Moje rodina si tak nějak už navykla, že nemá cenu mi kupovat pokojové rostliny. Ani ty pro úplné pěstitelské začátečníky či zaměstnané majitele. Zahubím totiž i to nezahubitelné. Dodnes si pamatuju, jak mi do nového bytu před lety maminka přinesla dárek v podobě fialového bramboříku v ozdobném květináčku, a já ho po pár týdnech suchý jako troud vyhazovala.
Stejný osud potkal i kávovník od mého tehdejšího přítele, ostatně s naším vztahem to dopadlo stejně jako s kávovníkem. Holt jsem málo zalévala i naši lásku, těžko říct… Nevalný osud ale čekal na všechny pokojové rostliny, které se kdy ocitly v mojí přítomnosti, a tak jsem se rozhodla jim vyhlásit stopku. Prostě jsem špatná pěstitelka a tak nemá cenu vraždit další zeleň, a to i přesto, že se mi jako bytový doplněk velmi líbí. Jsem poměrně zásadový člověk, takže jsem se svého rozhodnutí držela. Až do jednoho osudného dne…
Tajemná babička
Vracela jsem se domů z práce po ne zrovna vydařeném dni, a protože moje lednička zela prázdnotou, rozhodla jsem se zajít ještě do obchodu. Vzala jsem to přes náměstí, kde byly zrovna nějaké trhy. Když jsem míjela poslední stánek, uslyšela jsem, jak na mě někdo volá.
„Slečno, kupte si kytičku!“ Neměla jsem náladu se s nikým vybavovat, ale uznávám, že mě celkem pobavilo, že si stařenka, která za chatrným pultíkem seděla, vybrala z celého davu lidí zrovna mě.
Pár kroků jsem se proto vrátila a s poděkováním odmítla. „Moc děkuji. Ale mně každá kytka uhyne. U mě se nemají dobře,“ usmála jsem se na ni a chystala se k odchodu. Babička mě ale zastavila, pak sáhla do krabice pod stolkem a podala mi malý květináč s kapradím. „Tu máte, slečno, vezměte si tuhle rostlinku. Nic za ni nechci. Ta je ode mě pro vás,“ pronesla tajemně.
Chvíli jsem na ni civěla a nevěděla, co říct. Na stařence bylo ale cosi zvláštního, něco, co mi nedovolilo ji odmítnout. Vzala jsem si tedy kapradí a doma ho postavila v obýváku na komodu. Hned vedle jsem si pro jistotu připravila konvičku na zalévání, ale už dopředu jsem tak nějak tušila, že to má kytka spočítané.
Láska na obzoru
Jaké ale bylo moje překvapení, když mě i po třech týdnech na komodě vítalo sytě zelené cosi, co dokonce začalo narůstat na objemu! Po měsíci jsem plevel, jak jsem kapradině začala říkat, musela přesadit do většího. Po třech měsících jsem si pak byla jistá, že tahle rostlina bude první, která to se mnou vydrží.
Měla jsem z toho takovou radost, že jsem se oné stařence chtěla pochlubit. Zjistila jsem si proto, kdy budou ve městě opět trhy a doufala, že se tam se svým stánkem objeví. A opravdu se tak stalo.
Její roztřesený pultík stál na stejném místě jako tenkrát. Když jsem jí svoji historku vzrušeně vyprávěla, jen spokojeně pokyvovala. A pak se mě zeptala na zdánlivě nesouvisející věc: „Jste zamilovaná?“ Otázka mě trochu zarazila, ale odpověděla jsem: „Ano, jsem. Nedávno jsem někoho potkala a cítím, že tentokrát by to mohlo konečně vyjít.“
Všechno se vším souvisí
Babička se rozesmála na celé kolo a pak jen dodala: „Tak už víte, proč vám kytička tentokrát neuschla? Sama jste si teď odpověděla. Je to kapradí lásky. Pečujte o něj stejně jako o své štěstí. Rostliny jsou vnímavé, poznají, když jste šťastná.“ Hleděla jsem na ni s otevřenou pusou, ale vlastně mi to dávalo smysl. A dává i nadále. S Romanem jsme spolu letos už pátým rokem a o naši kapradinu lásky pečujeme stejně, jako o náš výjimečný vztah.
Zdroj: vlasta.cz
