Už jsou to tři roky, co mi lékař na preventivní prohlídce zjistil rakovinu prsu. Přesně si pamatuju, jak jsem se cítila, když mi sdělil diagnózu, v ordinaci jsem sice ještě udržela úsměv, ale doma jsem se totálně složila. Prognóza byla sice dobrá a naděje na vyléčení velká, ale i tak jsem měla strašný strach ze smrti i z léčby. Nesnáším totiž nemocniční prostředí.
Po kolečku nejrůznějších vyšetření mi nádor odstranili a potom jsem docházela na chemoterapie. Po několika nepříjemných a perných měsících bylo po všem. V tom dobrém slova smyslu, lékař mi řekl, že můj zdravotní stav vypadá velmi dobře. Chodím na pravidelné kontroly a ta mrcha se zatím naštěstí nevrátila.
Rakovina mě ovšem donutila přemýšlet o životě tak, jak jsem o něm ještě nikdy nepřemýšlela. A nezůstalo jen u myšlenek, dodala mi také odvahu udělat zásadní změny, po kterých se cítím skvěle a mám pocit, že konečně po letech žiju. Tady a teď. Žiju tak, abych měla na co vzpomínat, ale taky tak, abych mi znovunalezené zdraví co nejdéle vydrželo. Přehodnotila jsem nejen svůj životní styl, ale také vztahy.
Po léčbě rozvod
Když jsem dochodila chemoterapie, oznámila jsem manželovi, že se chci rozvést. Byli jsme svoji dvacet let a už dlouho jsme vedle sebe žili spíš jako spolubydlící než jako manželé. O rozvodu jsme ale do té doby nikdy nemluvili. Báli jsme se udělat změnu, ale rakovina mi ukázala, že nevíme ani dne ani hodiny a byla by škoda svůj čas trávit vedle někoho, vedle koho ho trávit nechceme. Zvlášť když ani on o to moc nestojí. Rozvod ale nebyl tím jediným, co jsem udělala.
Začala jsem totiž realizovat všechny sny, na které jsem si dosud neuměla udělat čas nebo na které jsem byla líná si ho udělat. Napsala jsem si seznam aktivit na několik dalších let a doufám, že je stihnu co nejdřív, než zaklepu bačkorami. V nemocnici jsem si našla kamarádku, která se mnou spoustu těch věcí podniká. Je to moje spřízněná duše, za kterou jsem neuvěřitelně vděčná.
Navštěvuju kurzy španělštiny, protože se mi tenhle sexy jazyk vždycky líbil. Konečně jsem po letech nesmyslných diet zhubla udržitelně a zdravě pod dohledem odborníka. Hlídám si, co jím a pravidelně se hýbu. Každý, kdo mě potká, říká, že vypadám skvěle, že doslova zářím. Ptají se mě na recept, a baví mě, když v jejich očích vidím zděšení po tom, co pronesu, že za to, jak vypadám a jak se cítím, vděčím rakovině. Každý den vstávám s úsměvem na rtech, nenechám se vytočit blbostmi jako dřív, a když na mě občas sedne nějaká chmura, prohlížím si fotky, na kterých jsem během léčby a hned všechno hodím za hlavu. Mám přítele, který je o dvacet let mladší, vypadám vedle něj sice jako jeho matka, což by mě dřív trápilo a ani bych neměla odvahu si s ním začít, ale teď je mi to jedno. Dokonce jsem natolik sebevědomá, že jsem ho sama sbalila a na to jsem si netroufla ani jako svobodná dvacetiletá holka.
Kromě toho jsem se taky po letech usmířila se svou matkou. Kdysi jsme se pohádaly, a protože jsme obě tvrdohlavé, žádná z nás se nepřišla usmířit. To, že mám rakovinu, jsem jí ale zavolala a nemoc nám dala opět dohromady. Možná to zní jako pohádka, ale je to můj život. Přestože nejsem věřící, děkuju Bohu, protože nevím, komu jinému děkovat. Děkuju, že mě nechal onemocnět, abych se mohla vyléčit. Vyléčila jsem si totiž nejenom tělo, ale taky duši, o kterou jsem dřív neuměla vůbec pečovat.
Zdroj: Vlasta.cz
