Za nejstarší poutní místo je u nás považována dnes už neexistující kaplička nedaleko hradu Tetín a za prvního známého poutníka opat Sázavského kláštera Božetěch. Poněvadž urazil pražského biskupa Kosmu, musel se vydat na pěší pouť až do Říma. Při tom s sebou na zádech táhl dřevěnou sochu Ježíše Krista v životní velikosti, kterou sám vyřezal.

S mariánským kultem je v Čechách a na Moravě spojeno přes 200 poutních míst a 1 162 kostelů zasvěcených Panně Marii, spojovaných s jejími obrazy, sochami, tajemstvími, skutky a tituly. Původní mariánské poutě byly něčím úplně jiným než třeba ona známá pražská matějská. Měly svůj děkovný charakter a řád. Poutníci především hledali jednotu ve skupině, aby se mohli vzájemně utvrdit v naději i víře. S korouhvemi, obrazy, soškami a sochami putovali desítky kilometrů, mnohdy hladoví a bosí. Někteří dokonce poslední etapu absolvovali po kolenou.

V čele procesí býval nesen kříž a korouhve, pak šla mládež – hoši, dívky, za nimi muži. Střed průvodu sestával z družiček nesoucích sošky té či oné Panny Marie. S procesím kráčel kněz. Starší duchovní ho jen vyprovázeli na hranice výchozího místa, mladší chodili až k cíli. Poutníci procházeli městy, dědinami a cestou přibírali věřící a další lid. Cílové místo pozdravili poklekem, případně políbili zem. V kostele se vyzpovídali, zúčastnili se mše svaté, pokání i svatého přijímání. Stejně jako kdysi pohané nosili modlám různé dárky, přinášeli Panně Marii například figurky z vosku, keramiky, cínu, železa, stříbra, ti nejbohatší ze zlata. Teprve po obřadu se někteří věnovali zábavě, program vyloženě kratochvilný a zábavný poutě infikoval až ve 20. století.

Protože poutěmi uctívaných světců i oněch „regionálních“ Panen Marií bývalo poměrně hodně, odpovídalo tomu rozprostření poutí po celý kalendářní rok. To roku 1748 namíchlo císaře Josefa II., který chtěl všechny sjednotit do jediného dne – na svátek irského poustevníka Havla, 16. října. Neuspěl! Tak „Jeho Jasnost“ poutě úplně zakázala. „Za vlády císaře Josefa II. nastala skutečná tragédie. Poutě zakázal, nařídil zavřít poutní kostely a chrámové poklady skončily v císařské mincovně. Tím zničil staleté zvyky a ochudil duchovní život křesťansko-katolických obyvatel. Po jeho smrti byly poutě opět obnoveny, ale už nikdy nedosáhly dřívějšího rozmachu…“ píše ikonografka Eva Charvátová.

Velehrad a Tuřany

Nejznámějším poutním místem Moravy je bezesporu Velehrad, považovaný za centrum Velkomoravské říše, kde měl už za knížete Rastislava stát první křesťanský oltář. Roku 1205 na Velehradě založil moravský markrabě Jan Jindřich s podporou svého bratra, krále Přemysla Otakara I., první cisterciácký klášter na Moravě a roku 1228 byl vysvěcen románský kostel Panny Marie. Rovněž ten se záhy stal cílem poutníků. Nicméně podle mnohých pověstí, ba historických nálezů, nejstarším poutním kostelem Moravy prý Velehrad není. Má jím být dnešní brněnská čtvrť – někdejší samostatná obec Tuřany, s kostelem Nanebevzetí Panny Marie, vybudovaným slavným brněnským stavitelem Janem Křtitelem Ernou. V kostele z 2. pol. 17. stol. je totiž umístěna údajně nejstarší mariánská socha na světě, kterou sem měli přinést věrozvěsti Cyril a Metoděj.

Hostýn

U městečka Bystřice pod Hostýnem vyčnívá z lesnaté krajiny na úpatí Karpat posvátný vrch. Jeho název Hostýn má keltský původ. Tradici poutí za Pannou Marií Hostýnskou otevřela legenda o zázračném léčivém pramenu. Světice ho zde prý nechala vytrysknout, aby měli co pít žízniví křesťanští Moravané, kteří se zde skrývali před tatarskými nájezdníky. Někteří historici soudí, že na místě stávala kaple, zasvěcená Panně Marii již ve 13. stol., podle jiných tu skutečný svatostánek vybudovali až kolem r. 1550 havíři. Později ho nechal Jan z Rottálu přestavět, ale současný chrám zde Rottálovi potomci vybudovali snad až mezi léty 1721–1748. Měl smůlu. Nejprve byl poničen přírodní katastrofou, pak ho Josef II. úplně zrušil a jakékoliv putování sem zakázal. Teprve r. 1845 chrám znovu opravili, vysvětili a otevřeli. Například podle cestovatelského webu Kudy z nudy patří toto místo mezi pět nejkrásnějších mariánských poutních míst.

Žarošice

Vydáme-li se 14 km severovýchodně od Slavkova, dojdeme do Žarošic, připomínaných již počátkem 14. stol. Podle spisovatele Antonína Kolka je však místní kostel Staré Matky Boží Žarošské mnohem starší než samotná obec. Několikrát byl zničen, několikrát vyhořel, ale naštěstí pořád stojí. Byl svědkem mnohých válečných hrůz a neštěstí: nájezdů Kuruců, Tatarů, Kumánů, Bočkajovců i uherských lapků. Z piety k světici však oproti jiným moravským městům zůstal ušetřen husity, kteří byli mariánskými ctiteli. Tragédie ho postihla roku 1530, kdy do kraje vtrhli Turci, kteří plenili města, vesnice i křesťanské kostely. Pověst vypráví, že jejich velitel tehdy vjel na koni až do žarošického kostela, kde se rouhal a potupil sochu Panny Marie tak krutě, že jí po tváři stékaly slzy. A on náhle oslepl! Aby pak Matku Boží usmířil, odmítl návrat do své vlasti, konvertoval ke křesťanství a v kraji zůstal žít jako poustevník.

Klokoty

Na vysoké skále nad Lužnicí, jen pouhé dva kilometry od Tábora, je jedno z nejkrásnějších jihočeských poutních míst – Klokoty. V současné době spravované obláty a skvěle udržované. Podle pověsti vznikly poté, co se u nedaleké studánky Dobrá voda nejprve malým pasáčkům a pak i dospělým začala zjevovat nádherná mladá žena poučující je o Bohu. Když se jí jednou děti zeptaly, odkud pochází a jak se jmenuje, objevili se dva andělé, ženu představili jako Marii a vynesli ji do nebe. Na paměť této události místní postavili u studánky kapličku s obrazem Panny Marie.

První zmínka o stavbě nového poutního objektu pochází z r. 1520, ale teprve počátkem 18. století zde došlo k barokní přestavbě – přibližně té, jakou vidíme dnes.

Kašperské Hory

Kašperské Hory bývaly několik století místem hornickým. Původně šlo jen o osadu zvanou Rajštejn, vzniklou ve 13. stol. díky tamním nálezům zlaté rudy. Záhy se stala městem a druhým nejbohatším českým panstvím schopným skoupit celé okolí i hrad Kašperk, držený Janem Očkem z Vlašimi, který dal městu jméno i lesní pozemky o velikosti 5 500 ha. Bylo správním centrem celého Prácheňska a jedničkou mezi českými panstvími. Přestože byl místní kostel z 2. pol. 14. stol. zasvěcen sv. Linhartovi a hřbitovní kaple sv. Mikulášovi, staly se Kašperské Hory poutním místem mariánským. Desetitisíce poutníků totiž časem směřovaly k daleko skromnějšímu svatostánku Panny Marie Sněžné se zázračným léčivým pramenem Grandl. Zdá se, že po letech se Kašperky stávají cílem početných poutníků znovu, byť nejde jen o ty „křesťanské“. Mnozí už nechodí za Pannou Marií, ale za neuvěřitelnou krásou tohoto kraje, zpopularizovanou TV seriálem Policie Modrava.

Římov

Římov je nádherné letovisko nad Malší, vzdálené sotva 14 km od Českých Budějovic. Historie obce je psána od r. 1395. Nejprve na tomto místě býval dvůr, pak tvrz, nakonec zámek Vojířů z Protivce, za stavovského povstání zkonfiskovaný a převedený českobudějovickým jezuitům. Na místě někdejší rytířské tvrze vyrostla rezidence řádu, která se stala významným poutním místem. Nebylo divu. Noví majitelé vybudovali rozsáhlý komplex církevních objektů, jejichž jádrem byla kaple zasvěcená Panně Marii Loretánské. Jde o jednoduchou stavbu se dvěma rozměrnými freskami Zvěstování a Loučení Panny Marie, obě z 18. století. Oltář dodnes zdobí též socha Bohorodičky ze století sedmnáctého. Okolí navíc zdobí 25 kapliček křížové cesty s lidovými řezbami a kamennými plastikami.

Vranov

Tradice Vranova začíná rokem 1240. Podle pověsti zapsané ikonografkou Evou Charvátovou se tam „na přímluvu Boží vyléčil šlechtic pan Vilém ze slepoty. Z vděčnosti pak nechal na místě postavit kostel, cíl mnoha poutníků“. Dodnes je v něm umístěna socha Panny Marie – dílo francouzského řezbáře asi z r. 1500. „Madona,“ jak opět poznamenává Eva Charvátová, „má ruce sepjaté k modlitbě a něžně nakloněnou hlavu. Je oděna do barokního pláště, na hlavě má zlatou korunu – symbol zázraků – a kolem krku nejvyšší evropské vyznamenání – Řád rudého rouna od lichtenštejnských knížat.“

Svatá Hora

Jedním z nejznámějších a dosud nejnavštěvovanějších poutních míst je Svatá Hora u Příbrami. Již ve středověku na zdejším vrchu stál kostel Panny Marie svatohorské, „Královny stříbrných hor“. Původní gotická kaple byla v půli 17. stol. barokně přestavěna a i se související rezidencí předána jezuitům, kteří celý areál užívali do r. 1773, než jej předali redemptoristům. Traduje se, že dominantní dřevěná mariánská socha v kostele je dílem „řezbáře“ – prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Objekt bezesporu patří mezi nejvzácnější památky českého baroka.

Malé Svatoňovice

Přestože je v Čechách i na Moravě „živých“ mariánských poutních míst stále dost, některá – ke škodě víry i národních kulturních tradic – postupně ztrácejí přitažlivost. To se týká i Malých Svatoňovic na Trutnovsku, které si spíše než s Pannou Marií a zázraky spojujeme se jménem Karla Čapka zde narozeného. Mariánské památky jsou však ve Svatoňovicích hned tři: barokní kostel Panny Marie Sedmiradostné, socha Panny Marie a zejména poutní kaplička Sedmi radostí Mariiných z roku 1737. Do církevních pověstí vešly díky jedné studánce a jedné třešni. Máme-li věřit prastaré legendě, měl zde jakýsi hospodář jménem Šrajbr pozemek se studánkou naplňovanou léčivou vodou hned ze sedmi pramenů. A nad studánkou rostla třešeň, která po čas jedné kruté zimy vymrzla. V tu dobu si na trutnovském jarmarku hospodář koupil sošku Panny Marie. Původně ji chtěl připevnit na vrata, ale po poradě s místním farářem ji nakonec zavěsil do koruny té zbídačelé třešně. A hle – starý strom vyrazil nové větve, rozkvetl a uzrály na něm plody. Všichni, co se o tom dozvěděli, pak začali studánku považovat za zázračnou a davy nemocných z ní přicházely pít „léčivou“ vodu. Roku 1732 ji prý onou vodou rovněž uzdravená hraběnka Piccolomini z Náchoda nechala zastřešit a jen o něco později v její blízkosti vybudovala léčebný dům s poutní kaplí, zasvěcenou, podle těch pramínků, Sedmi radostem Panny Marie.

Svatý Kopeček

Přestože Olomouc má být poutním místem už sama o sobě, převažují v tomto kraji poutě na osm kilometrů vzdálený Svatý Kopeček. Poutní kostel tu nechal postavit v letech 1629–1633 místní měšťan J. Andrýsek. V průběhu třicetileté války byla sice stavba zničena, ale již kolem roku 1680 ji znovu opravili. Pro poutní význam Svatého Kopečku je však rozhodující hlavně rok 1732, kdy se zde podle ikonografky Evy Charvátové „konala korunovace milostivého obrazu tohoto místa, Panna Maria byla prohlášena Královnou Moravy a celá tato země za její království“. Ať již žilo toto místo s přívlastky jakýmikoliv nebo i bez nich, bylo pustošeno válkami, režimy či politickými převraty, pokaždé vstalo z mrtvých a je oázou věřících dodnes.