Vlastně mi nic nechybělo. Měla jsem dobrou práci, postupovala na kariérním žebříčku a viděla, že si mě kolegové váží. Plat byl dobrý, dokonce se mi podařilo zažádat si o výhodnou hypotéku a koupila jsem si dvoupokojový byt v dobré čtvrti nedaleko centra.
Jenže ačkoli jsem byla většinu času spokojená a šťastná, tak mi přece jen něco chybělo. A občas se to připomínalo. Třeba kolem Vánoc, ještě víc na silvestra a samozřejmě kolem svátku sv. Valentýna, i když jsem ho ostentativně přehlížela. Chyběl mi přítel. Partner, chlap, moje druhá polovina.
Kamarádky se postupně vdávaly nebo měly dlouholeté vztahy. Mnohé z nich už měly děti a každé naše plánování společných víkendů u čím dál sporadičtějších posezení u vína končilo větami: „No to se budu muset domluvit s Milanem“ nebo „My už ale v tento termín pojedeme s rodinou k moři“ či pouhé „Hele, to fakt nemůžeme“. To mě štvalo asi nejvíc. To se proboha nemohou utrhnout na dva víkendy v roce, říkala jsem si dotčeně cestou domů, do bytu, kde na mě čekalo maximálně pár sukulentů v květináči. A v mobilu nepřijatý hovor od mámy.
Nebylo to tak vždycky. Taky jsem randila a samozřejmě, že jsem měla i dlouhodobé vztahy. Ten poslední dokonce skončil bezmála manželstvím. Tehdejší partner mě ale zradil, ošklivě a bolestně, nemá smysl se v tom vrtat, každopádně mě to na dlouhý čas z romantických vztahů zcela vyléčilo. Tehdy mi bylo třicet a až na prahu čtyřicítky jsem si najednou začala uvědomovat, že takhle žít nechci.
Tak si někoho najdi!
Inspirovala mě kamarádka ze základní školy, již jsem potkala, když jsem jela na návštěvu k mámě, a která mě vytáhla na rychlé kafe u supermarketu. Během jednoho cappuccina z automatu jsme si vylíčily těch zhruba pětadvacet let, co jsme se neviděly, a ona se pak bezelstně zeptala: „A proč ty jsi vlastně sama? Vždyť si někoho najdi, ne.“ Takhle jednoduše. Někdy stačí úplně banální impulz.
Proč jsem vlastně sama? Vždyť bych si mohla někoho najít, říkala jsem si celou cestu domů, a sice jsem nad tím pak mávla rukou, ale stejně mi to dál vrtalo hlavou. Končila zima, parky začaly pučet zelení, všude samý modřenec, tulipán a krokus a já si řekla: „Tak už dost! Tohle jaro se konečně zamiluju,“ vzpomíná Jarka, když vypráví svou životní situaci před pěti lety.
„Něco takového si člověk samozřejmě nemůže poručit jen tak na povel,“ dodává dvaačtyřicetiletá obchodní konzultantka. „Myslela jsem to ale tak, že znovu otevřu oči a později třeba i srdce,“ popisuje svůj příběh. Rovnou můžeme předeslat, že příběh s dobrým koncem, Jarka nedávno se svým přítelem oslavila čtyři roky od prvního rande.
Neschovávejte se
Otevřít oči nemusí být tak těžké. Stačí se přestat schovávat, třeba za displej telefonu. Schválně se někdy podívejte v tramvaji, v autobuse nebo ve vlaku na své spolucestující. Naprostá většina z nich nebude „vědět“ o tomto světě, bude sedět s očima přilepenýma na displej svého telefonu a mnozí z nich navíc ještě se sluchátky na uších, aby odpojení od reality bylo dokonalé. Jasně, v určitém věku – a z vlastní zkušenosti bych dodala – že téměř v jakémkoli věku, je těžké narazit na potenciálního partnera jen tak na ulici. Byť stát se to může.
Jarka ho nakonec nepotkala na ulici, ale o pár metrů výš nad zemí. „Celý život jsem chodila ráda do hor a snila, že bych i lezla po skalách, jenže mi chyběla parta podobně zaměřených lidí. A čím jsem byla starší, tím se mi ten sen vzdaloval,“ popisuje. Jednou ale musela na jeden úřad a všimla si poutače zvoucího na nedalekou umělou lezeckou stěnu. „Měla jsem chvíli čas a bylo tam napsáno, že mají i kavárnu, tak jsem se šla podívat,“ říká s tím, že místo ji okamžitě nadchlo.
Na nástěnce si všimla, že pořádají kurzy lezení a „ani nevím, jak se to stalo, už jsem stála u pokladny a registrovala se“. Jarka začala chodit na stěnu nejprve do individuálního kurzu, pak do společného a časem už na stěnu chodila sama a lezla na navijácích. Chodila pravidelně každé úterý a po čase už se zdravila s ostatními „úterníky“, především s dalším jedním solitérem, rozvedeným Martinem. „No a po čase slovo dalo slovo a jednou jsme si po lezení zašli na pivo, začali si povídat a zjistili, že nás toho společně baví mnohem víc,“ usmívá se Jarka, která díky Martinovi získala i dvě nevlastní děti, s nimiž se vídají ponejvíce o víkendech nebo prázdninách. O vlastním dítěti už vzhledem k věku příliš neuvažuje.
Zdroj: Vlasta č. 20/2023