Bylo jí 22 let. Pracovala v obchodě s oblečením, s oblibou fotila selfíčka a sdílela je na sociálních sítích, podobně jako miliony dalších dívek všude na světě.
Měla ráda pampelišky, milovala hudbu a v uplynulých týdnech se stala symbolem mohutných íránských protestů. Mahsá Amíní. Dívka kurdského původu, která se v polovině září ocitla ve špatné chvíli na špatném místě. V teheránském metru před zřejmě obzvlášť agilní hlídkou mravnostní policie, jež v zemi už řadu let dohlíží na „správně“ cudné odívání žen. Ty si musejí například halit boky a vlasy, a to už od dob íránské revoluce, kdy v roce 1979 převzali moc islámští duchovní, ajatolláhové. I Mahse Amíní zakrýval vlasy šátek, když s bratrem vstoupila do podzemky. Podle místních ochránců mravů jí ale zpod takzvaného hidžábu vykukovaly tmavé prameny. Dívku zadrželi, naložili do auta a odvezli do edukačního střediska, instituce, v níž „nedbalým“ ženám vysvětlují, jak se správně halit, odívat a chovat. Mahsu měli propustit večer. To se nestalo. O tři dny později žena zemřela. Údajně na srdeční slabost, infarkt, možná mrtvici... podle rodiny zahynula následkem brutálního mučení, kterého se jí dostalo při „vysvětlování“, jak se správně váže šátek.
Smrt dívky nezůstala bez odezvy. V zemi se rozpoutaly ohromné protesty, které zatím neustávají. Začaly v kurdské oblasti, odkud Amíní pocházela, a záhy se přelily do Teheránu a dalších větších měst, posléze i za hranice autoritářského režimu. Do ulic vyšly ženy, které nejenže začaly na protest pálit své hidžáby, ale také si na znamení smutku, vzdoru a pocitu naprostého zmaru nad bezvýchodnou situací odstřihávají prameny svých vlasů. K protestům se přidávají další, v posledních týdnech hlavně mladí lidé. Zemřely už stovky lidí, organizace Amnesty International potvrdila smrt více než dvaceti dětí ve věku 11 až 17 let, které byly ubity či zastřeleny při demonstracích.
V kavárně bez šátku
Nejde ale „jen“ o šátek. Ten se stal spíše viditelným symbolem útlaku žen v ajatolláhy vedeném režimu. A není to poprvé, co hidžáb hraje v Íránu revoluční roli. Před čtyřiceti lety byl naopak vedle majetkové a sociální rovnosti jedním z hlavních ideálů revoluce, která v roce 1979 svrhla prozápadního autoritářského krále Muhammada Rezu Šáha Pahlavího. Panovník, jenž od 50. let politicky politicky a ekonomicky úzce spolupracoval s USA, vládl tvrdě, podobně jako před ním jeho otec, a usiloval o modernizaci a sekularizaci země, proti čemuž se Íránci postavili. Ostatně mnozí moderní Íránci z měst si tehdy nechali narůst vousy a ženy si uvázaly šátek, byť to do té doby považovali spíše za odkaz zaostalého venkova a k náboženství byli více než vlažní. Šlo jim o to nezabít muslimskou kulturní tradici. Když Pahlaví padl, na jeho místo do role nejvyššího duchovního vůdce nastoupil ajatolláh Rúholláh Chomejní. V Íránu se od té doby vystřídala celá řada prezidentů, někteří byli mírnější reformisté, jiní tvrdší konzervativci jako ten zatím poslední Ebráhím Raísí. Otěže vládnutí a řízení země ale po čtyři dekády pevně drží šíitští vůdci, nejprve Chomejní, jenž zemřel v roce 1989, a po něm nyní třiaosmdesátiletý Sajiid Alí Chameneí. Mimochodem Chameneí i Raísí pocházejí ze stejného města Mašhadu, Chameneí dokonce před mnoha lety Raísího učil v náboženské škole. Prezidentovo vzdělání se v zemi často řeší, Raísí totiž dokončil jen šest tříd základní školy, dále se věnoval už jen náboženskému vzdělávání. Sám tvrdí, že jeho vzdělání je na úrovni doktorského titulu v právu, nicméně v Íránu se jeho projevům lidé mnohdy vysmívají. Úsměvné to ale není, výběr Raísího je jen dalším z dokladů, že Írán ovládla korupce, pletichaření a klientelismus. To je také jeden z hlavních bolavých vředů současného Íránu – v zemi o lepším životě rozhoduje napojení na vládnoucí elity, tedy na duchovní, nebo protěžované Revoluční gardy. Země je v žalostném ekonomickém stavu, což je jistě do značné míry způsobeno tvrdými sankcemi Západu, v posledních letech takřka vymizela střední třída. Lidé jsou buď chudí, nebo naopak neuvěřitelně bohatí s nesrovnatelnými výsadami. V některých částech Teheránu jsou místa, kavárny a restaurace, kde ženy šátky vůbec nosit nemusejí. Život se tam na pohled neliší od života v západních městech. Na tato místa, ale mravnostní policie nezajde. Ta hlídkuje v chudších částech města a metrech. Jako třeba v tom, kterým chtěla jet Amíní.
Íránci neprotestují poprvé. V posledních letech se opakují demonstrace, jež souvisejí hlavně s ekonomickým stavem země: ceny jsou vysoké, služby nedostačující a platy velmi malé. Dá se říct, že z oněch pilířů revoluce, která volala po tradičním zahalování a majetkové a sociální rovnosti, se udržuje už jen ten jeden, zkrátka když už téměř nic nefunguje, režim se snaží být tvrdý alespoň v „utužování morálky“. A tak ženy skrývají své vlasy na základě veršů z koránu, které ve skutečnosti zahalování ani přesně neurčují a jak se mnohdy říká – jejich výklad v tomto smyslu je až pokoránský. Mimochodem zmíněný nejčastěji citovaný verš 33:59 týkající se zahalování zní: „Proroku, řekni manželkám svým, dcerám svým i věřícím ženám, aby přitahovaly k sobě své závoje! A toto bude nejvhodnější k tomu, aby byly poznány a nebyly uráženy. A Bůh je odpouštějící, slitovný.“ O pramenech, jež vyklouzly zpoza šátku, v něm toho mnoho není, natož o dalších způsobech zahalování muslimských žen do celotělových závojů typu čádoru a burky.
Oproti minulým letům se protesty liší třeba v tom, že nemají vůdce. Vyvolal je šok nad smrtí nevinné mladé ženy. Lidé nevolají po ekonomických reformách, proměně systému, Íránci volají po celkové změně. V ulicích umírají „za budoucnost, za ženy, život a svobodu“, jak zní v písni Baraye. Naléhavém textu perského zpěváka Šervina Hadžipúra, který ho sestavil z tweetů a zpráv na sociálních sítích zoufalých Íránců, unavených z nadvlády zkostnatělého režimu tamních ajatolláhů.
Kráska z pouště
Kráska z pouště
Poslední týdny myslím na Nušín, dívku, s níž jsem se před pár lety potkala na mnohahodinové cestě z Anzali do Teheránu. Nušín bylo tehdy stejně jako Mashe Amíní. Mluvila výborně anglicky. A strašně nadávala na režim. „Každý by chtěl odejít. Hlavně mladí chtějí zmizet, tady nemáme žádnou budoucnost,“ vyprávěla naštvaně a bezmyšlenkovitě si co pár desítek vteřin upravovala šátek, který jí klouzal z hlavy. Nebylo divu, že padal, zakrýval jí sotva temeno hlavy s odbarvenými vlasy. V autobuse na ni lidé hleděli trochu úkosem, ale spíš proto, že se hlasitě smála a vybavovala s cizinkou, která poučená totalitní minulostí vlastní země se při jejích slovech lehce ošívala a nenápadně rozhlížela kolem.
Určitě jsem tehdy byla míň v pohodě než ona, zvlášť proto, že to íránským duchovním několikrát pěkně natřela. Vystudovala angličtinu na univerzitě a hledala práci. Marně. Nikde nic nebylo, a když ji konečně našla, nabídli jí tak málo, že by to nestačilo ani na MHD. „Chtějí, aby ženy zůstaly doma,“ stěžovala si a slibovala (si), že ona taková nebude. Přesto už podle mustru ajatolláhů žila. Vdala se rok předtím za spolužáka ze střední a ... byla doma. Přesto byla energická a akční, na severu si založila salon krásy, v němž pečovala o ženy „no, hlavně kamarádky“. Používala sociální sítě, podobně jako většina mladých přes tzv. VPN, zašifrované připojení, díky němuž se navzdory režimem zablokovanému „západnímu“ internetu lidé dostanou na stránky, které chtějí. Vyměnily jsme si kontakty a ještě pár měsíců si psaly. Popisovala mi své byznys plány, měla spoustu nápadů, svůj život i nenaplněnou touhu po cestování. Její muž byl voják a ti nesmějí opustit Írán. Byla veselá, i když popisovala smutné věci a v angličtině znala víc nadávek než já. Pak se jednou odmlčela. Její profil zmizel. Dosud jsem ji nikde nenašla.
ZDROJ: časopis Vlasta
