Takže sedmdesátá léta. Moje máma byla oběť táty, ambiciózního muže, který ji těhotnou vyháněl z bytu.
„Rušíš mě, musím se soustředit, dělám vysokou školu!“ říkával jí. Zoufale potřebovala lidi, kteří by ji milovali, lépe řečeno, kteří by jí dali pocit, že je milovaná. Potkala je na ulici, oslovili ji a ten pocit jí dali. Okamžitě jim propadla. Stala se členkou společenství, kterému já říkám sekta. Možná si myslíte, že sekta jsou ti, co žijí odděleně za vysokou zdí, ale tak to být nemusí. Můžete je potkat v parku, kde se ptají třeba na to, jak znáte bibli.

Objevily se strach a úzkost

Na setkání s nimi mě máma brala od narození. Tenkrát byly podobné sešlosti zakázané, a tak přicházelo nejvýš deset lidí. Časopis, který se tam tajně četl, měl podobu ofocených papírů. Pro malé dítě bylo takové čtení strašidelné. Z vyobrazení konce světa, Armagedonu, jsem měla noční můry. Ale horší bylo, že víc než o boží lásce se na shromážděních mluvilo o útocích démonů. Moje maminka byla citlivá a úzkost a strach ji začaly ničit. Nešťastné manželství tomu dodalo a propadla těžkým depresím. Jenže mluvit se o tom nesmělo, jelikož podle pravidel společenství jsme se museli projevovat jako nejšťastnější lidé na světě.

Modlila jsem se k Bohu

Realita byla však taková, že bývala strachy celé dny zavřená ve skříni a otec mě za ní posílal, abych jí pomáhala. V noci pak mívala úzkosti ještě větší. Hledala, v čem by mohl být ukrytý ďábel, vyhazovala z okna moje pohádkové knížky, vytrhávala z bible symboly kříže. Podle lidí kolem nás byla totiž katolická církev s ďáblem spolčená. Bylo to k zbláznění. Naučila jsem se modlit k Bohu, to mi přinášelo úlevu. Ve snech mě pak pronásledovaly zlé síly, které bojovaly se sílami dobra.

Často jsem marodila, teprve pak jsem cítila lásku

Věděla jsem, že člověk má duši, ale v to lidé, se kterými jsme se stýkali, nevěřili. A tak jsem musela žít dvojím životem. Ve škole jsem se ovšem pořád učila výborně, byla jsem vzorné dítě, jenom často nemocné. Proč? Protože jsem viděla, že si mě rodiče víc všímají, když mi není dobře. Od té doby vím, že svou myslí můžeme čarovat a vytvářet události. Spousta lidí to dělá nevědomě, ale já jsem si sama uměla vyvolat třeba horečku.

Pocit lásky od lidí přišel ale z nečekané strany: od babiček, které jsme potkávali při kazatelské službě. Já žádnou babičku, která by mě rozmazlovala, neměla, a tam se jich našlo hodně. Milovala jsem praskající oheň v kamnech a dobroty, co babičky upekly.

Z táty se stal fanatik, přátelil se s mužem, který mě zneužíval

Táta byl zpočátku nevěřící, ovšem postupně se z něj stal fanatik. Máma si přála, aby se k ní přidal, myslela, že bude laskavější. Zmýlila se, bylo to právě naopak. Začal dělat ve společenství kariéru. Spřátelil se tam s mužem, který dětem vyprávěl o sexu, osahával je a svlékal. Na mě došlo také. Měla jsem tak špatný vztah s rodiči, že jsem jim to neřekla. Později ho ze zneužívání obvinila jiná dívka, jenže na tohle je tam pravidlo dvou svědků. Jak ale může být zneužívání přítomna třetí osoba, když se děje o samotě, a dítě zkamení, místo aby volalo o pomoc? Tak se všechno zamlčelo.

Skupina o všem věděla

Když jsem pak v dospívání chodila s klukem a chtěla mu dovolit sex, aby mě měl pořád rád, nešlo to. Dostala jsem záchvat paniky, celá se stáhla v křeči, stejně jako u toho zneužívání. A víte co? Lidé z naší skupiny se dozvěděli, o co jsme se pokoušeli, a označili mě za neslušnou. Řešili, jestli jsem ještě panna, vyptávali se, k jakým dotykům došlo... Zrovna oni, kteří kryli skutečného viníka!

Dopis na rozloučenou

Dalšího přítele jsem si našla ve společenství. Vzali jsme se v osmnácti, to byl můj způsob, jak jít za svobodou, jiný mě nenapadl. Ale byla jsem tak vycvičená k závislosti na rodičích i na společenství, že mi pět let trvalo, než jsem se odhodlala k odloučení. Napsala jsem dopis, že odcházím, a moji rodiče, kamarádi i ty milované babičky se se mnou museli přestat stýkat. Stala jsem se nenáviděnou. Ani mě nepozdravili, když mě potkali na ulici. Byla jsem plná vzteku na všechny, kdo se nechávají tak zotročit. Manžel nic nechápal, ani to, že nikdy nejsem šťastná. Nikdo mě nenaučil se radovat. Po pěti letech přišel rozvod, i když jsme už měli dvě děti.

Útěk do přírody i pět dětí na krku

Útěchu jsem hledala v duchovním světě. Sbírala jsem bylinky, utíkala do přírody, žili jsme s dětmi po chalupách, setkávali se s léčiteli. Přesto uvnitř mě zůstával hluboký smutek a otázky o smyslu života. V Jizerkách jsem potkala muže bez rodičů i bez domova. Mně bylo třicet, jemu dvacet, s ním jsem si konečně užila mládí, které jsem nikdy neměla. Sexuální trauma bylo pryč a z nás se stali spiklenci proti světu. Měli jsme další tři děti a bylo zákonité, že tak mladý kluk nezvládne velkou rodinu. Odešel za ženou ještě starší než já.

Jen zázrakem jsem neskončila na ulici

Rodiče mi nepomohli a tatínci výživné neplatili. Děti nikdy neměly hlad, ale žili jsme víc než skromně. Strašně mě bolelo, že děti nemohou prožívat dětství naplno a ti starší se za naši bídu stydí. Za jídlo jsem nabízela masáže, dodávala bylinky a vykládala karty. Občas jsem zašla do kostela, milovala přírodní kaple a studánky, učila se o raném křesťanství. Potkala jsem další muže, objevili se, s něčím pomohli a pak odešli. Všichni jsme byli zranění a nemohli se o sebe opřít. Zázrakem jsem se nestala bezdomovcem, ale bylo to velmi těžké.

Vrátila jsem se k bývalému zaměstnání, byla jsem pečovatelkou u ležících lidí. Mám dar empatie. Postižení i stařečkové mě milovali, ale já se dlouho nedokázala rozdávat, byla jsem příliš unavená. Pochopila jsem konečně, že si nemůžu svou hodnotu potvrzovat přes jiné lidi. Od sociálních služeb jsem přešla do školství a začala věnovat čas i sobě. Doma mám už jen dvě dcery a pořád se učím. Především to, jak žít v normálním systému, bez společenství. A také se učím, jak svojí myslí vytvořit klid. Dospěla jsem snad v ženu a můžu léčit tu malou bezbrannou holčičku v sobě.

Cesta k odpuštění sobě samé

Rodinu mi vytvářejí jen moje děti. Ony jsou s babičkou a dědou v kontaktu, bývá mi smutno, když si uvědomím, že já s nimi být nesmím. Ale jsou to pro mě cizí lidé. Rozum mi říká: „Oni taky hledali lásku a uznání a ve společenství ho našli. A k tobě se chovají fanaticky, aby o to nepřišli.“ Vím, že mi dali to nejlepší, co jim život dovolil, vychovali ze mě dobrého člověka. Pořád jsem se jim snažila odpustit, ale došlo mi, že musím odpustit hlavně sobě. Jsem teď vděčná za svůj život, byl bouřlivý, ale dovedl mě tam, kde jiní nebyli. Není možné všechno svádět na osud či špatné dětství, to naše rozhodnutí vytvářejí náš svět. Myslím, že pokud nás Bůh někdy bude soudit, tak podle toho, jak jsme dokázali odpustit nebo milovat a jak jsme se chovali k přírodě a dětem. Nebude mu záležet na tom, jestli jsme v nějaké církvi. Už věřím, že život může být radost.

Zdroj: časopis Vlasta