Její strýc František emigroval do Británie, tak se Margitiným rodičům s jeho pomocí podařilo pro ni a její mladší sestru Lenku také zařídit odjezd. Na konci května 1939 s Lenkou nastoupily, jakožto dvě z více než 600 dětí, do Wintonova vlaku a vyrazily směrem Británie. Jejich jména ale nebyla na Wintonově seznamu. Po příjezdu se na několik dní ubytovaly u svého strýce. Nemohl se o ně však dlouho starat, tak jim našel ubytování u rodiny v malé vesnici v Herefordshire. „V Británii bylo nádherně, všichni se tam k sobě chovali hezky, pomáhali si, a ta paní, co si mě vzala, ta byla taky hodná. Vzít si dvě cizí děti, to byla opravdu odvaha. A moje sestra tam u ní zůstala celou válku,“ vzpomíná paní Rytířová.

„Se sestrou jsme se vždy koukaly na oblohu a přemýšlely, co asi dělají rodiče. Jednou, co jsme se koukaly, sestra v mraku objevila tvar hranic Československa a říkaly jsme si, jestli to na obloze vidí i naše maminka,“ vzpomíná.

Margita zde nastoupila do základní školy, aby si osvojila angličtinu, ale protože už byla skoro dospělá, začala pracovat jako chůva. Díky její výchově k vlastenectví a touze pomoci rodné zemi se chtěla paní Rytířová přihlásit k balónové službě. Když se dozvěděla, že ji zrušili, rozhodla se vyučit elektrikářkou a nastoupila k WAAF (Womens Auxiliary Air Force).

Absolvovala půlroční kurz a ve svých osmnácti letech začala opravovat a čistit motory letadel. Pracovala s patnáctikilovými motory, které musela rozebrat, vyčistit, opět složit a vrátit do letadla. Jednou si během práce stihla domluvit schůzku s pilotem, nikdy ale nedorazil. Později se dozvěděla, že ho sestřelili.

Návrat domů

V prosinci 1945 se konečně vrátila repatriačním vlakem domů. V Československu to vypadalo, že na Margitu nikdo nečeká. Otec zemřel v roce 1942 na tuberkulózu v koncentračním táboře, maminku odvezli do Terezína, později do Osvětimi, kde v plynu zahynula. Zjistila ale, že v Praze se po ní shání tetička se sestřenicemi, tak u nich nějakou dobu zůstala.

Začala pracovat na pražském ruzyňském letišti. Protože uměla anglicky, dostala práci přímo ve věži, aby mluvila s posádkami letadel. Seznámila se zde s Vladimírem Rytířem, za něhož se v roce 1949 provdala. Ovšem na letiště přišla vyhláška, že ženy nesmí pracovat ve věži. Navíc ji vedení považovalo za politicky nespolehlivou, takže ji přesunuli do kanceláře, kde pracovala úplně sama a musela vykonávat práci, kterou nikdy nechtěla dělat. Z letiště po nějaké době odešla, práce ji vůbec nebavila a stala se z ní korektorka angličtiny v nakladatelství.

Zabydlela se v Zadní Třebani, zemřela 31. srpna 2019.