Vyprávět příběh, který se mi opravdu stal, je pro mě ještě teď velmi citlivé. I přesto, že je to už dlouhých osm let. O Vánocích 2015, kdy se celá situace odehrála, jsem totiž přišla o svého blízkého přítele, který velmi nečekaně zemřel na infarkt myokardu, a zažívala jsem doposud snad nejhorší chvíle v životě.
Když mi to tenkrát oznámili, vůbec jsem tomu nemohla uvěřit. Znali jsme se od základní školy a přátelství nás provázelo až do dospělosti po celou dobu studií. Byli jsme nerozlučná dvojka. Veškerý čas jsme trávili spolu, ovšem pouze jako kamarádi. Po škole jsme pak každý nastoupili do svého zaměstnání a postupně založili rodiny. Náš kontakt se tím trochu omezil, přesto jsme o sobě neustále věděli. Navíc pokud jsem s něčím potřebovala pomoct či poradit, byl vždy nápomocen. Bylo to zkrátka přátelství vybudované na pevných základech, takové, kterému se říká „na celý život“. Až nyní si vlastně uvědomuji, jak přesný tento termín v našem případě byl.
Dar na rozloučenou
Byly to pro mě tenkrát velmi smutné Vánoce. Nic mě nebavilo, nic mě netěšilo. Jen jsem neustále brečela a pořád dokola se sama sebe ptala: „Proč? Proč právě Miloš?“ Je hrozné si uvědomit, že svého kamaráda, s nímž vás pojí tolik vzpomínek, už nikdy neuvidíte. Ta bolest byla nepopsatelná. Moje rodina už ze mě byla nešťastná. Mé lítostivé stavy se pochopitelně přenášely i na ni. Po několika dnech utápění se ve smutku jsem najednou nabyla dojmu, že má rozbolavělá duše potřebuje změnu a ucítila jsem nutkavou potřebu zajít si vyčistit hlavu do nedalekého lesoparku.
Vzala jsem tedy na vodítko naše dva psy a vydala se procházkou po okruhu, který s nimi chodím každé ráno, a tudíž ho důvěrně znám. Zatímco doma jsem se pohybovala jak mátoha, venku mě překvapil jistý krok a nenadálý příliv energie. Nad tím zjištěním jsem se snad i pousmála. Když v tom jsem najednou před sebou uviděla na zemi ležet zlatý řetízek s přívěskem andělíčka.
Hleděl přímo na mě
Řetízek ležel ve sněhu rozprostřený jako na figuríně v klenotnictví a andílek s roztaženými křídly koukal přímo na mě. Navíc karabinka řetízku byla zapnutá, takže z krku šperk nikomu spadnout nemohl. Za celý svůj život jsem nikdy nic nenašla a najednou tohle! Byla jsem si stoprocentně jistá, že je to vzkaz od něho. Chtěl mi vzkázat, že mě má pořád rád a že na mě nezapomene.
Klid na duši
Řetízek jsem si hned pověsila na krk, vzhlédla k nebi a s Milošem se naposledy rozloučila. Od té chvíle se v mé duši rozlil klid a s jeho smrtí se mi díky tomuto zážitku vyrovnává mnohem snáz. Rodina mě má za blázna, ale ať si říká, kdo chce, co chce, zázraky se dějí. Já na ně věřím.
Zdroj: vlasta.cz
