Začátek našeho vztahu začínal pohádkově. S Milanem jsme se brali zamilovaní, plní ideálů a společně plánovali budoucnost. Oba jsme si také moc přáli dítě. Proto netrvalo dlouho a na svět jsme přivítali dceru Janičku. Byl to doslova splněný sen. Protože jsme si ale s manželem nikdy nežili na vysoké noze, z finančních důvodů jsem s dcerkou zůstala doma jen nezbytně dlouhou dobu a poté opět nastoupila do práce. I tak jsme ale byli šťastní. Naše pohádka se začala kazit až ve chvíli, kdy mého muže propustili z práce.
Přišlo to jako rána z čistého nebe a oba nás to dost vzalo. Přesto jsem se snažila manžela v jeho situaci podpořit a slíbila mu, že všechno zvládneme. Dokonce jsem ho pobídla, ať si dá čas a v klidu si hledá nové zaměstnání. Na Milanovi byla vidět ohromná úleva. Každé odpoledne, když jsem po práci vyzvedla dceru ze školky a dorazila domů, jsem manžela zachytila přilepeného k monitoru počítače. Celé dny rozesílat životopisy musí být náročné, říkala jsem si, a ani jsem ho v jeho práci nechtěla rušit.
Jenže netrvalo dlouho a mně došlo, že zkoumání trhu práce není to jediné, co Milan na našem stolním počítači dělá. Jeho pozornosti neunikly počítačové hry. Zpočátku jsem to nijak nekomentovala, myslela jsem si, že se virtuální realitou jen odreagovává od psaní průvodních dopisů k reakcím na pracovní nabídky. Jenže když si Milan nové zaměstnání nenašel ani po půl roce a jeho chování vůči mně se začalo měnit, zpozorněla jsem. Začala jsem si všímat detailů.
Od desíti k pěti
Po čase začal manžel od monitoru vstávat už jen na večeři, během které jsem ho nezajímala ani já, ani Janička. Nebavil se, nekomunikoval. Velmi rychle jsem pochopila, že práci nehledá a momentální stav, kdy se celé dny jen válí doma v teplácích a střílí z kulometu na animované barevné postavičky na obrazovce, mu více než vyhovuje. Trápilo mě to. Tím spíš, že jsem Milana, ze kterého se postupem času stal domácí povaleč a nemakačenko, nepoznávala.
Nechal se ode mě živit a vůbec mu to nepřišlo divné. Úplně jsme se odcizili. Dokonce začal spát v obýváku na gauči, protože častokrát hrál hry dlouho do noci a přišlo mu zbytečné udělat těch pár kroků do ložnice. Janičku, která za ním dennodenně chodila a nosila mu hračky, jen hrubě odbýval. Hraní her pro něj bylo důležitější. Rvalo mi to srdce.
Kolaps
Cítila jsem se jako svobodná matka. Starost o domácnost a dceru byla jen a pouze na mně. Rodina i příbuzní byli na druhé straně republiky, nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Jednoho dne jsem se z toho kolotoče složila, už toho bylo na mě moc, a začala jsem brát antidepresiva. Vlastně jen díky nim jsem s manželem dodnes. Pomohly mi v mnoha situacích.
Například jsem si přestala brát osobně chvíle, kdy mi Milan jen suše oznámil, že teď s Janinkou na tři hodiny nesmíme do obýváku, protože na leteckém trenažéru poletí jakožto pilot živě do Barcelony. Zní to šíleně, vím, ale přesně tohle je manželova zábava posledního půl roku. Jsou dny, kdy z pohodlí obýváku létá i do Vietnamu nebo do Jižní Ameriky. Většinou si na to vyhraní celý víkend. S Jankou máme proto svoje plány někde v přírodě.
Bezvýchodná situace
Dcera si už otce také přestala všímat. Pochopila, že je mu lhostejná. Ve škole dokonce prohlašuje, že tatínka nemá. Okolí mi radí, ať od Milana odejdu, že tohle přece není život. Jenže já se bojím. Jakkoli totiž manžel o svou rodinu nedbá a nezajímá se, o mých antidepresivech moc dobře ví, a mám strach, že by je proti mně u rozvodu a rozhodnutí v péči o dceru použil. Ne z důvodu, že by mu o ni nějak zvlášť šlo, ale kvůli tomu, aby mi ublížil a celý proces rozvodového řízení znepříjemnil a prodloužil. Uvědomuje si totiž, že můj odchod by ho připravil o veškerý domácí servis. On totiž i navzdory své závislosti není hloupý. Jak to tak vypadá, jsem v bezvýchodné situaci.
Pokud se ocitnete ve zdánlivě bezvýchodné situaci, jako paní Martina, určitě se nesnažte rezignovat. Není nutné se bát, pomoci vám mohou na začátku neziskové organizace, které pomůžou postavit se na vlastní nohy. Jsou to například Rosa, Bílý kruh bezpečí, Centrum nové naděje a další.
Zdroj: vlasta.cz
