku, se kterou jsem si ty tajnosti vyprávěla na lavičce v parku. Jenže holky se neobjímají, a kvůli sexu už vůbec ne, přece na přednášce říkali, že jeho účelem je rozmnožování. Jenže co si tedy mám počít s touhou ji pohladit po ruce a po vlasech?
Dlouho jsem opravdu nevěděla, že existují ženy, které přitahují jiné ženy. Nikdo mi o tom neřekl. Kluky jsem měla ráda, byli to kamarádi, jeden patřil k mým nejbližším lidem, ale mít s ním děti? To mě napadlo jen proto, že se to nabízelo. On o mě ani nestál, byl opravdu kamarád, svěřoval se mi se svými milostnými prohrami a pak velkou výhrou, se kterou se oženil. „Ty by ses, holka, měla taky už vdát,“ radily babičky a tetičky a já se vykrucovala.
A pak všeho najednou bylo dost a já se rozhodla využít dědictví po babičce a nastěhovat se do pražské garsonky. Jiná práce a jiní lidé. S pracovní partou jsme zašli do žižkovské hospody v zapadlém oprýskaném domě a tam, v koutku, se líbaly dvě holky. Vášnivě, jako ve filmu, nikdo si jich nevšímal a nikomu to nebylo divné. Jenom já z nich nemohla spustit oči, a tak si toho všimly a kývly na mě. „Přisedni si,“ usmály se a já jako zhypnotizovaná jsem si sedla k nim. Nový svět se přede mnou otevřel. Ony znaly další a ty znaly další. Tam, kde by se lidé mohli pobuřovat, jsme byly prostě parta kamarádek. Ale tam, kde nikdo nikoho neřešil, jsme se rozpadly na dvojice nebo ty, které k sobě někoho hledají.
Bylo tak osvobozující mít kolem sebe lidi, kteří jsou stejní! Poznala jsem i to, jak jiná je noc se ženou. „Pojď se mnou,“ pozvala mě jedna, když pochopila, že žádný takový zážitek nemám. Byla jsem jako omámená. Další nový svět. Bylo to ještě v době, kdy sousedé řešili, s kým bydlíte, a v pořádku byly jenom manželské páry. Ale kamarádky v jednom bytě prošly, když nezůstaly déle než dva tři týdny. Měla jsem takové krátké vztahy tři a pak jsem potkala Ivetu.
Věděla jsem, že s ní chci být, že to je ta správná. O svatbě nemohla být řeč ani žádné registrované partnerství neexistovalo, a tak jsme spolu jednoduše bydlely. Našim jsem ji představila jako kamarádku. „Ona u tebe teď bydlí? A to nemá rodinu? No, to je v pořádku, že kamarádce pomůžeš, ale měla by počítat s tím, že se taky jednou vdáš. Ona nemá nic svého?“ byly máminy věčné otázky, které po dvou letech pořád sílily. Pak ale otázky skončily a nikdo se mě na nic neptal. Vysvětluju si to tak, že se naši konečně dovtípili, že já miluju ženy. Na nic se mě neptali a já jsem jim vděčná. Tehdy už homosexuální orientace nebyla žádné tabu, pamatujete koneckonců na ten televizní pořad o sexu, který se právě takhle jmenoval, Tabu? Jsem mu vděčná, protože já jsem pak nemusela nikomu nic vysvětlovat, i když jsem schytávala divné pohledy. Žily jsme s Ivetou a já si nepřála nic jiného. Netoužila jsem ani po dětech, byla jsem šťastná, jak to bylo.
Ale ona se zamilovala do někoho jiného. „Ty někoho máš?“ odvážila jsem se konečně zeptat po půl roce, kdy jsem měla silné podezření. Byla čestná a přiznala se. Měla někoho jiného a byla s ním už tři měsíce těhotná. „Nezlob se, já ho miluju, já za to nemůžu,“ brečela a otáčela tak nůž v mojí ráně. Odstěhovala se hned a hned se taky vzali.
Já od té by neměla vztah žádný, i když jsem jí už dávno odpustila. Ale nechtěla jsem ji už vidět. Teď už jsem stará a pořád žiju sama ve stejné garsonce. A ptám se, proč je život tak složitý.
Zdroj: časopis Vlasta č. 19/2023