Chudinky manželky králů byly vybírané podle toho, který kus země s sebou přinesly, a taky podle toho, která měla dost široké boky, aby mohla porodit nejmíň jednoho dědice. Koneckonců jsme to viděli i na příkladu Charlese a Diany. Ta měla porodit dalšího krále a náhradníka, tak jakýpak středověk. Ale u nás krále nemáme, tak byste to nečekali. Taky by žádná holka neměla doufat, že dostane za muže prince. Já jsem doufala a byla přesvědčená, že jsem jednoho potkala. Slušně vychovaný, dobře oblečený, voňavý, s kulturními zájmy a v sexu trpělivý. Nemohla jsem si přát nikoho lepšího, když jsem Jindřicha potkala. I to královské jméno se k němu hodilo. Seznámili jsme se v kavárně v budově vysoké školy, kam jsme chodili na čaj. Já si ho všimla párkrát předtím, líbil se mi, a pak se jednou zeptal: „Máš tady volno?“ Jistěže jsem měla.

Stendhal jako dohazovač

Na hromádce jsem měla položené dvě knihy, jednu, co jsem zrovna studovala, a druhou, co jsem si četla pro radost. Starého dobrého Stendhala, vyšel už z módy, ale já byla romantická, a tak mě jeho Věznice parmská bavila. „Máš tady Stendhala, cos od něj ještě četla?“ Nic, hluboce jsem se zastyděla. „Člověk se může opřít pouze o to, co je pevné. To je můj oblíbený citát, z románu Červený a černý,“ usmál se a já zjihla. Ten citát jsem znala, ale nevěděla jsem, že to je stejný autor. „Mám rád ještě jeden, ale ten se ti líbit nebude,“ rozesmál se. „Udělal bych pro blaho lidu všechno, ale myslím, že bych raději polovinu každého měsíce strávil ve vězení než s lidmi v hospodě.“ Rozesmála jsem se taky.

Odešli jsme z kavárny společně a ten den jsme spolu začali chodit. Pozval mě pak na čaj, že mi přinese svoji oblíbenou knížku. Byl to životopis Napoleona. „Já vím, že je to divná osobnost, ale mě fascinuje, jak je rozporuplný.“ A mě zase fascinoval Jindřich. Já jsem se mu líbila taky, náš vztah pokračoval rychle. Za dva měsíce mě pozval domů, že mě chce poznat jeho máma. Byla milá, žila sama s Jindřichem v docela velké vilce, krásně zařízené. Nemohla jsem uvěřit svému štěstí, zvlášť, když řekla: „Nebojte, Jindra má vlastní byt, nečekám, že jeho přítelkyně bude bydlet se mnou.“ Co by mi mohlo chybět? Po schůzce s maminkou mě Jindra pozval i k sobě do bytu a začali jsme spolu spát. A za měsíc mě požádal o ruku: „Já vím, že je to brzo, ale když vím, že chci být s tebou, tak na co bych měl čekat?“

Nejlepší podmínky od tchyně

Naši sice vrtěli hlavou, že se do manželství vrhám po hlavě, ale použila jsem jeho argument: když vím, že chci být s ním, tak na co bych měla čekat? „Já myslím, že byste spolu měli chvíli bydlet,“ soudila máma. „Ty jsi ohromně romantická, to máš z těch knížek, ale život se podle knížek nepíše.“ No, říct jsem si nedala, a ještě před svatbou zjistila, že jsem těhotná. Oba jsme byli blahem bez sebe a jeho máma taky. Kdybych cokoli potřebovala, stačí říct, všechno zařídí, zná doktory, domluví porodnici, nakoupí, uvaří. Žádná těhotná kamarádka neměla lepší podmínky.

„Víš co, bude nejlepší, když se na poslední měsíc nastěhujeme k mámě,“ navrhl Jindra. On není věčně po ruce, a kdybych něco rychle potřebovala, máma to zařídí. Dostali jsme ložnici, ona se přemístila do menšího pokoje, a musím říct, že mě nijak nerušila, všímala si svého, jen vařila i pro mě. Po porodu bylo logické, že se tam zase vrátíme, všechno vybavení pro miminko tam Jindra převezl, protože přece v šestinedělí potřebuju ještě víc péče. Nebránila jsem se, nadšená babička okamžitě jezdila s kočárkem a v péči o chlapečka mě skoro nahradila.

Celkem brzy jsem se ale dala dohromady natolik, že jsem chtěla do našeho bytu. „Nemůžeme tady mámu pořád otravovat,“ namítala jsem. Ale Jindra mě ujišťoval, že takhle je to v pořádku, že ji vůbec neotravujeme. Pak jsem naše nastěhování nadhodila i před ní, a odpověď zněla stejně. Vůbec ji neotravujeme, kampak bychom spěchali, místa je tady dost. Byla jsem vděčná, a tak jsem moc neodporovala, ale po půl roce jsem to už myslela opravdu vážně. Překvapilo mě, jak z toho byl Jindra otrávený. Prý by to bylo od nás nevděčné, teď se odstěhovat, když už si máma na chlapečka tolik zvykla.

Překvapivé tajemství

Trvala jsem ale na svém a opravdu se mi podařilo, že jsme se vrátili do svého bytu. Jindra mezitím nastoupil do práce, ve které měl docela velkou volnost, a tak že prý si každé odpoledne vezme malého na starost, a já se můžu doma vyspat, když jsem celé noci vzhůru. On že se do práce zase vrátí večer a všechno dožene. Byla jsem ráda, že to tak nastavil, připadalo mi to od něj ohleduplné, ale jen do té doby, než jsem se jednou odpoledne vydala koupit boty a ve městě ho potkala bez kočárku. Seděl v kavárně s nějakým mužem, zabraný do rozhovoru. „Musel jsem rychle na schůzku, tak si malého vzala máma,“ vysvětloval, když jsem ho přišla ke stolu pozdravit. Byl evidentně zaskočený, že mě tam vidí. Znělo to úplně logicky, ale přesto mi to začalo vrtat hlavou. Není to náhodou tak, že chlapečka vždycky odveze k babičce a potom má volné odpoledne a pak i večer? Nesedělo to sice do mojí představy ideálního manželství, ale rozhodla jsem se to zjistit.

Pochopitelně to tak bylo. Na tom by ale vlastně nebylo nic divného, byl by to prostě jenom podvod, jaké se v manželství dělat nemají, ovšem někdy asi dělají. Když jsem ho však příště sledovala, přišla jsem na to, že se zase sešel s tím mužem. Strávil s ním odpoledne a šli někam do bytového domu, kde byli dvě hodiny. Další den byl sice s naším chlapečkem, ale pak zase s tím mužem. Neznala jsem ho. Večer jsem se zeptala a dostala odpověď, že to je důležitý zákazník, se kterým projednává pojistku. Jsem sice romantická, ale ne na hlavu padlá. Příští týden jsem ho sledovala zas, šel do stejného domu. Možná vám už je pointa jasná. Můj bývalý manžel je homosexuál, což bych mu samozřejmě nijak nevyčítala, kdyby si mě ale s plným vědomím nevybral jako pouhou odnositelku dítěte. Brečel a tvrdil, že na něj matka naléhala, aby měl kvůli ní dítě, i když to o něm věděla, a že věřil, že žít se ženou dokáže. Zjistil, že to nedokáže, a je prý mu to líto. Já se snažím mít pro něj pochopení, ale je to podle mě podvod. Nejvíc se zlobím na tchyni, která ho k tomu donutila. Mám velký problém jim chlapečka dávat a dělám to jenom kvůli němu, aby měl tátu a babičku. A na prince už rozhodně nevěřím.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články