Děti si vzala na starost babička a já konečně vyrazila na měsíc do Luhačovic. Pracovala jsem v sociálních službách, a i když mi bylo teprve čtyřicet, měla jsem velké problémy se zády. Ve své práci jsem potřebovala být fit, tak jsem uvítala, že jsem konečně ty „křížkové“ dostala. Nemohla jsem se dočkat, až si na chvíli odpočinu od všech starostí a bolestí.
Nedalo se odolat
Byla jsem v lázních asi čtyři dny, když jsem si všimla, že při snídani i večeři po mně neustále pokukuje muž asi o patnáct let starší než já. Nikdy jsem neuměla moc flirtovat, takže jsem pokaždé spíše sklopila oči. Ale pak byl jeden večer ve společenské místnosti koncert, po kterém následovala volná zábava. Seděla jsem a povídala si se svou spolubydlící, když tu přede mnou stál on. Tmavé vlasy protkané šedinami, hollywoodský úsměv. „Půjdete si zatančit?“ zeptal se mě a já kývla. Líbil se mi, dokonce moc.
Tři týdny štěstí
Od toho večera se z nás stala nerozlučná dvojka. Procedury jsme tedy neměli společně, ale všechen čas, který byl mezi nimi, jsme byli spolu. Chodili jsme na dlouhé procházky, vyrazili jsme si na výlet, chodili jsme do blízké kavárničky na kávu a zákusek. Netrvalo dlouho a zamilovala jsem se do něj až po uši. A zdálo se, že je to oboustranné. Byl vdovec, měl už velké děti, takže jsem si nemusela připadat jako rozvracečka rodiny. Pepa se choval jako gentleman a já byla ztracená. Tohle jsem totiž nikdy nezažila. Samozřejmě došlo i na sex, i když jsme se trošku báli a smáli se, abychom neskončili jako v té komedii Ten svetr si nesvlíkej s Petrem Nárožným.
Těžké loučení
Měsíc mého pobytu v lázních utekl jako voda, Pepovi též a oba jsme se chystali domů. Pepa žil v malém městečku v Českém ráji, já nedaleko Mostu. Když jsem si balila kufr, napadlo mě, co bude dál. Budeme se vídat, i když bydlíme tak daleko od sebe? Bude to Pepa vůbec chtít? Loučení bylo emotivní, nepodařilo se mi situaci zvládnout, takže jsem se rozplakala. Ani Pepa nevypadal, že se mu bude odjíždět snadno. „Neboj, Hani, budeme se často vídat, budeme si volat,“ šeptal mi do uší a konejšil mě.
Související články
Osudové rozhodnutí
Asi tři měsíce jsme si takhle volali, psali, několikrát jsme se viděli na neutrálním místě. Bylo mi to zpětně trošku divné, proč nemohl přijet on k nám? Bylo mi s ním ale dobře, a když se mě jednou zeptal, jestli se za ním přestěhuji, dojalo mě to opět k slzám. „Hani, budu moc rád, když budeš bydlet se mnou. Místo tam najdeš, už jsem se informoval. Budeme mít krásný život.“ Ano, ano, samozřejmě že s tebou budu chtít žít, honilo se mi hlavou. „Mohli bychom se přistěhovat na začátku léta, před prázdninami, aby šly děti už do nové školy u tebe,“ řekla jsem Pepovi. V tu chvíli mu zamrzl obličej. Po chvíli mi ale řekl, že pozvání platí jen pro mě, cizí děti u sebe nechce. Ani když jsou moje. Buď k němu přijedu sama, nebo vůbec.
Čas se nedá vrátit
Nechala jsem si týden na rozmyšlenou. Vůbec dnes nechápu, proč jsem se vůbec rozmýšlela. Bože, děti jsou moje krev, patří ke mně, a pokud mě někdo chce, tak i s nimi. Jenže já byla jak opilá láskou, jako kdybych si vzala nějakou drogu. Probírala jsem to se svou mámou, která mi sice řekla, že se o děti postará, ale že dělám velkou chybu. Jendovi bylo deset, Haničce osm. Kam jsem dala rozum, nechápu. Po týdnu jsem Pepovi zavolala, že tedy souhlasím, přijedu za ním bez dětí a začnu s ním nový život. Děti nejprve nechápaly, co jim říkám, a když jsem viděla jejich oči plné slz, měla jsem sto chutí to zrušit. Bohužel jsem to neudělala.
Související články
Bez dětí to nebyl život
Přestěhovala jsem se do domku Pepy a začala žít partnerský život, který jsem vlastně nikdy pořádně nežila. Nebylo to lehké, Pepa byl dost velký skrblík a ani s jeho dvěma dcerami jsem neměla moc dobré vztahy, i když jsem se snažila. Jenda a Hanička rostli jako z vody, vídali jsme se jednou za měsíc, ale vždy jsem jela já za nimi. Pepa je vidět nechtěl. Ale já už nechtěla žít sama, zvykla jsem si, v nové práci se mi líbilo. Čas letěl jak bláznivý, bohužel můj útěk za láskou se podepsal na psychice mých dětí. Když jsem za nimi přijela, odstrkovaly mě a měly mi to pořád za zlé. Chyběly mi, ale nenašla jsem odvahu od Pepy odejít. Vlastně jsem se ho ani nikdy nezeptala, proč moje děti u sebe nechce.
Smrt a konec iluzí
Žili jsme spolu přes dvacet let a děti už měly svoje rodiny. Ani svá vnoučata jsem skoro nevídala, jako bych neexistovala. Za celou dobu mě Pepa ani nepožádal o ruku, zřejmě nechtěl, abych po něm náhodou něco jednou nedědila. Když dostal v pětasedmdesáti infarkt a zemřel, stalo se to, před čím mě kdysi dávno varovala i moje máma. Nebyli jsme manželé, a zákon pojem druh a družka vůbec nezahrnuje, pokud jde o dědictví. To, co jsme si za těch dvacet let našetřili, spadlo do kapsy Pepovým dcerám. Hned, jak to šlo, mi obě řekly, ať se okamžitě vystěhuju z jeho domku, že mě tam nechtějí. Byla to facka, jakou jsem nečekala, ale asi jsem měla.
Skončila jsem sama jako kůl v plotě. Moje děti mi řekly, že nevidí důvod, proč by mi teď měly pomáhat, když jsem je před lety opustila a dala přednost lásce. Vlastně se nedivím. Chci jen říct, že čas se bohužel nedá vrátit zpět, ale pokud je někdo v podobné situaci, jako jsem byla já, radím mu: Nedělejte to a neobracejte se zády ke svým dětem. Budete toho litovat, jako toho lituji já.
Zdroj: vlasta.cz