Matčina rodina byla více nábožensky orientovaná. Naopak dědeček z otcovy strany, bývalý legionář, se po svém návratu z ruského zajetí rozhodl vyškrtnout členy své rodiny ze židovské obce. Byli nadále evidováni jako bez vyznání a bez příslušnosti k židovské obci.


Otec pamětnice se později nechal pokřtít díky známému farářovi, který zfalšoval matriky. Stejně tak dal v roce 1939 pokřtít i šestiletou dceru. Ačkoli před válkou uvažovali o emigraci, nakonec k ní z různých důvodů nedošlo. Po zavedení norimberských zákonů tak byla rodina Pilných takzvaným smíšeným manželstvím Židovky a nežida a z Lidušky se stala navzdory křtu míšenka. To bylo pro jejich osud za války rozhodující.


Nebyla jsem k utišení

Liduška stačila ukončit pouze první třídu školní docházky, poté byla ze školy jako míšenka vyloučena. V prosinci 1942 čekala většinu židovských obyvatel Pardubic deportace do ghetta Terezín.


Deportaci předcházela registrace Židů, k níž se musela dostavit rodina Pilných i rozvětvená matčina rodina Grotteova. Lea Skácelová s dojetím popisuje registraci: „Nás do transportu nepovolali, chránila nás obec jakožto ‚árijce‘. Ale babičku, které bylo 81 let, a všechny další příbuzné čekal transport do Terezína. Tehdy jsem brečela, že pojedu s ní, a nebyla jsem k utišení celou cestu domů, plakala i matka a otec byl naprosto zdrcený.“


V prosinci 1942 odjela do Terezína většina pardubických Židů. V březnu 1943 si pro otce přišlo gestapo, pamětnice uvádí, že se pravděpodobně přišlo na falešný křestní list a že patrně někdo udal faráře, který matriku přepsal. Otce odvedli a za nějakou dobu dostala matka s Liduškou předvolání, že se mají obě dostavit do Prahy.

Dcera mu zemřela na záškrt

Došli do domu v Haštalské ulici, který patřil židovské obci. Na skupinku několika dospělých žen a osmi dětí tu čekali dva úředníci židovské obce, muž a žena, dále dva uniformovaní příslušníci SS a jeden německý civilista. Tam jim oznámili, že ženy budou odvezeny na Hagibor, kde budou pracovat, a děti zůstanou v témže bytě v Haštalské ulici, kde je pro ně připraven pokoj, jako v dětském domově. „Najednou jedna z matek rozrazila ty dveře, kde měl být náš pokoj. Nebylo tam vůbec nic. Strašně zaúpěla a vrhla se z okna. Nikdo se nezmohl na žádnou reakci, pouze německý civilista zařval na uniformované esesáky a poslal je ven za ní,“ popisuje pamětnice.


Další události se také odehrály velmi rychle. „Němec si mě zavolal k sobě, ukázal mi fotografii nějaké dívky. Řekl mi, že to je jeho dcera, která zemřela před nějakou dobou, a že on nechce, abych zemřela i já. Zeptal se mě, zda mám kam jít. Duchapřítomná maminka odpověděla, že můžu jít k Růže, naší bývalé služebné. Já jsem ale řekla, že nikam sama nejdu. Zeptal se mě tedy: ‚Pokud pustím i ty další, půjdeš pak?‘ Věděla jsem, že musím říci ano. Nato ten úředník rychle nám všem osmi dětem strhal hvězdy, dal nám peníze na cestu, vyzval dva úředníky ze židovské obce, aby nás odvedli na nádraží a podle instrukcí matek posadili do vlaku. A tak to i bylo.“


Skrývala se po zbytek války

Liduška se tedy vrátila do Pardubic, kde se jí ujala bývalá služebná Růža. Není zřejmé, zda z vlastního rozhodnutí nebo po poradě s někým jiným, ale rozhodla se, že bezpečnější bude dívku schovat. Po několika dnech ji svěřila evangelickému faráři, který desetiletou dívku umístil do rodiny, která ji ukrývala. Liduška tak vystřídala čtyři nebo pět rodin evangelíků v okolí Holic.


O rodičích měla kusé zprávy díky vzkazům od faráře, které jí předávaly rodiny – věděla, že otec je v pracovním táboře a maminka je doma v Pardubicích. V rodinách evangelíků na statcích zůstala do jara 1945, kdy ji převezli na infekční oddělení nemocnice v Pardubicích, které díky tamnímu lékaři, dr. Řehořovi, také sloužilo jako úkryt různým osobám. V nemocnici zůstala do konce války, prodělala tam záškrt a další onemocnění, ale brzy se setkala s rodiči.


Přežili i rodiče

Tehdy se dozvěděla podrobnosti o rodičích – matku v dubnu 1943 po dvou dnech z Hagiboru pustili, protože měli podezření na tuberkulózu, a další dva roky se schovávala doma. Velmi jí pomohla služebná Růža a další sousedé z domu. Otce navzdory zvěstem o vězení v Německu z vyšetřování na gestapu propustili, vrátil se do obchodu a později byl internován v táboře pro nežidovské partnery ze smíšených rodin v Postoloprtech, odkud před evakuací tábora utekl a přidal se k partyzánům v okolí Trhové Kamenice, odkud pocházel.


Rodina Pilných tedy válku nakonec přežila, ovšem 37 členů nejbližší rodiny paní Skácelové bylo zavražděno. Pamětnice s bolestí přiznává, že se s válečnou zkušeností nikdy nevyrovnala: „Mívám sen, že se celá rodina sejde u babičky na oběd a nikdo, nikdo nemusí nikam odjíždět,“ uzavírá paní Lea Skácelová.


Po válce vystudovala Lea gymnázium, kde v roce 1952 maturovala, od roku 1953 studovala na pedagogické fakultě v Praze. Paní Lea Skácelová je členkou organizace Hidden Child. Žije v Praze a aktivně se podílí v boji proti Parkinsonově nemoci (viz: https://www.spolecnost-parkinson.cz/kluby/praha1/o-klubu/)

Podpořte Paměť národa

Podpořte Paměť národa


Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Přispět můžete také na novou aplikaci Paměť národa, která přinese více článku a videí do vašeho mobilního telefonu. Více na https://podporte.pametnaroda.cz.