Je mi třicet osm let a jsem vdaná. Zatím ještě vdaná. Rozvod je na spadnutí a myslím, že to půjde rychle. Děti nemáme a o majetek se soudit nehodlám.

Máma byla můj nejbližší člověk, dala mi život a sama mě vychovala. Táta umřel, když mi byly tři roky, a „náhradníka“ si máma domů nepřivedla. V pětadvaceti jsem se vdala a s mužem jsme se nastěhovali do mého rodného domku. Máma si Ondru oblíbila a bylo to vzájemné. Žili jsme spokojeně, jen děti nepřicházely, ale nakonec jsme se s tím smířili.

Před pěti lety máma onemocněla rakovinou. Zvládla operaci i chemoterapii, věřila, že se uzdraví, ale za dva roky se nemoc vrátila. Metastázy zasáhly další orgány a na řadu přišla paliativní léčba.

Nechtěla jsem mámu odložit do žádného zařízení pro „terminálně nemocné“ pacienty. Má-li přijít smrt, ať na ni máma čeká doma, mezi svými. V práci mi vyšli vstříc s polovičním úvazkem, takže jsem se o ni mohla starat. Držela jsem ji za ruku, když umírala. Manžel mi byl velkou oporou. Zařizoval všechny praktické záležitosti kolem pohřbu, dokonce i nakupoval a vařil, což nikdy dříve nedělal. Postupně jsem se smiřovala s máminým odchodem, měla jsem přece Ondru. A náš život půjde dál.

Asi po půl roce za mnou Ondra rozpačitě přišel. Že prý mi musí něco říct. Ty dva roky, co jsem se starala o umírající mámu, pro něho byly těžké, vždyť jsem se mu skoro nevěnovala. Útěchu nalezl u jedné mladé ženy, která ho tak vroucně utěšovala, až z toho otěhotněla. Ondra je zodpovědný, se mnou se rozvede a ožení se s matkou svého dítěte. Je mu to všechno moc líto.

V tu chvíli jsem necítila ani hněv, ani lítost. Všechny emoce ve mně zamrzly. Proč mi to Ondra neřekl? Mohli jsme náš vztah zachránit. Nebo už se schylovalo ke konci mnohem dřív? Jsem zpátky v práci na plný úvazek a vysedávám tam i po pracovní době. Doma mě vítají jenom stíny.

Bára, Znojmo

NÁZOR PSYCHOLOGA: PhDr. Petr Šmolka

Vážená paní, milá Báro,

nahrnulo se toho na vás příliš. Připusťme ale, že i na vašeho manžela toho bylo hodně. Dělal, co mohl, snažil se pomáhat, právem se asi cítil být tak trochu na vedlejší koleji. Ptáte se, proč vám o svých pocitech neřekl? Třeba vám jen nechtěl přidělávat starosti, měla jste jich i bez toho už požehnaně. Třeba by si připadal jako vztahový barbar – vám tady umírá maminka, a on si stýská, že se mu málo věnujete! V podobných situacích se bohužel nějaká ta „utěšitelka“ často najde.

Perspektiva vztahu vašeho muže s jeho utěšitelkou je přinejmenším hodně sporná. Pokud vám váš muž za to stojí, pak byste mu neměla jeho jednání vyčítat a dělat nějaké nevratné změny. Ať si to s ní nějakou chvíli zkusí. Ať zatím odejde, a tak po půl roce se spolu rozhodněte, co dál. Třeba jej budete mít v dárkovém balení už nazpět doma.

Zdroj: časopis Květy

Související články